Jane Nolmongenová podporuje osm dětí a obdělává půdu, kterou by brzy mohla vlastnit, píše Thomson Reuters Foundation. „Vesnice je pro mě zdrojem podpory, protože pracujeme společně na zlepšení našich životů a učíme se navzájem o důležitosti ženských práv,“ vypráví dvaapadesátiletá Nolmongenová. „Coby ženy jsme v Samburu pro naše manžely něco jako odpad,“ svěřila se nadaci Thomson Reuters Foundation žena, která se ve vsi Umoja stala jednou z prvních obyvatelek.
 |
Vesnici založila v roce 1990 Rebecca Lolosoliová, kterou zbila skupina mužů a vykázala vlastní komunita, jelikož kritizovala takzvanou ženskou obřízku neboli mrzačení ženských pohlavních orgánů. Zatímco se zotavovala v nemocnici, zrodil se u ní nápad založit ves, kam muži nebudou mít přístup. Vzniklo tak útočiště pro další ženy, které se staly obětí sexuálního napadení a byly vyhnány, popřípadě utekly před dětskými sňatky či ženskou obřízkou.
V počátcích ve vesnici žilo 15 žen, postupně se rozrůstala a v jednu chvíli ji tvořilo zhruba 50 rodin, přibližuje Nolmongenová. Dnes v obci žije 37 žen a dětí. Ženy si v Umoji postavily domy a je tam i škola. Celé místo obklopuje plot z trnitých větví. Ženy se živí prodejem medu a ručně vyráběných korálků turistům. Cestovní omezení kvůli pandemii covidu-19 však znamenají, že v současnosti nemají příjem, podotýká Nolmongenová. „Musíme přemýšlet nad dalšími způsoby, jak přežít. Pokud má někdo úspory, tak je teď používá, než zase budeme moci prodávat korálky,“ říká.
Vesnice Umoja v oblasti Samburu slouží jako útočiště pro ženy, které se staly obětí sexuálního napadení a byly vyhnány, popřípadě utekly před dětskými sňatky či ženskou obřízkou.
Nyní jsou ženy blízko k tomu, aby získaly od regionální správy doklad o vlastnictví nedalekých pastvin, čehož by se nedočkaly, kdyby žily mimo svou vesnici. Keňská ústava praví, že ženy mají rovnocenné právo vlastnit majetek, ve skutečnosti se však půda nejčastěji předává z otců na syny. Ženy jsou majitelkami méně než dvou procent vlastněné půdy v Keni, vyplývá z informací Keňské pozemkové aliance. Kmen Samburu uplatňuje komunitní držbu, přičemž rozhodnutí o využití a přidělení půdy činí muži.
Ženy z Umoji by však brzy mohly mít právní kontrolu nad pastvinami, které koupily před několika lety za své úspory a s pomocí darů. Místní vláda totiž v současnosti zvažuje jejich žádost o vlastnické právo na tuto půdu. Pokud jim ho udělí, formální vlastnictví půdy pomůže ochránit ženy a jejich živobytí od střetů kvůli půdě a vodě, které pravidelně vypukají mezi kmenem Samburu a dalšími komunitami.
Obyvatelky Umoji se přitom snaží motivovat další komunity v okolí, aby začaly ženám udělovat vlastnická práva na pozemky. Cestují po okolí a vysvětlují lidem, jak je důležité, aby ženy mohly vlastnit pozemek. Také dohlížejí na to, aby žádná z nich, která se rozhodne vrátit k manželovi, nenabyla opět statusu druhé kategorie, říká Nolmongenová.
Ženy se živí prodejem medu a ručně vyráběných korálků turistům.
Podle pětasedmdesátiletého Samuela Leyapema ze sousední vesnice Nashami inspirovaly ženy z Umoji rovněž tamní komunitu, aby zajistila ženám více práv. „Dnes i my v naší vesnici povolujeme ženám vlastnit majetek, jako je dobytek, a dokonce kupovat půdu,“ sdělil. „Osobně bych však byl radši, kdyby žena poté, co koupí (půdu), zapojila svého manžela, aby byli spokojení oba,“ dodal.
Juliana Nnokoová-Mewanuová z nevládní organizace Human Rights Watch se domnívá, že by ženy neměly mít pocit, že musí odříznout muže ze svých životů, aby mohly rozhodovat o svém majetku. „Vláda by měla zavést opatření, která ochrání práva žen na majetek během manželství, rozvodu a v případě smrti manžela,“ míní.
Jane Nolmongenová je mezitím vděčná, že byla schopná poslat všechny své děti do školy a může rozhodovat o půdě, na které žije a pracuje. Je to právo, které vštípila také svým už dospělým dětem. Zatímco jeden syn se stal členem policejního sboru, dcera pracuje jako novinářka. „Jsou osvícení a mohou vlastnit půdu, jak budou chtít,“ uzavřela.
