1 / 27
Sedm stovek schodů, které máte v tropickém vedru vyšlapat kamsi vzhůru? To moc rozumně nezní. Nahoře vás ovšem čeká výhled, který té upocené vertikální dřině dává smysl. Kolumbijský El Peñón de Guatapé kdysi býval výzvou, jejíž zlezení trvalo pět dní. Dnes už je to procházka na příjemné odpoledne.
Autor: Profimedia.cz
V jazyce kmene Tahamí se jí říká Mojarrá, což docela nepřekvapivě značí kámen nebo též velkou skálu. Domorodci ale výš než pár desítek metrů po její rozpukané skalní stěně nikdy nelezli. Přece jen, ten výhrůžně vypadající skalní masiv tyčící se k obloze považovali za posvátný. A uctívali ho.
Autor: Gabriel Illescas, Creative Commons
Božstva, ať už byla jakákoli, navíc bláhovou snahu vylézt až nahoru trestala smrtí. Ten vůbec první doložený výstup na samý vrchol se tak odehrál až v roce 1954. Zhostila se ho skupina vedená Luisem Eduardem Villegasem.
Autor: Saraedum, Creative Commons
Tehdy nebyl žádným horolezcem, ale docela obyčejným zvědavým farmářem, kterého iritovalo, že mu za domem stojí skála, z níž se nikdy nikdo nerozhlédl. Doprovázeli ho Pedro Nel Ramírez a Ramón Díaz, kteří též lezeckými zkušenostmi neoplývali.
Autor: Profimedia.cz
Vrchol skály leží sice na kótě s nadmořskou výškou 2 137 metrů, ale místní ji vždy spíš vnímali, v kontextu k okolnímu převýšení, jako 220 metrů vysoký výstupek čnící z krajiny. Villegas tedy nelezl na „dvoutisícovku“, ale na dvousetmetrovou skálu.
Autor: Dtarazona, Creative Commons
Jeho zásluhy to nikterak nesnižuje. Už proto, že ten prvovýstup jim zabral pět dní. Se svými dvěma kolegy si vypomáhal tím, že do přirozených puklin kladli a zaklíňovali dřevěné desky, a tím si vytvářeli jakýsi provizorní žebřík nahoru.
Autor: Profimedia.cz
A výhled? Nepřekonatelný. Údolí a vnitřní planiny kolumbijského Medellínu, jezerní oblast lemovaná horami, pět set kilometrů čtverečních jako na dlani. Prostě nádhera. Sílu rozhledu násobila skutečnost, že jsou ti skutečně první, kteří se odtud mohou kochat výhledem.
Autor: Profimedia.cz
Luis Eduard Villegas tehdy přišel s nápadem, že za takový výhled by lidé jistě byli ochotni platit. Ne nutně zlatem, ale penězi jistě. A tak celou tu skálu koupil. Nebyl to nějak velikášský počin, prostě několika farmářům vyplatil jejich pozemky, které se s neobdělávatelným masivem překrývaly.
Autor: Tzeitel Topel, Creative Commons
Říkali jsme, že Villegas horolezcem nebyl. Je to pravda. On se jím totiž teprve stal, až když začal tuto svou skálu, říkal jí La Piedra, zdolávat pravidelně. To aby přístup na ni vylepšoval žebříky, lany a schůdky.
Autor: Profimedia.cz
Z pětidenního expedičního výstupu se tím stal výstup jednodenní, a nakonec byl záležitostí na jedno fyzicky náročnější dopoledne. Přesně jak Villegas zamýšlel.
Autor: Profimedia.cz
Potom už mu stačilo jen vybavit masiv občerstvením a prodejnou suvenýrů – na úpatí i na vrcholku – a jeho „dílo“ bylo hotové. Zájemců o výstup na tuto přírodní kamennou rozhlednu nebylo nikdy málo. Sjížděli se sem z celé provincie Antioquia i z hlavního města.
Autor: Jmanupo3008, Creative Commons
Farmáři z okolí, kteří Villegasovi pozemky „s kusem zbytečného šutru“ prve prodali, už možná záviděli. Ze zbytečného šutru se totiž stala prvořadá turistická zajímavost, výnosná pobídka místnímu cestovnímu ruchu.
Autor: Gabriel Illescas, Creative Commons
Potomci proslaveného prvolezce na skále slušně vydělávají. Se započítanou inflací kolumbijského pesa se sice dnes dost špatně počítá, ale podle všeho La Piedra vynášela Villegasům okolo jednoho statisíce dolarů ročně, teď už dokonce kolem jednoho milionu.
