Sténání v nízkých frekvencích, povzdechy, nářek i i vysoký jekot. Písně samců plejtváka dlouhoploutvého neboli keporkaka tvoří propracovanou hudební frázi o délce desítek minut, kterou samci vydrží zpívat celý den.
Nikdo nedokáže přesně vysvětlit, o čem keporkaci ve svých písních zpívají, rozhodně má tento zpěv důležitou roli při lákání samiček a rozmnožování. A pokud je melodie dostatečně dobrá, má samec dost velkou šanci, že v oceánské seznamce uspěje. Během dne dokáže uplavat stovky kilometrů a písně jsou slyšet hodně daleko. „Jejich hlasy se nesou na obrovské vzdálenosti. Až tisíce kilometrů,“ uvádí RNDr. Tereza Petrusková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Vědci však během třináctiletého pozorování a nahrávání těchto melodií došli k závěru, že melodie keporkaků se pravidelně mění a ty nejúspěšnější se šíří po celé zeměkouli. Nezáleží na tom, odkud keporkak pochází. Pokud je nová melodie dostatečně silná a zajímavá, začnou si ji zpívat samci z různých koutů světa. Pokud jí tedy uslyší od jiného samce.
„Sdílení písní mezi různými populacemi se častěji stává na severní polokouli, kde existuje méně fyzických bariér pro pohyb jednotlivců do míst rozmnožování, kde také keporkaci nejvíce zpívají,“ řekla Melinda Rekdahlová ze společnosti Wildlife Conservation Society serveru Daily Mail.
Na jižní polokouli má vývoj velrybích megahitů poněkud jiný průběh. „Melodie keporkaků se pozvolna mění každý rok, populace z východní Austrálie každých pár let kompletně vymění své písně během „kulturní revoluce“. Změny zahrnují naučení velkého množství nových písní od populace ze západního pobřeží,“ uvádí studie zveřejněná v časopise Proceedings of the Royal Society B.
Vzájemné přebírání písní vědci popsali také u populací žijících kolem afrického kontinentu, kde melodie putovaly mezi populacemi západního i východního pobřeží. V okolí Afriky byly změny jemné a postupné a nedocházelo při nich k takovým úpravám jako u pobřeží Austrálie.
Keporkak má nejpestřejší způsoby lovu ze všech kosticovců. Jeho nejvynalézavější technika je známá jako bublinová síť.
Nedávno bylo zjištěno, že keporkaci cíleně zachraňují jiná zvířata před útoky kosatek.
Vědci předpokládají, že pro učení se nových témat mají keporkaci omezené schopnosti, protože zatímco při postupném vývoji z roku na rok se složitost písní zvětšovala, při náhlé revoluci najednou dojde k jejich zjednodušení a vše začíná od znova.
Keporkaci každopádně mají své melodie řádně propracované. „Tyto písně mají hierarchickou strukturu a zpívají se ve stereotypním vzorci. Jednotlivé zvuky se aranžují do fráze a fráze se několikrát opakují a vytvoří hlavní téma. Až sedm hlavních témat zpívaných v přesném pořadí pak tvoří píseň,“ uvádí studie.
