Kostel stojí pořád na stejném místě. Jenže to místo už stejné není. Když jej Velšané ve středověku stavěli, chodili sem po souši. Dnes Eglwys Cwyfan za přílivu obklopuje moře. Vlny vzaly pevninu, část hřbitova a nakonec málem i samotný kostel.

Autor: Profimedia.cz

Velký rozhodně není, ale pro místní obyvatele je podstatnější než kdekterá katedrála. Na svůj maličký svatostánek jsou náležitě hrdí. Pochopitelně že kvůli jeho stáří, pro jeho význam pro místní komunitu. A tÉž proto, že je svědkem plynutí času.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

Ten kostelík se jmenuje Eglwys Cwyfan, případně je znám v anglické verzi coby St Cwyfan’s Church. Pokud si teď úplně nevybavujete nějakého světce, který si nechal říkat Cwyfan, můžete být v klidu. Je to velšské jméno pro Svatého Kevina.

Autor: Jeff Buck, Creative Commons

Cóemgenem neboli Svatý Kevin z Glendalough, žijící mezi 6. a 7. stoletím, nepřináleží přímo k Walesu. Naopak byl uctíván „v kraji za mořem, na Zeleném ostrově“. Respektive v Irsku. Tam ho v žebříčku popularity mezi věřícími řadí těsně za sv. Patrika.

Autor: Jeff Buck, Creative Commons

A nejspíš proto, že do Irska to bylo od jihozápadního pobřeží velšského Anglesey coby jeden kamenem dohodil (a zbytek trasy za osm hodin s dobrým větrem v zádech doplul), vystavěli mu bohabojní Velšané tento svatostánek.

Autor: Profimedia.cz

Kdy přesně? Na to dávají odpověď archeologické průzkumy přímo v místě. Zdá se, že tu nějaká kaple musela stát už v 7. století. Patrný je její otisk v nálezové situaci. Přímo se však jako stavba nedochovala, nanejvýš jen ve fragmentech zdiva západní a jižní stěny současného kostela.

Autor: Profimedia.cz

Ani tento „nový“ kostel svatého Cwyfana ale není žádný mladíček. Minimálně od roku 1254 je v historických zdrojích zmiňován jako dávno fungující církevní stavba a má se za to, že tu stojí už od 12. století. Počítá se k nejstarším svého druhu. Není tedy divu, že je chráněnou památkou.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

V tabulkách památkové ochrany je zařazen jako objekt spadající do kategorie Grade II*, tedy budova dosahujícího druhého nejvyššího stupně britské památkové ochrany. Hvězdička navíc znamená, že jde o „zvlášť významnou stavbu s více než speciálním zájmem“.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

Přezdívá se mu „Eglwys bach y môr“, znamená to „Malý kostel v moři“. Což je název, který by ještě před staletími vyvolával údiv a zmatek. „Jaké moře máte na mysli?“ ptali by se jistě podezíravě Velšané. Když totiž byla stavba kostela svatého Cwyfana zahájena, k moři to byl ještě kus cesty.

Autor: Sterim64, Creative Commons

Dnes stojí Eglwys Cwyfan na malém přílivovém ostrůvku Cribian, ale v době svého založení byl normální součástí souše. Stál na poloostrově, který ze dvou stran obklopovaly zátoky Porth Cwyfan a Porth China.

Autor: DennisHughes123, Creative Commons

Na mapě Johna Speeda z roku 1636 je vidět, že z Anglesey jste mohli dojít na mši do Cwyfan pohodlně suchou nohou a bez broďáků. Z kronikářských záznamů dále plyne, že v roce 1770 si místní stěžují „na špatnou cestu ke kostelu“. O tom, že by snad museli plavat, se zdroje nezmiňují.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

K definitivnímu oddělení výběžku s kostelem a k vytvoření ostrova poté, co moře postupně odhlodalo pobřeží, tak muselo dojít ještě o něco později.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

Na nedostatek pozornosti kronikářů si v 18. století kostel svatého Cwyfana rozhodně stěžovat nemůže. Byl totiž příčinou rebelie a povstání. Tedy spíše „rebelie a povstání“ v uvozovkách. V roce 1766 sem byl totiž biskupem ustaven nový duchovní. Jakýsi pan Thomas Bowles.

Autor: Jeff Buck, Creative Commons

Háček byl v tom, že zmíněný duchovní Bowles nerozuměl velšsky. A když se mu na nedělní bohoslužbu dostavilo šest stovek místních, jeho angličtině s potížemi rozumělo jen asi pět lidí. Doboví kronikáři si na této události vyloženě smlsli.

