Království balvanů v bílém

aktualizováno 
Linkový autobus ze Salisbury se pomalu sune mezi bílými poli k Avebury. Jízdu zpomaluje sníh neodklizený z vozovky. Řidička autobusu si nakvašeně stěžuje jedné pasažérce na údržbu silnic. Turista však může mít jen radost - megality v "pocukrovaném" poli vypadají úžasně fotogenicky.

Už ze silnice je v běloučké pokrývce dobře vidět spousta pískovců stojících osaměle či ve skupinkách. Jeden je tak "nalepen" k asfaltce, že připomíná poněkud vzrostlejší patník. Autobus totiž právě protnul menhirovou alej, která se pak vine dál rovnoběžně se silnicí.

Obyčejně neobyčejná Avebury

Se čtyřicetiminutovým zpožděním vystupuji ve vesničce Avebury. Nebylo by na ní nic pozoruhodného, kdyby nebyla postavena uprostřed kruhů obrovských balvanů, které tam kdysi vztyčili prehistoričtí lidé.

Silnice, které do vesnice vedou, rozdělují starodávnou kružnici na téměř pravidelné čtvrtiny. Jako když rozkrojíte borůvkový koláč. Poněkud nešťastné chování vůči památce, která je stará zhruba 4500 let. Ale ve středověku, kdy vesnice vznikla, se na historické hodnoty monumentu z pradávných dob příliš nedbalo. Můžeme být rádi, že se z výtvoru Praangličanů vůbec něco dochovalo.

Středověkého rolníka jistě netěšilo, že mu obdělávatelnou plochu jeho pozemku zmenšuje nepotřebný šutr. Snažil se ho zbavit. Stejně tak byly balvany nepohodlné i církevním činovníkům, kteří nechali mnohé z pohanských kamenů pohřbít, aby zabránili možným nekřesťanským rituálům.

Vyvrátit a odtáhnout několikatunový pískovec nebyla pro tehdejší zemědělce žádná hračka. Velké množství monolitů však jejich usilovné snaze podlehlo a změnilo se ve stavební materiál. Práce prehistorických předků však byla tak kvalitní, že se ji nezdařilo zcela zlikvidovat. Vztyčených pískovců zbylo dost na to, abychom si dnes mohli udělat představu o monumentálnosti stavby.

Kameny nejsou po krajině roztroušeny náhodně, jak by se dnes mohlo zdát. Vše má systém. Kruh byl oblíbený geometrický útvar starých stavitelů. Stále dobře patrný kruhový příkop a násep, po kterém s nadšením sáňkují místní děti, odděluje Avebury od zbytku světa. Jak byla jáma hluboká a násep vysoký dříve, to se už těžko podaří zjistit. Eroze (ale také třeba malí sáňkaři) vykonala své.

Vnitřní stranu příkopu lemuje neúplná, ale zřetelná kamenná kružnice. To, že uvnitř se nalézaly ještě další dva malé kruhy, by neinformovaný návštěvník podle nepočetných skupinek menhirů ani nepoznal.

Mohutné, lidskou rukou neopracované balvany různých tvarů dosahují až třímetrové výšky a hmotnosti přes dvacet tun. Člověk neodolá pokušení, aby se do nich plnou silou neopřel. Stále pevně drží, jako by byly zapuštěny v betonu. Je to tak lepší. Kdo by se také chtěl dočkat stejného osudu jako středověký holič, jehož pozůstatky (včetně lazebnických pomůcek) se ve dvacátém století našly pod jedním padlým monolitem.


Až dvacet tun těžké kameny dovlekli do Avebury pomocí primitivní techniky dávní obyvatelé Anglie z lomů ve vzdáleném Walesu

Záhada aveburských kruhů

Jak aveburské kruhy vypadaly v plné kráse, víme. Ale vůbec netušíme, k jakému účelu vlastně sloužily? Chrám k uctívání božstev, netradiční kalendář, pohřebiště pro elitní společnost, naváděcí systém pro přistání mimozemské lodi? Odpověď na tuto otázku zahalila uběhlá staletí.

V Avebury ji nedávají ani dvě muzea umístěná v bývalých stodolách. Dozvíme se však, jak se Praangličanům podařilo kamenný "labyrint" vystavět. Dopravit balvany do jižní Anglie musela být pěkná makačka, vždyť některé z nich mají svůj původ až v lomech ve Walesu. Jejich transport by byl velkou výzvou i pro dnešní stěhováky.

Dávní obyvatelé salisburské planiny se však obešli bez jeřábů, náklaďáků a další všemožné techniky. Stačilo jim několik osekaných kmenů, na které břemeno navalili, koulením klád ho přemístili desítky kilometrů daleko. Pak už ho s použitím principu páky stačilo vyklopit do předem vykopané díry, zasypat zeminou a udusat ji. Jednoduché jako facka - alespoň podle archeologů.

Není se co divit, že při tomto způsobu práce se zhotovení mysteriózního díla věnovalo několik dávnověkých generací. Co je proti tomu několikaletý skluz ve spuštění temelínské atomové elektrárny?

Jedno ze "stodolních" muzeí nese jméno Alexandra Keillera - člověka, který před sedmdesáti lety Avebury zviditelnil pro odbornou i širokou veřejnost. Bohatý nadšenec ve vesnici a v jejím okolí vykoupil pozemky a zahájil rozsáhlý archeologický výzkum. Pustil se i do "exhumace" kamenů, které byly před staletími z náboženských důvodů pohřbeny horlivými křesťany, a znovu je zapustil na původní místo.