Autor: Juan Gómez, Creative Commons
To jsou peníze, které se poctivým farmařením v Medellínu vydělávají těžko. Musí se ale nechat, že zisk ze vstupného se tu přenáší přímo do vytvářené infrastruktury. Už žádná lana a žebříky jako tomu bylo prve. Vzniklo tu docela solidní schodiště.
Autor: Profimedia.cz
Pokud si chcete dopřát větší než menší kardio, můžete ten výstup na vrchol podstoupit. Trochu se očekává, že jste sem nevážili cestu jen proto, abyste skálu obdivovali od úpatí. Není to ale pro každého. Těch schodů je tu, rozděleno po šestadvaceti mezaninech, kolem sedmi stovek.
Autor: Profimedia.cz
Záměrně ponecháváme nejistotu počtu schodů. Proč? Záleží, jestli budete počítat i stupně „při zemi“, schody jednotlivých mezipater, anebo jestli k tomu započítáte i schody na vrcholovou třípatrovou rozhlednu. Ve finále asi ten nejvyšší součet schodů, které musíte vyšlapat, dosahuje cifry 740.
Autor: Zack Knowles, Creative Commons
Jak náročné to je? Řekněme, že to „zas tak zlé“ není. Když vyrazíte v rychlém tempu, jste za dvacet minut nahoře. Není to koneckonců nic jiného než čtyři věžáky nad sebou, ve kterých zrovna nejede výtah.
Autor: Profimedia.cz
Technicky ten náročný počin není, fyzicky už ovšem ano. Svou roli v tom hraje místní tropické klima. Vedro a přitom vyšší vzdušná vlhkost dávají chodci zabrat. Zvlášť když si k výstupu zvolíte odpoledne. Srdíčko si odpočine až nahoře, kde příjemně profukuje.
Autor: Tzeitel Topel, Creative Commons
Asi v polovině schodiště se nachází malá svatyně Panny Marie, takže chuť odpočinout si můžete s přehledem vydávat za zbožnost. Té si Kolumbijci váží. Se zastávkami na vydýchání jste nahoře za čtyřicet minut a možná budete v lepší formě než ti, kteří nahoru zkouší vyběhnout.
Autor: Profimedia.cz
Schodiště lemuje obezdívka a zábradlí, takže se moc nemusíte bát ani závratí. Stačí se držet „při stěně“. Tlačenice nebo fronty při výstupu nebývají, což jistě potěší.
Autor: Profimedia.cz
Výhled z vrcholku nic ze své krásy za poslední desetiletí neztratil. Dá se dokonce říct, že výstavba Embalse Peñol-Guatapé, velké vodní nádrže na úpatí skály, scenérii ještě vylepšila. Členitým pobřežím a ostrůvky na hladině připomíná moře.
Autor: Juan Gómez, Creative Commons
Poblíž úpatí skály se nacházejí stánky s občerstvením a tržišti. Oblast kolem skály nabízí návštěvníkům mnoho příležitostí k fotografování. Interiéry restaurací a obchodů zdobí barevné nástěnné malby skály od místních umělců, prodávajících „zaručeně pravé“ řemeslné výrobky.
Autor: Javadumper, Creative Commons
Komu tedy La Piedra vlastně patří? Ta odpověď je mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Samozřejmě že jejími majiteli jsou potomci Villegase, který ji jako pozemek koupil. Ten vlastnický nárok ale zpochybňují příslušníci kmene Tahamí. Je to jejich území a nikdo se jich neptal.
Autor: Profimedia.cz
Skála je od 40. let minulého století národní památkou Kolumbie. Jako taková tedy smířlivě patří všem. Ovšem na jakém katastru že to vlastně leží? Další zmatek. Coby prvořadou turistickou zajímavost si ji připisují hned dvě sousedící obce, sídla Guatapé a Peñol. Každé chce být se skálou spojováno.
Autor: Elena.laps, Creative Commons
Původní geografický název skály – Piedra de Peñol – byl proto změněn na El Peñón de Guatapé, ve kterém jsou obsaženy názvy obou sídel. Pnutí ovšem přetrvává. Schody na vrchol vedou ze západu, od Peñol. Z výšky pak ale shlížíte na hezčí a barevnější Guatapé.
Autor: Profimedia.cz
Viditelným pozůstatkem této řevnivosti jsou i bílá písmena, namalovaná na západní straně skály. Velké bílé „G“ a nedokončené „U“ připomínající spíš „I“. Snahu připsat horu ke Guatapé tímto způsobem ale zastavil dav nespokojenců.
Autor: Daniel Di Palm, Creative Commons
Pokud tedy nechcete „šlápnout vedle“ a nějakého příliš hrdého či vztahovačného starousedlíka moc popudit, přidržte se raději názvu, který dal místu Luis Eduard Villegas. Jako La Piedra ji tu stejně poznají všichni.
Autor: Profimedia.cz