Autor: Profimedia.cz

Velšský lid tehdy „povstal v nepokoji“, protože výklad víry v angličtině slýchat nechtěl. A církevní soud jim nakonec dal zapravdu. Padlo významné rozhodnutí ve prospěch „vysílání velšsky mluvících duchovních do převážně velšských farností“.

Autor: Profimedia.cz

Pro sebevědomí, hrdost i národní uvědomění Velšanů to byla ohromná vzpruha. Ten malý kostelík u Angelesey jim dopomohl k tomu, aby se velština legálně zapsala jako místně příslušný liturgický jazyk. Což v době, kdy Londýn zájmy Velšanů spíše přehlížel a snažil se jim nutit angličtinu všude, potěšilo.

Autor: Profimedia.cz

To malé vítězství ale neměnilo nic na tom, že si z pevniny vlny ukusovaly stále větší díl. Z někdejšího výběžku pevniny se tak skutečně nakonec stal ten Cribian, přílivový ostrov, který je při vysoké vodě skutečně odříznutý.

Autor: Profimedia.cz

Eroze pobřeží postupovala rychle a přiblížila se až na okraj tehdejšího farního hřbitova. Zprávy z počátku 19. století zmiňují, že ve vlnách začaly mizet i jednotlivé hroby a náhrobky. Při vysokém přílivu se věřící nemohli dostat na ostrov ani přes vybudovanou hráz.

Autor: Profimedia.cz

Vypadalo to, že si moře vezme kostelík nadobro. Naštěstí nebyl jeho osud Velšanům lhostejný. A přihlásili se, tehdy v nebývalé míře, k výzvě mladého architekta Harolda Hughese. Ten v roce 1893 vypracoval projekt na vybudování opěrné zdi kolem celého Cribian.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

Na to ne zrovna laciné dílo se místní farmáři složili. Kamenná zeď chrání půdu ostrova i kostel před erozí dodnes. Hodí se to.

Autor: Llywelyn2000, Creative Commons

Eglwys bach y môr neboli „Malý kostel v moři“ dělí za přílivu od souše 150 metrů vody.

Autor: Profimedia.cz

Pochopitelně že i dnes je možné na ostrov dorazit pěšky a téměř suchou nohou. Ale spíš než na oficiální návštěvní hodiny je lepší spolehnout se na termíny přílivu a odlivu. Z Aberffraw i Anglesey sem vede turistická cesta, ale jak se píše v průvodcích – bezpečně přístupné je místo jen za odlivu.

Autor: Profimedia.cz

Pro běžného výletníka je podstatné, že kostel bývá zamčený, otevírá se jen po zvláštní domluvě s vikářem či při bohoslužbách. Cesta na Cribian tedy není automaticky vstupenkou do interiéru kostela svatého Cwyfana.

Autor: Robin Drayton, Creative Commons

Ne že by toho zase bylo uvnitř tolik k vidění. Oblouky kamenných zdí, z nichž lze vyčíst historii přestaveb; kamenné lavice, stará krovová konstrukce střechy a několik zachráněných památníků z 18. století. Tou hlavní odměnou je spíš silná atmosféra, které má Cribian na rozdávání.

Autor: Profimedia.cz

Stačí se rozhlédnout tam, kde dřív byla souš a dnes je Irské moře. Pocit vlastní pomíjivosti, rychlost plynutí pozemského času odměřovaná vlnami, nezastavitelnost změn a vlastní nepatrnost proti moři a šedavé obloze, to všechno vede člověka k zamyšlení. A víra může přinášet odpovědi.

Autor: Profimedia.cz

Kostel svatého Cwyfana zůstal i nadále součástí živé církevní tradice. I když tu už neprobíhají pravidelné nedělní mše, konají se zde příležitostné bohoslužby. A především svatby a křty. K místu, které odolává staletím, síle moře i nepřízni osudu, se to skvěle hodí.

Autor: Profimedia.cz

Pokud byste pomýšleli na sňatek v kostele svatého Cwyfana, hodí se zmínit i jedna praktická zvláštnost, která přetrvala od časů někdejších farníků: termín obřadu musí respektovat příliv, protože hosté se na Cribinau potřebují nejen dostat, ale také se z něj musí suchou nohou vrátit.

Autor: Profimedia.cz

Voda brala náhrobky i mrtvé. Velšané ale svůj kostel v moři ubránili