Aveburskými kruhy však nebyla stavitelská megalomanie předků ukojena. Vybudovali i něco, co bychom mohli označit za anglickou pyramidu. Jen ta sfinga chybí.

V rovině se zvedá připlacatělý kužel obrostlý trávou, který tak trochu připomíná zmenšeninu Řípu. Stavěl se po patrech navršováním křídové zeminy. Před dokončením připomínal stupňovitou pyramidu v Mexiku, pak však byly schody mezi patry zasypány hlínou a celý plášť kužele pokryt křídou, takže zářil do dáli jako bílý maják. Proč salisburský kopec prehistoričtí Angličané "uplácali", je však dosud nevyluštěná tajenka.

Západní kennetská mohyla

Bahnitá turistická stezka rozmáčená tajícím sněhem vás dovede až k Západní kennetské dlouhé mohyle. Zde není důvod o smyslu stavby pochybovat. Padesát objevených koster mluví jasnou řečí. Do stometrové hrobky, jejíž stěny i střecha jsou z kamenných bloků, lze bez jakýchkoliv zábran vstoupit. Stačí jen proklouznout mezi vchodovými pískovci a už z hlavní chodbičky můžete nahlížet do apsid, které měly být místem posledního odpočinku pro velmože kmene. S archeology tehdy nikdo nepočítal.

Nazpět do středu kružnice se dá vrátit po promenádě dlouhé tři kilometry, kterou z obou stran jako stráž obklopují menhiry. Na střídačku malé čtvercové a velké podlouhlé. Podle Keillera symbolizují ženský a mužský princip. Po této "pohlavní" aleji, kde sem tam nějaký ten "úd" chybí, dojdete téměř až na autobusovou zastávku.

Tajuplné Stonehenge

Článek už se blíží ke konci a já se stále nedostal k mnohem slavnějšímu, o třicet kilometrů jižněji položenému Stonehenge. Proč?

Tajuplné Stonehenge připomínající polorozpadlý zahradní altánek je technicky dokonalejší než Avebury. Balvany (navíc opracované) jsou nejen zapuštěny do země, ale k tomu jsou navrch navzájem pospojované "stříškou" z pískovcových bloků. K tomu už páka nestačila, ale to, jak je dostávali nahoru, je opět záhada - stejně jako účel stavby. Ale na to už jsme si u megalitů zvykli.

Mnozí fotografové uvítají, že se jim celá stavba na rozdíl od roztahaného Avebury bez problému vejde do hledáčku fotoaparátu. A tady začíná problém. Zatímco v Avebury a jeho okolí můžete strávit půlden a stále nacházet zajímavé objekty, ve Stonehenge po vyslechnutí vyprávění audioprůvodce nemáte už do čeho píchnout. I kolem něj byly další památky na dávno minulou dobu, ale laik bez archeologického vzdělání bude jejich zbytky považovat maximálně za terénní nerovnosti. Pokud je vůbec postřehne.

Zatímco v Avebury si můžete každý balvan prohlédnout a omakat, jak chcete a zadarmo, za plot ke Stonehenge se dostanete jen po zaplacení mastného vstupného. Kolem stavby se vine jen uzoučký chodník, na němž se v každou roční dobu mačká hrozen turistů. Na prohlídku zblízka zapomeňte, průvodkyně napomínají každého, kdo udělá z chodníku jen úkrok stranou. Dvacetimetrová vzdálenost vám musí stačit.

Tím nechci říct, že Stonehenge můžete s klidným svědomím vynechat. Máte-li však málo času a rozhodujete se mezi Stonehenge a Avebury, nenechte se oklamat proslaveným jménem a volte určitě druhou možnost. V Avebury si můžete na pradávnou historii sáhnout - doslova a do písmene.

Bez ohledu na roční dobu a počasí se "dveře" u Stonehenge netrhnou. Turistů zvědavých spatřit záhadnou stavbu na vlastní oči se najde vždycky dost.

Až dvacet tun těžké kameny dovlekli do Avebury pomocí primitivní techniky dávní obyvatelé Anglie z lomů ve vzdáleném Walesu.

Avebury

Stonehenge pod sněhem. K tomu, abyste fotograficky zachytili zasněžený Stonehenge, potřebujete pořádný kus štěstí. Kvůli mírnému počasí se sněhu v Anglii příliš nedaří.

Stonehenge

Autoři: ,

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Ilustrační foto

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

Dovolená s miliardáři. Svatý Mořic je jako jahoda v předraženém šampaňském

Svatý Mořic na břehu jezera Moritzer See je nejstarší alpskou turistickou...

Byli tu snad všichni. Charlie Chaplin, Brigitte Bardotová, J. F. Kennedy, Alfred Hitchcock či německý filozof...

VIDEO: Jako olympionici. Ledovou dráhu v Innsbrucku využívají i turisté

Sportovci trénují na ledové trati u Innsbrucku.

Pokud se chystáte do Tyrolska a máte rádi sport, naplánujte si cestu do Innsbrucku. Stojí tam jediná ledová dráha v...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Ilustrační foto

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Najdete na iDNES.cz