Přestože v některých z nás může Litva vyvolávat představu tajemné vzdálené země kdesi na severu, je nám podobnější, než byste čekali. Zaprvé – je jen o něco málo menší než Česko. Zadruhé – Litevci patří mezi baltské národy, které jsou příbuzné národům slovanským, takže i nám. A zatřetí, je to nádherný kus země doslova přeplněný kulturními i přírodními krásami. Tentokrát se zaměříme na čtyři její oblasti, ale vězte, že Litva, největší z pobaltských republik, toho nabízí mnohem mnohem víc.
Vilnius
Ačkoli Vilnius je hlavním městem Litvy, nikdy nebylo výhradně litevské. Podobně jako jiné evropské metropole, i ve Vilniusu se usazovali cizinci zblízka i zdaleka.
Na počátku 20. století zde většinu obyvatel tvořili Poláci a velký podíl představovali i Židé, kterých zde žilo asi sto tisíc a po New Yorku a Varšavě tak tvořili třetí největší městskou židovskou komunitu na světě.
Druhá světová válka všechno změnila. Židé zmizeli a místo nich se sem přistěhovala spousta Rusů, kteří dodnes tvoří asi patnáct procent obyvatel města. Pokud jde o Poláky, Sověti většinu z nich vysídlili do Polska v nových hranicích. Přesto se tu někteří udrželi, a tak dnes polsky hovoří asi dvacet procent Vilniusanů.
Prohlídku města je nejlepší začít v centru, na Katedrálním náměstí, kde si můžete prohlédnout nádherný katolický chrám svatého Stanislava a Vladislava. Je celý bílý a postavený v klasicistním slohu, což není běžné.
Hned vedle stojí renesanční Velkovévodský palác, který byste tu před rokem 2000 hledali jen marně. Stavba je kopií původního vladařského sídla, které v 17. století srovnali se zemí Rusové, protože bylo připomínkou litevské státnosti. Dnes palác slouží potřebám Národního muzea.
Z Katedrálního náměstí je to jen kousek na vrch ke zřícenině Horního hradu. Založil ho velkokníže Gediminas a máte odsud celé město jako na dlani. Jistě nepřehlédnete katedrálu svaté Anny a klášter bernarditů, krásnou gotickou stavbu postavenou z červených cihel, které jsou pro architekturu v zemích kolem Severního a Baltského moře tak typické.
Ačkoli podle tří výše jmenovaných památek to tak nevypadá, Vilniusu dominuje hlavně baroko, a tak tu nám, Čechům, bude řada míst připadat příjemně povědomá, trochu jako Praha. I Vilniuské staré město je plné pitoreskních zákoutí a krásných uliček, které přímo vybízejí k dlouhým procházkám.
No řekněte sami, nepřipomíná vám Vilnius trochu Prahu?
Můžete se při nich dostat třeba až do čtvrti Užupis na východním břehu řeky Vilnia. Kdysi tu bylo židovské ghetto, ovšem po druhé světové válce postupně zdejší domy obsadili umělci a v posledních letech se sem začali ve velkém stěhovat i movitější Vilniusané. Kavárny, zastrčené dvorky, hospůdky, pavlače, na nichž slyšíte klokotání každodenního života se všemi jeho radostmi i bolestmi, galerie i vetešnictví, to všechno tu vytváří zvláštní atmosféru, do které se rádi ponoříte.
Ve znamení kříže
Na opačné straně země, v její severní polovině, leží Šiauliai, starobylé město, které je dnes čtvrtým největším městským sídlem Litvy. Za památkami se sem však nejezdí, protože město bylo během druhé světové války prakticky celé zničeno. Co tedy může návštěvníkům nabídnout?
Třeba muzea – je jich tu asi dvacet, například Muzeum fotografie, Muzeum vodních rozvodů, Železniční muzeum nebo Muzeum rádia a televize.
A pak je tu Hora křížů. Ten najdete asi deset kilometrů severně od města a jde o unikát. Tento malý kopeček je osázen celým lesem křížů. Jsou velké i malé, z různých materiálů, mají rozličné tvary. Některé jsou vztyčené ze země, jiné visí v mnoha trsech na těch velkých.
Co o Litvě možná nevíte?
|
A kde se tady vzaly? Existuje hned několik legend, které vysvětlují, proč je zde lidé stavějí, jedna tajemnější než druhá. Každopádně první historicky doložená zmínka o zdejších křížích pochází z poloviny 19. století, kdy sem k už existujícím křížům přibyly ty, které zde místní vztyčili jako vzpomínku na padlé během povstání proti carskému režimu v roce 1831.
