Království monarchů: když z nebe prší motýli

Najednou jsem uslyšel zvuk podobný šumění padajícího listí. Zastavil jsem se, zvedl hlavu ke korunám stromů a konečně na vlastní oči spatřil onen jedinečný zázrak přírody - třepetání milionů pestrobarevných křídel stěhovavých motýlů, příslušníků druhu Danaus plexippus, jinak zvaného monarcha.

"Tažní" motýli
Jen těžko si lze představit, že motýl dlouhý pouhých několik centimetrů dokáže za den urazit vzdálenost až 120  km. Takového  výkonu jsou schopni právě monarchové, kteří během dlouhých a horkých letních dnů žijí na území přiléhajícím k hranicím USA a Kanady.

Když sem však koncem léta začne proudit polární vzduch, v celé oblasti se náhle a drasticky ochladí. Protože motýli nejsou schopni kontrolovat svoji vnitřní teplotu a rovněž jim rychle ubývá potrava, musí se vydat do míst s příhodnějšími podmínkami pro přežití.

Kudy monarchové létají
Doposud se podařilo vysledovat tři tažné koridory monarchů.

Motýli, jež v létě pobývají mezi Tichým oceánem a Skalnatými horami, směřují na zimu do Kalifornie, do blízkosti San Diega.

PŘEČTĚTE SI z Mexika

Jak chutná mexický burčák?

Voladores: létající Indiáni

Mexické Jalisco: kolébka tequily

Kousek Ti, kteří se vyskytují mezi Atlantikem a Velkými jezery, přelétají přes Karolinu a Floridu na Kubu; zatím však není známo, kam odtud dále pokračují.

Motýli, žijící mezi Skalnatými horami a Velkými jezery, se na sklonku září vydávají do Mexika. Cestou přelétávají pohoří Sierra Madre Oriental a přibližně v polovině listopadu dosahují zimoviště, které se nalézá v blízkosti městečka Angangueo na rozhraní mexických států Michoacán a Mexico. Na této dlouhé trase monarchové každý den pravidelně vzlétnou kolem půl desáté dopoledne a v půl sedmé večer již vytvářejí na stromech role čítající až 600 jedinců.

Monarchové odpočívají v kolonii

Motýli se nechají unášet
Zajímavý je způsob jejich letu. Vyhledávají totiž otevřená údolí se stoupavými severními větry, kterými se nechají unášet. Křídla přitom mají složena do tvaru písmene V a pohybují s nimi jen tehdy, ztratí-li příznivý vítr nebo když potřebují změnit směr. V optimálním případě takto mohou uletět vzdálenost 3000 kilometrů za 25 dní.

V Mexiku monarchové zřizují své kolonie v jedlových lesích na jižních či jihozápadních svazích hor v nadmořských výškách nad 2700 m, přičemž podmínkou je blízkost vodního zdroje. V noci, ale i ve dnech bez slunečního svitu či za deště se seskupují ve středních partiích kmenů stromů, kde vlivy větru a teplotních změn nejsou tak výrazné. Roje, které vytvářejí, jim přitom umožňují udržovat potřebnou teplotu.

Často se stává, že pod váhou přílišného počtu jedinců se větev stromu prohne a vzápětí vymrští. Roj spadne na zem, kde spousta motýlů zůstane ležet vydána napospas neúprosnému chladu. Předpokládá se, že z celkového počtu přežívá asi jen polovina monarchů, což představuje milionové ztráty v jedné migraci.

Návrat na sever
V půli února, když začínají stoupat teploty a dny se prodlužují, monarchové intenzivně sají nektar z květů, aby nastřádali síly pro návrat na sever. Začátkem března početné skupiny motýlů testují při tzv. proletech vzdušné proudy, které jim umožňují cestu „domů“. V polovině března pak návštěvníci zimoviště naleznou pouze těla uhynulých jedinců, jež pokrývají zemi jako barevný koberec.

Monarchové se vyhřívají na bahništi

Po návratu do svého letního domova samičky nakladou miliony vajíček na spodní stranu listů rostlin z rodu Aslepia. Přibližně za šest dnů se z nich vylíhnou housenky, které se nejprve živí zbytky vajíček a posléze zelenými listy.

