Soukromé vlastnictví, drobné podnikání? Nic takového komunistický režim v Bulharsku netrpěl. Maloobchod byl věcí státu, který samostatnost a soběstačnost svých občanů nepodporoval. Než takové projevy nesocialistické ekonomické svobody, to už strana a vláda raději při všeobecném nedostatku trpěla neoficiální černý trh – šmelináře, překupníky a ty, kteří rozkradené zboží prodávali pod rukou. Soukromé obchody prakticky neexistovaly, trh byl centralizovaný, řízený.
Po pádu komunismu v roce 1989 byly jedněmi z prvních opatření nové bulharské vlády legalizace soukromého vlastnictví a podnikání. Ten překotný vývoj k tržní ekonomice pochopitelně brzdily místní podmínky. Lidé, kteří se nebáli podnikat, zpravidla nedisponovali dostatečným kapitálem na to, aby si hned pronajali nějaký obchod. A tak si, vycepovaní léty reálného socialismu, počínali nesmírně kreativně.
Pokud chcete s prodavačem udržet oční kontakt, musíte klesnout na jeho úroveň.
Ve městech jako alternativu prodejních prostor zužitkovali suterény rezidenčních budov. Snížená přízemí, sklepy, kolárny. Místa, kam se donedávna ještě zaváželo uhlí a kde se skladovaly domácí zavařeniny, se skoro přes noc proměnila v malé obchůdky. Zboží bylo naskladněno uvnitř a vedle něj postával i novopečený prodavač. Obchod se prováděl otvorem do ulice – sklepními okny, světlíky, které na ulici ústily v úrovni chodníku.
Pokud jste si tu chtěli něco koupit, komunikovat z očí do očí s prodavačem stojícím výškově o půl nebo celé podlaží pod vámi, museli jste si přidřepnout. A tak se zrodily první klek-šopy.
Bulharsky slůvko „klek“ znamená „dřep“, a česky mu jde dobře rozumět. A tomu, jak klek-šopy fungují, rychle porozuměli všichni obyvatelé Sofie, Varny, Burgasu, Plevenu i Plovdivu. Všude tam se totiž zkraje devadesátých let vyrojily tyto suterénní obchůdky.
Obchod s příchutí svobody
Pro prodavače to bylo víc než příhodné. Doba byla slušně řečeno turbulentní, ekonomika čelila hyperinflaci. A nikdo pořádně nevěděl, jaký to celé ještě nabere směr a jestli se třeba komunisté nakonec k moci nevrátí. Mít skladem ve sklepě nahromaděné zboží se přitom nezdálo být trestné ani společensky závadné a nenápadný prodej přes okénko se dal snadno utajit.
Majitelé těchto klek-šopů se nevysilovali placením nájmů, byli na svém. Pro drobné obchodníky v nejistých dobách byl prodej zboží z vlastního suterénu velmi atraktivním řešením.
Co bylo v nabídce? Absolutní jedničkou, nejčastějším artiklem, byly nápoje. Především ty alkoholické. Lahvové pivo i silnější lihoviny, ale taky nealko limonády a džusy v konzervách. Specialitkou byly nápoje západní provenience v plechovkách, které se nemusely otevírat nožem. Ne že by bublinková a přeslazená Coca-Cola nebo Pepsi byly nějakou prazvláštní pochoutkou, ale „americké“ pití chutnalo po svobodě. A to je činilo extra opojné.
Bulharské UFO. Na chloubu komunistů přispěly i děti ze školky |
To ostatně platilo i pro prodej tabáku. Bulhaři chtěli ochutnat i něco jiného než těžká bétéčka, Rodopi a Harmanli. Na značkách jako Lucky Strike nebo Marlboro se mohl prodavač finančně zahojit a prodejem kusovek šel naproti stálé klientele.
V klek-šopech nechyběly základní potraviny, nejrůznější sušenky a čokolády, zubní pasty a mýdla. Občas nabídkou probleskly luxusní kousky jako instantní nebo zrnková káva, parfémy, rádia a digitální hodinky. Na lákavosti jim přidávalo, že jste je nemuseli „se schválením z vyšších míst“ kupovat za valuty a bony v Corecomu, bulharské variaci českého Tuzexu.
Jiné klek-šopy se vydaly cestou služeb. Jsou dílnami zámečníků, švadlen a ševců.
Klek-šopy, ve své neotřelosti, nesměle prošlapávaly cestu tržní ekonomice a testovaly meze systému. Německé porno časopisy a videokazety, na jejichž ohmataných přebalech se to hemžilo prsaticemi? Vážná zahraniční literatura a spisky exilových spisovatelů? I po těch se mohli místní uběhat.
Takže v typickém žárovkou osvětleném klek-šopu ležely vedle sebe knihy do předvčerejška ideologicky závadného Georgi Markova vedle lahví finské vodky, kartonů cigaret z Itálie a sáčků gumových medvídků ze „západního“ Německa.
Turistická rarita Sofie
Bulharské kleky začínaly jako obchůdky s nesmělou otevírací dobou, připomínající spíš večerky. Postupně se ale přetvořily do specializovanějších trafik a výdejních bister s občerstvením a non-stop provozem. Některé také spíš než zboží začaly nabízet i služby. Opravu obuvi, šití na stroji, zámečnickou výrobu klíčů, drobné opravy.
Evoluce trhu ovšem nebyla k bulharským klek-šopům milosrdná. I když průkopnicky razily cestu drobnému podnikání, byly předem odsouzeny k zániku. Svým vlastním úspěchem. Protože jak se jejich majitelé a prodavači postupně finančně vzmáhali, nemuseli už nabízet zboží a služby ze sklepa. Mohli si pronajmout solidní prostor docela normální prodejny.
Lepší sněhové podmínky než v Alpách, nižší ceny. Bulharsko jako lyžařský ráj |
Obchody, u nichž bylo třeba přidřepnout, začaly z ulic mizet. A mizí dál, dnes už se počítají k raritám. Řada z nich se „transformovala“ do sklepních galerií, barů a art-klubů.
Když zavítáte do Sofie, můžete se štěstím na pár posledních „exemplářů“ narazit poblíž vchodu do metra u Národního paláce kultury. Jeden nebo dva jsou na ulici Rakovski, nějaké jsou prý k vidění na Šišman a také na třídě Gorkého. O tom, kde se ještě dají zahlédnout, si zasvěceně povídají cestovatelé na uzavřených diskuzních fórech. Ulovit snímek klek-šopu, to je vzácnější než fotky z afrického safari.
V roce 1990 šly jejich počty do stovek, dnes už je dohromady spočítáte na prstech. Pro turisty ze západní Evropy představují obchody, u nichž je třeba pokleknout, nesmírně zábavnou cestovatelskou kuriozitu. A co teprve kdyby tušili, jakže se v Bulharsku žilo za komunismu a jak se po pádu režimu rozbíhalo první podnikání. To by je asi dostalo do kolen.
Civilizační zkušenost se socialismem je bohužel nepřenositelná. Roztomilé miniobchůdky, které sklepními okénky hledí do ulic bulharských měst, to názorně ilustrují.
