Modré jezero Schwedt, spousta vzrostlých stromů a malebná krajina mě provází na cestě do památníku Ravensbrück. Na první pohled toto místo vypadá jako krásná přírodní lokalita v Braniborsku. Změna nastane, až když se přiblížím k šedé budově návštěvnického centra. Vstupuji do areálu bývalého koncentračního tábora a myslím na ženy, které prošly touto branou do pekla.
Stavba tábora začala v listopadu 1938 na příkaz Heinricha Himmlera. Říšský vůdce SS vybral pro tyto účely místo u vesnice Ravensbrück, kde měl venkovské sídlo jeden z jeho nejlepších přátel z SS. V lokalitě vzdálené devadesát kilometrů od Berlína, tak vznikl pracovní tábor, kam byly internovány všechny ženy, které nezapadaly do „vzorné“ třetí říše. Byly to prostitutky, andělíčkářky, lesby, kriminálnice, asociálky a jehovistky. S příchodem války sem nacisté deportovali odpůrkyně režimu, odbojářky, rasově nečisté ženy, ale také příbuzné předválečných politiků a řeholní sestry. Mnohdy šlo o ženy vzdělané, emancipované a z vyšších kruhů. Což byl případ princezny Mafaldy (dcery italského krále Viktora Emanuela III.) a baronky Elisabeth de Rothschild (jako jediná členka rodiny Rothschildů zemřela při holocaustu).
Areál bývalého koncentrační tábora je velmi rozlehlý.
„Mezi lety 1939 a 1945 bylo v Ravensbrücku vězněno zhruba sto dvacet tisíc žen z celé Evropy a kapacita tábora byla překročena už za rok od jeho výstavby. Proto esesáci lágr neustále rozšiřovali, včetně malého přilehlého tábora pro mužské vězně. Stavěli také další baráky pro ubytování vězeňkyň a budovy s dílnami,“ říká vedoucí edukačního oddělení muzea Matthias Heyl.
„Ženy v nich při jedenáctihodinových směnách šily uniformy pro dozorkyně, Waffen-SS a mundúry pro své kolegyně. Praly, žehlily, spravovaly uniformy příslušníků SS vracejících se z fronty a zabývaly se tkaním a výrobou obuvi. Ty nejšikovnější pracovaly pro firmu Siemens & Halske, a montovaly součástky zbraní a munice,“ pokračuje Heyl.
Asi stovku vězeňkyň vyčlenili nacisti i pro další, specifickou práci. V roce 1942 začalo SS v deseti koncentračních táborech otevírat nevěstince, aby motivovalo mužské vězně k překročení výrobních kvót. Za to dostávali kupony, které mohli využít k návštěvě „vykřičených domů“. Většina žen byla do nevěstinců převezena právě z Ravensbrücku. Některé z nich byly donuceny, jiné se přihlásily dobrovolně, v naději, že se vyhnou těžké fyzické práci a dostanou více jídla. Vedení tábora jim také slíbilo slušné zacházení či propuštění z lágru po šesti měsících. Nic z toho se však nestalo. Spousta žen brzy zemřela na následky sexuálního zneužívání a pohlavních chorob.
Lékařská ordinace v koncentračním táboře Ravensbrück.
Přestože Ravensbrück patřil mezi pracovní tábory, od roku 1941 tu zároveň platil režim zvláštního zacházení umožňující záměrnou likvidaci zadržovaných žen. Desetitisíce z nich byly zastřeleny, zplynovány, zemřely hlady, nemocemi nebo při lékařských experimentech. Ty probíhaly pod dohledem ortopeda prof. Dr. Karla Gebhardta a souvisely s likvidací SS-Obergruppenführera a generála policie Heydricha, který zemřel pravděpodobně na sepsi. Gebhardt chtěl prokázat, že sulfonamidy pomáhají léčit infekce ran. Ženám proto nařízli lýtka, ránu uměle infikovali a znovu sešili. Polovinu z nich pak léčili obvyklým způsobem, dalším podávali sulfonamidy.
České sluníčko
Do Ravensbrücku se dostaly také děti, které přijely společně se svými romskými a židovskými matkami. Zpočátku jich bylo málo, ale jejich počet se značně zvýšil, když Němci v květnu 1944 potlačili Varšavské povstání. Tehdy do tábora deportovali těhotné Polky. Podle dochovaných záznamů se v porodním bloku č. 7 od září 1944 do dubna 1945 narodilo 560 dětí, konce války se dočkalo údajně sto z nich.
Nacistický koncentrační tábor Ravensbrück byl tábor určený především pro ženské vězeňkyně,
O narozená miminka se také starala česká lékařka Zdenka Nedvědová-Nejedlá. Gestapo ji zatklo za činnost v odboji a po pobytech v Terezíně a Osvětimi byla v roce 1943 deportována do Ravensbrücku. Pracovala na ambulanci, operovala a měla na starosti novorozenecké oddělení. Snažila se vězeňkyním poskytnout maximální péči a psychické povzbuzení. Díky tomu si vysloužila přezdívku „naše sluníčko“.
