Hřebeny Slovenského rudohoří včetně Stolice nepatří k příliš navštěvovaným destinacím, což o Kohútovi platí minimálně trojnásob. Je to hora odlehlá, tajemná a pustá, v nedávné minulosti těžce zkoušená kůrovcem, vichřicemi, polomy a motorovými pilami. Tyto pohromy zničily převážnou část tajuplných smrkových pralesů, které byly domovem kohútů ze zřejmě kdysi bohaté tetřeví populace.
Odlehlý vrchol je sice zarostlý, přesto jeho zdolání nabízí neotřelý turistický zážitek. Náročný hřebenový přechod Stolica–Kohút patří k top túrám na Slovensku, na které se nezapomíná. Akorát o tom málokdo ví.
Z Javorinky na Stolicu
Výše zmíněný přechod není úplně jednoduché uskutečnit kvůli dopravě mezi nástupním a koncovým místem. My máme štěstí, protože do sedla Javorinka (942 m) nás ráno přiváží zájezdový autobus a tentýž autobus nás bude čekat odpoledne ve městě Revúca (300 m). Podle rozdílu nadmořských výšek to vypadá, že trasa dlouhá přibližně 25 kilometrů nebude tak náročná, jak by odpovídalo vzdálenosti. To je však omyl.
Rudná magistrála z Javorinky do Slanského sedla
Javorinka je nejbližším výchozím místem na Stolicu. Prvních osm kilometrů se červená značka Rudné magistrály kroutí po lesních cestách od jednoho sedla k druhému střídavě úbočím horských svahů ukloněných ke všem světovým stranám. Je to velmi příjemný úsek: kilometry a výškové metry rychle přibývají. Ve Slanském sedle (1 246 m) však idylka končí – měníme červenou za modrou, která nabízí nejkratší, ale také nejstrmější výstup na vrchol Stolice. Je to hlavně zpočátku velká dřina, ovšem odměněná zpětnými pohledy na obrovský masív Kráľovy hole (1 948 m) a postupně vystupujícími štíty Vysokých Tater. A taky na neuvěřitelně rozsáhlé holiny. Pamětníci zapláčou…
Výstup se nakonec zmírní, značka vstupuje do řídkého smrkového lesa a zakrátko se objevuje vrcholový kříž nejvyšší hory Slovenského rudohoří.
Stezkou Pavla Josefa Šafaříka
Kdo je na Stolici poprvé, upadá do mírných rozpaků, že tu nic není. Bohužel chybí zde info, že je třeba odbočit vlevo neznačenou cestou mezi řídnoucími smrčky na postupně se rozšiřující louky vrcholového plata. Výhled začíná být fantastický a kdyby se pokračovalo dál a níž, byl by ještě lepší. Úžasné je především kompletní panorama Vysokých Tater. Vpravo mezi smrky nacházíme rovněž skutečnou stolicu – pomyslný trůn Slovenského rudohoří v podobě placaté skály z krystalických břidlic.
Slanské sedlo
Krátká svačina u kříže a rychle dál, čeká nás ještě pěkný kus cesty. Strmým sestupem se spouštíme do sedla Harová a po modré hřebenovce směřujeme na horu Kohút. Staré smrčiny jsou značně prořídlé, střídají se úseky s holinami anebo obtížně průchodnými polomy. Profil je příznivý bez významných výškových rozdílů, takže pokud je chodník čistý, postup je rychlý.
Zajímavostí je kopec s vrcholovou kótou 1 396 metrů, který značka obchází zleva a sestupuje na jeho jižní úbočí. Je dost zvláštní, že tento celkem výrazný vrch mezi Stolicí a Kohútem nemá název, přestože je pravděpodobně třetí nejvyšší v celém rozsáhlém Slovenském rudohoří. Pokud ho někdo zná, napište do diskuse.
Chodník Pavla Josefa Šafaříka
Název naopak má modře značená trasa, která nese jméno Pavla Josefa Šafárika – jazykovědce, spisovatele a otce myšlenky slovanské vzájemnosti z dob národního obrození, rodáka ze zdejšího kraje. Pavel Josef Šafařík žil v druhé polovině svého života v Praze a publikoval jen česky (např. jeho životní dílo Slovanské starožitnosti). Je pohřbený na Olšanských hřbitovech.
Originální partyzánský památník
Šafaříkův duch slovanské vzájemnosti zřejmě prostoupil zbytky smrkových lesů, které se začínají vyskytovat v souvislejších plochách. Kousek před Faltenovým sedlem přicházíme k malému památníku s hroby padlých vojáků. Dne 5. prosince 1944 provedli Němci, Maďaři a vlasovci v okolních horách zátah na partyzány, přičemž v přestřelce padl Rus Genadija Ščurin, člen štábu brigády za osvobození Slovanů. Ten tu zřejmě leží.