Od té doby kříže přibývaly. Někteří je sem nosili z piety, jiní s modlitbou za odpuštění svých hříchů nebo s prosbou o boží pomoc. Jejich přesný počet nikdo nezná a ani se nikdo nesnaží je spočítat. Každý den přibudou další. Odhady říkají, že těch velkých je asi devět tisíc, ale celkem jsou jich tu určitě statisíce.
Místo přitom bylo několikrát zcela zničeno. Když byla po 2. světové válce Litva obsazena a včleněna do Sovětského svazu, stala se Hora křížů také symbolem tichého odporu Litevců proti komunistické totalitě. Ovšem pokaždé, když ho soudruzi nechali zlikvidovat, les křížů vyrostl zakrátko znovu.
Na pobřeží
Kromě lesů a jezer je ještě jedna věc, která utváří charakter Litvy více než ostatní – Baltské moře. Litevci pocházející z krajů na pobřeží vám řeknou, že je to nejkrásnější část jejich země. A bude s nimi souhlasit asi i řada těch „vnitrozemských“.
Pobřeží je plné rozlehlých pláží se světlým pískem, který v některých částech vytváří mohutné duny. Modelují je mořské větry, a tak se zdejší krajina proměňuje takřka před očima.
Jednou z nejpůsobivějších částí pobřeží je Kurská kosa, což je 98 kilometrů dlouhý a 400 metrů až čtyři kilometry široký pás pevniny táhnoucí se přes celý Kurský záliv na jih až ke Kaliningradské enklávě patřící Rusku. Dlouhý bělavý dunový val porostlý sem tam borovicovými a březovými lesy vystupuje z moře jako ze sna. Člověku se tak snadno přihodí, že se zastaví a na dlouhé minuty i hodiny se oddá soustředěnému pozorování.
Na Kose jsou celkem čtyři vesnice, nejvýznamnější je Nida, která je také důležitým záchytným bodem pro návštěvníky oblasti. A jsou tu na ně dobře připraveni. Ve vesnici najdete hned několik hotelů i dobrých restaurací, a pak také třeba Muzeum jantaru. Kromě spousty dalších zajímavých věcí se tu dozvíte, že jantar tady v Litvě představuje součást národního odkazu. Odpradávna se tu sbíral a zpracovával na předměty, které sloužily na ozdobu jak ve skromných domech, tak v sídlech těch bohatých.
Při posezení na dunách Kurské kosy snadno zapomenete na čas.
Litevské pobřeží, to nejsou jen nádherné písečné duny, kouzelné mělčiny, vysoká tráva a borovicové lesy. Tam, kde se Kurská kosa potkává s litevskou pevninou, leží město Klaipéda. Má asi 160 tisíc obyvatel a je největším litevským přístavem. Kouzelné je hlavně Staré město, které se se svými hrázděnými středověkými domy z červených cihel hezky drží stylu hanzovních měst v Německu a Dánsku.
Až vás ruch Klaipédy zmůže, vydejte se po pobřeží kousek na sever a dorazíte do města Palanga. Co tady? Mají tu krásné rozlehlé pláže, takže si můžete užít koupání v moři.
Nedobytný
V Litvě není místo, které by o obrovské moci někdejších litevských velkoknížat vypovídalo výmluvněji než vodní hrad Trakai. Tyčí se na ostrově uprostřed jezera Galvé v jižní části země a vyrostl zde v roce 1400. V té době se Litva rozkládala na území od Baltského po Černé moře.
Hrad, kterému se někdy říká Ostrovní, byl součástí rozsáhlejšího pevnostního systému, jenž ve zdejší těžko dostupné jezernaté krajině začal vznikat už na přelomu 13. a 14. století a který měl sloužit jako obranný štít proti nepřátelům, zvláště proti Řádu německých rytířů, se kterým Litva celá staletí válčila.
Hrad díky poloze a mohutnosti skutečně nešlo dobýt, a tak se stal sídelním místem litevských velkoknížat. Jeho význam postupně upadal a v 16. století se vládcové natrvalo přestěhovali do Vilniusu. Komplex chátral až do 60. let minulého století, kdy prošel nákladnou obnovou. Dnes jeho červené hradby a věže znovu hrdě září do krajiny a dávají na srozuměnou, že Litva se nikdy nevzdává.
Malá pobaltská země má turistům co nabídnout.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