S blížícím se koncem války a postupem Rudé armády začali Němci evakuovat vězeňkyně v rámci pochodu smrti. V táborové nemocnici směly zůstat jen nemocné ženy a ošetřující personál včele se Zdenkou, která zde setrvala ještě měsíc po příchodu Rudé armády. Rozhodla se pomoci a vybudovat funkční nemocnici. Do Prahy odjela až jedním z posledních transportů na konci května 1945. Poté nastoupila jako lékařka Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí, kde pracovala až do důchodu.
Růže z Lidic
Táborem na břehu jezera Schwedt prošly ženy více než třiceti národností. Nejvíce z nich pocházelo z Polska, tehdejšího Sovětského svazu a Maďarska. Ale byly zde vězeňkyně i z Irska, Řecka a Turecka. Internované ženy připomíná v Ravensbrücku Zeď národů, kde jsou umístěny názvy jednotlivých států včetně Československa.
Na zdi je tu také zasazena kovová deska na památku novinářky Mileny Jesenské. Přítelkyně Franze Kafky se do Ravensbrücku dostala za svoji aktivní účast v odboji a za pomoc židovským rodinám při emigraci. V táboře pracovala na ošetřovně a byla morální oporou ostatním vězeňkyním. Osvobození se bohužel nedočkala, zemřela v roce 1944 na selhání ledvin.
Budova, kde se nacházely cely, byla místem teroru.
Ženy v Ravensbrücku byly vystaveny psychickému a fyzickému trýznění a svoji mentální sílu si snažily udržet prostřednictvím zpěvu, recitace a hraní divadla. Kulturní aktivity byly v lágru zakázané, a každým svým projevem riskovaly život. Velkou odvahu projevila tanečnice a choreografka Osvobozeného divadla Nina Jirsíková, která tančila a organizovala zpěv a recitaci českých básní. Pražské rodačce se podařilo přežít a po válce se vrátila k milovanému divadlu.
Kultura byla také částečnou útěchou pro 196 žen z Lidic (některé prameny uvádějí počet 203), které nacisté do Ravensbrücku deportovali po vyhlazení vesnice v roce 1942. Po celou dobu pobytu v táboře nevěděly, že jejich muže nacisté postříleli a naprostou většinu jejich dětí zplynovali v plynových vozech ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Jejich spoluvězeňkyně jim strašnou pravdu neřekly, naopak před ní ženy z Lidic úmyslně chránily, aby si nesáhly na život. To trvalo až do 30. dubna 1945, kdy tábor osvobodila Rudá armáda a domů se spolu s ostatními vězeňkyně vrátilo 143 lidických žen.
Růžový sad připomíná všechny ženy, které v koncentračním táboře Ravensbrück zemřely.
Sověti velkou část lágru převzali a využívali jej jako kasárna. Bývalé vězeňkyně však chtěly upozornit na zločiny, které se v koncentračním táboře odehrály a měly snahu přeměnit objekt na památné místo. To se podařilo až v roce 1959, kdy byl v NDR otevřen Národní památník Ravensbrück (po znovusjednocení Německa jej spravuje nadace Stiftung Brandeburgischen Gedenkstätten).
Ani lidické ženy nezapomněly. Rok před zřízením vzpomínkového místa navštívily Ravensbrück a na místě hromadného hrobu vysázely růže. Tento čin vyvolal mezinárodní ohlas a sdružení vězeňkyň z celé Evropy poslala další sazenice růží, jež byly vysazeny vedle prvních keříků. Každá země ale dodala jinou odrůdu s odlišnou odolností a některé růže začaly hynout. Proto v roce 1973 Marcelle Dudach-Roset, členka francouzského sdružení Amicale de Ravensbrück, zařídila vyšlechtění nového druhu růže s názvem Vzkříšení, který byl vysazen v Ravensbrücku. Všechny ženy, které v koncentračním táboře zemřely, tak symbolicky žijí dál, jako krásné, červené růže.
Může se hoditKromě auta (z Berlína po silnici B96) se do muzea Ravensbrück dostanete i vlakem. Z Berlína jezdí několikrát za den vlak RE5 do Fürstenbergu. Odtud je to k památníku necelou půlhodinku pěšky. U nádraží je však stanoviště taxi nebo je možné si cestu zkrátit skoro o polovinu autobusem č. 839. Na prohlídku si nechte dostatek času (nejlépe celý den), areál je velmi rozlehlý. Můžete zde mimo jiné navštívit bývalou kancelář velitele koncentračního tábora, domy dozorců, kasárna, ošetřovnu, průmyslový dvůr, krejčovnu, cely, kde byly ženy vězněny a mnoho stálých i dočasných expozic. Vezměte si sebou vodu a něco k jídlu, protože zde není žádná možnost občerstvení. Při prohlídce strávíte hodně času venku, proto si obujte sportovní boty s pevnou podrážkou a oblečte se podle počasí. V případě deště nezapomeňte deštník a pláštěnku, při slunečném počasí se vám bude hodit klobouk či kšiltovka. |