Partyzánský památník
Anonymní místní poeta, inspirován zřejmě duchem Pavla Josefa Šafaříka, stvořil pro toto pietní místo báseň, která stojí za přečtení. Bohužel umělecká úroveň za Šafaříkem trochu pokulhává.
Tichá noc, tmavá noc krásna je.
Partizán na horách bojuje.
Mesiačik, ten celú noc nejde spať,
S partizánom musí stráž držať.
Keď vyjde partizán von z hory,
Srdce mu bojove zahorí.
Slováci, poďte všetci do boja,
Vlasť naša slovenská nás volá.
Národ náš slovenský, nie si sám,
Na horách stráž drží partizán.
Tam bojujú Česi a Slováci,
Bratia Rusi, Srbi a Poliaci.
Je s podivem, že i na tak odlehlých místech Slovenska, jako je Faltenovo sedlo a nikoli hospoda nebo úřad vlády kvete ve 21. století národovecká a vlastenecká myšlenka slovanské vzájemnosti.
Zdolání hory Kohút
Asi tři kilometry příjemného stoupání torzem zachovalých lesů dělí Faltenovo sedlo od vrcholu Kohúta. Jde se příjemně, konečně zachovalá příroda! Lesní úseky střídají drobné čistinky, kde by se nějaký zapomenutý tetřev hlušec mohl ještě vyskytnout. Hezká je vyhlídka východním směrem, k níž vede krátká odbočka ze zelené trasy, která se ve Faltenově sedle vyměnila za modrou.
Výstup severním hřebenem Kohúta
Netrvá to dlouho a stojíme u rozcestníku na vrcholu hlavního cíle dnešní túry. Tady to ovšem vypadá podstatně jinak. Zbytky zdravých zelených stromů prostupují pahýly ještě stojících sušin, již spadlé stromy jsou utopené ve vysoké trávě, z níž čouhají jen ostré větve. Pohyb mimo značku prakticky nemožný.
Objevují se však i přírodní pozitiva: náletové mladé smrčky a břízy. Na Šumavě to vypadalo před dvaceti lety u Plešného jezera podobně, dnes roste všude mladý zelený les. Tady bude samovolná přírodní obnova probíhat stejně a za dvacet let bude Kohút zřejmě zarostlý zeleným smrkovým houštím natolik, že z něj turisté opět už nic neuvidí. Dnes lze četnými průhledy mezi pahýly sušin zahlédnout Kráľovu hoľu i Vysoké Tatry.
Nekonečný sestup
A teď přichází na řadu to nejhorší: překonat směrem dolů 1 100 výškových metrů, které dělí vrchol Kohúta od náměstí v Revúci. Pro první úsek se nabízejí dvě symetrické varianty sestupu: první přes sedlo Kohúta, druhá kolem hezké lovecké chaty Parajka s posezením a pramenem vody. Obě se nakonec spoji u vyhlídky Klepaná skala (1 192 m), které se říká též Malý Kohút.
Výhled z Kohúta na Nízké a Vysoké Tatry
První varianta je opravdový masakr. Obrovské holiny rozprostírající se mnoho kilometrů čtverečních daleko evokují představu apokalypsy. Poskytují sice daleké výhledy, ale s pachutí nepatřičnosti a zmaru.
Strmý sestup bez chodníku, který byl zničen těžkou lesní technikou, představuje nejhorší pasáž z této túry. Místo schůdné cesty jsou tu hluboké koleje schované ve vysoké žluté trávě a zapadané různorodou dřevní hmotou. Motorové pily se tu vyřádily, ovšem s odklizením biomasy alespoň ze značené turistické cesty se už nikdo nenamáhal.
Nikdo z naší výpravy nezapadl do skryté díry a nepřivodil si úraz nohy, nikdo se nenapíchl na žádnou ostrou větev, což lze obojí považovat za úspěch.
Sestup z Kohúta do sedla Kohúta
Nakonec se setkáváme pod největším krpálem v sedle Kohúta a odpočinkovým terénem se přesunujeme ke Klepané skale, která poskytuje hezké výhledy na Muránskou planinu. Času však není nazbyt, takže znovu hup do lesa a po značkách dolů. Zdevastované smrčiny se brzy změní na bukový les, ovšem ani v něm není terén pohodlně schůdný. Vytrvalost však slaví úspěch: postupně se dostáváme do nižších nadmořských výšek, kde se objevují konečně normální lesní cesty, které nás nakonec zdárně nasměrují do města Revúca.
