Setkání první: v džungli
Pár minut po vstupu do národního parku už šplháme do prudkého kopce po bahnité stezce, vydatně podporováni kapkami z nebe a z okolních stromů. Procházíme gumovníkovou plantáží a noříme se do džungle. Konečně přestává pršet. Možná je to ale jen tím, že jsme vkročili do hustého porostu, který dolů kapky nepropouští. Všechno kolem je mokré a vlhké. Nemusí ani pršet a džungle je přesto vlhká už jen od toho jak se „potí“. Stoupáme nad řeku a vidíme nad ní povalovat se chuchvalce mlhy.
Náš průvodce se jmenuje Tony a může mu být tak patnáct. Jde bos. Prý je to nejlepší, hadů a podobné havěti se nebojí.
Připojují se k nám dva další průvodci a všichni tři začínají halekat jako na lesy, vlastně jako na džungli. Přivolávají orangutany, kteří se prý potulují právě v těchto místech.
Chvíli nic, ale pak se ozývá první zašustění v korunách stromů a už vidíme, jak se pomalu přibližuje orangutaní samice s malým orangutanětem. Nejspíš ji přitáhly banány, které drží Tony v ruce. Pohupuje se na větvích a ani moc neváhá, jestli se k nám má přiblížit nebo ne. Určitě naše průvodce dobře zná. Je sakramentský šero, tak nevím, jaká kouzla budu muset s foťákem provést, abych neměl na fotkách jen černé fleky.
Samice už je přímo nad námi a visí na větvi asi tři metry nad zemí. Na prsou se jí tulí mládě a obě si nás zvědavě prohlížejí. Možná zvědavěji než my je. Tony jim dává banány. Nepřemýšlí ani vteřinu a už si pochutnávají. Žádný velký strach nebo nedůvěra. Nejspíš mají s lidmi dobré zkušenosti. Mládě je od banánů zapatlané, ale bere si s radostí další. Taky jim jeden dávám. Ani ode mně si ho nebojí vzít. Skvělý!
Další šustění ve větvích a „připlouvá“ mladá samička Julie. Jednou rukou se drží větve a druhou si docela umně cpe banán do pusy. Skoro jako člověk. S krmením to nesmíme přehánět, aby si orangutani příliš nezvykly, protože by pak mohli mít problémy s obstaráváním vlastní potravy. Julie to ale nějak nechce pochopit a jde s námi ještě pěkný kus. Určitě ne z lásky, ale nejspíš právě kvůli banánům. Jelikož zase začínáme stoupat do kopce, musíme ji chvíli nést, protože podle Tonyho jsou orangutani líní a nechce se jim šplhat do kopců!
Ani se jim nedivím když vidím, kam se až budeme musíme vyškrábat a jak je ta cesta prudká. Už neprší, ale vlhko je pořádný. Zelené listy se lesknou od dešťové vody, ze stezky je blátivka, a tak pomalu začínám na propocených kalhotech a tričku obrůstat nánosem bahna, které na mě cákají ti co jdou přede mnou. Za chvíli jsme na vrcholu a zase začínáme klesat.
Sestup k řece. A stojí to za to! Každou chvíli jsem na zemi, bahnitá stezka klouže jako na ledě a jediné co nás chrání od pádu z toho prudkého srázu jsou liány všude kolem, na kterých se dobře visí, když se padá. V takovém případě většinou nejdřív zaplápolám ve vzduchu, abych vzápětí skončil v bahně, jednou rukou zachycený o liánu a nohou zoufale hledající alespoň kousek pevné, neklouzavé půdy. Ještě že nás občas rozptýlí nějaký nádherně barevný motýl, jinak bych z té zelené živé masy a hnědého kluzkého bláta zcvoknul.
Setkání druhé: na krmení
Pro ty co se nechtějí ušpinit v džungli, nebo prostě nemají sílu na tak extrémní podmínky, existuje jednodušší způsob jak se seznámit s orangutany: nenechat si ujít jejich pravidelné ranní krmení na okraji džungle národního parku. Ráno si koupíte povolení ke vstupu do džungle a kanoe vás převeze na druhý břeh říčky.
Zde je ono známé Orangutaní rehabilitační centrum, kde jsou v několika klecích drženi buď nemocní nebo ještě příliš mladí orangutani. Ti ostatní v pohodě přeskakují z klece na klec, aniž by je napadlo utéct. Mají se evidentně dobře.
Z rehabilitačního centra musíme ujít asi kilometr po strmé a blátivé stezce do džungle, než zastavujeme před krmnou plošinkou. Zaměstnanci centra přinášejí vodu a banány a začínají tlouct klacky do plošiny - signál, který orangutanům oznamuje, že je čas krmení.
Zbytek je stejný jako včera v džungli: ozývá se zašustění ve větvích a objevuje se první orangutan. Plíží se pomalu a každých pár metrů se zastaví a zadívá do dálky. Vypadá jakoby pro nás pózoval, ale ve skutečnosti vyhlíží, jestli není na dohled jiný orangutan, který by mohl dělat problémy. Po větvích se dostává až na plošinu, kde si hned bere nabízený hrnek s vodou a pije. Pije úplně jako člověk! Pak si bere trs banánů a šplhá na vysokou tyč. Tam si může dávat do nosu a zároveň má skvělý rozhled po okolí. Jí jeden banán za druhým a šlupky odhazuje dolů.
Po deseti minutách se ozývá další zašustění a po větvích přichází orangutaní maminka s mládětem. Možná je to naše známá ze včerejška. Opakuje se to stejné: pití, trs banánů, vyšplhání na vysokou tyč. Mládě je srandovní jak se s banány neuměle, až lidsky, pere. Orang-utan znamená indonésky „lesní člověk“ a některé orangutaní pohyby jsou opravdu jako lidské. Třeba loupání banánů, drbání se, pití z hrníčku. Přesto prý jsou orangutani ze všech primátů člověku nejvzdálenější.
A přichází další pán na holení. Předchozí orangutani už se napapkali a pomalu mizí v korunách stromů. Náš třetí „lesní člověk“ se s krmením moc nepárá. Dává si dva poháry vody na naše zdraví, ale místo aby je vrátil zpátky krmiči, odhazuje je flegmaticky do křoví (za hurónského smích nás přihlížejících) a hned se vrhá na banány. Asi někam pospíchá, protože si je nevychutnává, nýbrž rychle cpe do pusy jeden za druhým jako sysel. S pusou, ze které trčí banány se pak zhoupává na větvi a usazuje dál od plošiny.
Aha, nejspíš tak pospíchal kvůli tomu mohutnému samci, který právě majestátně připlouvá a přistává na plošině. Ten si dává si dva banány a už je zase ve větvích. Prý sem moc často nechodí a máme štěstí, že jsme ho viděli.
Tak a je konec krmení. Další bude zase zítra…
více informací z autorových cest do světa
 Orangutaní samička Julie. |
 Krmení začalo. |
 Příprava na krmení. |
 Samička s mládětem na stromě. |
 Samička s mládětem. |
 Domorodý průvodce. |
 Čekání na orangutany. |