Dospělá housenka měří téměř 4 cm a je černě a žlutooranžově pruhovaná, což v řeči přírody znamená, že se jedná o toxického tvora. Během tří týdnů 5x svlékne svoji kůži a nakonec se promění v kuklu zelenomodré barvy s černými a zlatavými puntíky.

Po dalších dvou týdnech se z kukly vylíhne motýl, jenž začátkem července dosáhne dospělosti, rozmnoží se a umírá. Jeho potomci v září migrují do Mexika, kde se postarají o novou generaci, která později zamíří do USA a Kanady, aniž by měla tušení, kam letí. Tedy vzpomínky na neprožitou minulost, aneb další důkaz bezchybně fungující genetiky.

Dají lidé monarchům šanci přežít?

Před dvěma lety vyšel v časopisu Mexico Desconocido článek věnovaný výhradně ochraně životního prostředí monarchů. Mimo jiné se v něm píše: "Přestože 16 tisíc ha půdy ve státech Michoacán a Mexico, na nichž se rozkládají zimoviště motýla monarchy, bylo v roce 1986 prohlášeno chráněným parkem, z důvodu velkého přírůstku obyvatel v oblasti a rovněž vinou korupce ve státní správě tu neustále dochází k likvidaci lesů."

Patrně nejmenší škody nadělají turisté, ačkoliv jich sem každý rok přijede kolem 70 až 100 tisíc. V zimovišti mohou chodit pouze po vyznačených cestách, nesmí tu kouřit a tropit hluk, na což dohlíží téměř dvě desítky hlídačů.

Existují i spolky na ochranu monarchů, jejichž členové tvrdí: "Monarcha se stal symbolem ochrany přírody naší vlasti. Jestliže se nám podaří zachovat jeho zimoviště tak, aby migrace pokračovala, potom budeme schopni uchránit přírodu v celé zemi.  Myslíme si, že to je stále ještě možné."

Přes všechen optimismus a snahu směřující k záchraně motýlů, je však jejich budoucnost značně nejistá. Když jsem četl vzpomínky kameramana Antonia Mercada, který v roce 1974 natáčel snímek o monarších, připadaly mi některé jejich pasáže jako z Cortésovy kroniky. Podle Mercady pokrývala půdu v lesích tak silná vrstva motýlů, že se filmaři chvílemi vůbec neodvážili pokračovat v cestě. Hluk přelétajících monarchů byl tak silný, že filmový štáb musel nejednou přerušit natáčení.

A DNES? V LESÍCH U ANGANGUEA JE ZATÍM JEŠTĚ SLYŠET ZVUK PODOBNÝ ŠUMĚNÍ PADAJÍCÍHO LISTÍ...

Tisíce a tisíce motýlů druhu Danaus plexippus plexippus, jinak zvaného monarcha, se snášejí k zemi jako pestrobarevné listí a šumění jejich křídel ještě prohlubuje tento pocit.

Po návratu do svého letního domova se monarchové páří a samičky nakladou miliony vajíček na spodní stranu listů rostlin z rodu Aslepia. Potomci těchto motýlů v červenci umírají, ale další generace v září znovu migruje do Mexika, aniž by měla tušení, kam letí. Prostě další ze zázraků přírody.

Roje, které monarchové vytvářejí, jim umožňují udržovat potřebnou teplotu a chrání je proti nočnímu chladu. Stává se, že větev neunese váhu tohoto motýlího "vaku", prohne se, vymrští a roj skončí na zemi vydán napospas neúprosnému chladu.

Roj motýlů vyhřívající se na bahništi. Teplo je jedním ze základních předpokladů pro jejich přežití- motýli totiž nejsou schopni regulovat svou vnitřní teplotu a v chladu by nepřežili.

V Mexiku monarchové zřizují své kolonie v jedlových lesích na jižních či jihozápadních svazích hor v nadmořských výškách nad 2700 m, přičemž podmínkou je blízkost vodního zdroje. Na obrázku jsou odpočívající monarchové v jedné z těchto kolonií.