Hora samotná má ubývající nadmořskou výšku, protože její vrchol pokrývá tající ledovec. Pravidelné měření prováděné týmem Stockholmské univerzity letos její vrchol stanovilo na 2 089,9 metru. Například v roce 2009 to bylo ještě 2 104 metrů a při prvním měření v roce 1902 dokonce 2 121 metrů. Ale i tak je nejvyšším vrcholem severní části Skandinávského pohoří, které kopíruje západní pobřeží stejnojmenného poloostrova a jehož svahy se často zvedají přímo z norských fjordů. I když pohoří samotné není příliš vysoké, díky své severní poloze jsou jeho svahy a vrcholy často celoročně pokryté sněhem a ledovci. Do údolí stékají četné horské potoky, které živí jezera a mokřady.
Ideální okno pro výstup na tuto horu, která leží zhruba 150 kilometrů severně od polárního kruhu a 25 kilometrů od nejbližší civilizace – laponské vesnice Nikkaluokta o třiceti obyvatelích – je tím pádem značně omezené. Až do června totiž mohou být přístupové cesty kompletně zasněžené, dva letní měsíce je celé údolí podmáčené a zamořené komáry. Nejlepší podmínky nabízí první polovina září. Pokud si počasí neusmyslí jinak.
Úchvatné scenérie při cestě z letiště v Tromsø do vesnice Nikkaluokta
My jsme však kvůli pracovním povinnostem mohli vycestovat až na samotný závěr sezony a v třetím zářijovém týdnu jsme vyrazili směr nejbližší možné frekventované letiště, norské Tromsø. Tam jsme si v půjčovně vyzvedli zarezervovaný hybrid v automatu vybavený pneumatikami s protiskluzovými hroty a vyrazili na konec civilizace. Cestou jsme ještě museli zastavit v obchodě s outdoorovým vybavením, protože přeprava plynové kartuše s naší leteckou společností nešla ani na výjimku. Zapalovače pak přepravovat šly, ale pouze jeden na osobu a musely projít bezpečnostní kontrolou. Z odbavených batohů nám je vyházeli. Aspoň nám je tak malinko odlehčili, protože včetně vybavení na přechod ledovce, stanů, jídla na čtyři dny a dalších nezbytností vážily okolo osmnácti kilogramů.
Začíná přituhovat
Do Nikkaluokty jsme dorazili až odpoledne a okolo šestnácté hodiny jsme plni odhodlání vyrazili na trek, který prvních dvacet kilometrů vede údolím po rovině po jediné značené trase, na které se nedá ztratit. Věděli jsme, že máme zhruba tři hodiny denního světla na cestu, ale nespěchali jsme, a naopak si užívali podzimní krajinu tajgy přecházející v tundru, kde dominovaly listnáče různého vzrůstu a barev, borůvky a brusinky po tisících všude kolem, hučící horské potoky i klidná jezera. Nejbližší z nich, Láddjujávri, se dokonce dá do poloviny září překonat přívozem a může se tak ušetřit zhruba pět kilometrů a necelé dvě hodiny chůze.
Chodníky mezi mokřady. Na trase treku fakticky nejde zabloudit.
První den jsme nakonec ušli asi osm a půl kilometru, na vhodném plácku jsme rozbili stanový tábor a rozdělali oheň, u něhož jsme se po západu slunce marně pokoušeli zahřát. Teplota rapidně padala pod nulu a příroda nám začínala opatrně naznačovat, co nás čeká.
Druhý den jsme podle plánu měli dojít na konec údolí, opět rozbít tábor a s výstupem počkat na den následující. Vidle nám do tohoto plánu ovšem hodila zastávka na horské stanici švédského svazu turistů s názvem Kebnekaise Fjällstation, která se nachází o deset kilometrů dál po trase. Dnes byl její poslední den provozu před ukončením sezony, během níž nabízí mimo jiné ubytování v glampingových chatkách, asistované výstupy na Kebnekaise, restauraci nebo saunu. Pro ortodoxní čundráky ale nabízí i možnost dokoupení proviantu nebo poradenství ohledně počasí, možností a rizik výstupu.
Naše konzultace byla krátká, rázná a produktivní: „Jestli chcete přes ledovec, tam padají kameny, vodicí lano je kvůli tání místo u pasu v dvoumetrové výšce... no, pravděpodobně zemřete! A jestli půjdete východní cestou, abyste se vrátili během dneška zpátky do údolí, na to je už pozdě. Jo a zítra bude celý den sněžit, to na výstup taky můžete zapomenout.“ Koukáme na sebe, koukáme na lano, cepíny, mačky, helmy... všechny ta kila navíc, co jsme táhli kvůli ledovci a následné ferratě. Evidentně zbytečně. Koukáme na předpověď počasí. Drbeme se za ušima. Čtyři roky příprav, let přes půl Evropy a teď přijde takový levý hák!
Jdeme!
Naštěstí byly přípravy a shánění informací celkem důkladné a tak jsem věděl, že někde pod vrcholem Kebnekaise má být nouzová útulna. Personál horské stanice její existenci potvrdil, ale pořád se u toho tvářil, jako by mluvil s budoucími nebožtíky. Rychle jsme zhodnotili svoje možnosti a bylo nám jasné, že pokud se má výstup podařit, musí to být dnes. Adaptovaný plán zněl následovně: na ledovec holt musíme zapomenout, vyrazíme východní výstupovou trasou (která je slovy klasika ta delší, zato horší), najdeme útulnu, shodíme bágly, vystoupáme na vrchol, přespíme na útulně a zítra hned po rozednění valíme zpátky do údolí, než celé značení zapadá sněhem. Holt letos přišel o týden dřív, než měl.
Vrchol Kebnekaise. Přesné místo, kde se nachází, poznáváme podle končících stop ve sněhu.
Těch sedm kilometrů obsahujících vyčerpávající ztrátu výškových metrů a jejich opětovné získávání nám trvalo sedm hodin. Útulnu jsme ale našli. I když není na mapách, je hned vedle trasy a i v mlze byla dobře rozpoznatelná. Našli jsme i vrchol s výhledy na dva metry. Teplota byla už hluboko pod nulou a tak jsme rychle spěchali zpátky pod střechu, kde to ale nebylo o moc lepší. Vymrzlá dřevěná bouda se dvěma pryčnami, dvěma lavicemi a stolem, ke kterému přimrzla i plynová kartuše. Ale v tu chvíli to byl ten nejvřelejší domov. Teplé jídlo, kolující plácačka vínovice, zachumlání do spacáků. Možná jsme si to tam nakonec i na ty dva stupně „vytopili“.
Další den nás čekal budíček v pět ráno. Venku sněžilo a mrzlo. Dnes přišla arktická zima a neodejde do května. Byli jsme pravděpodobně poslední, kdo letos vylezl na vrchol, a rozhodně ti poslední, kdo na něm přespal. A abychom o tom mohli někomu někdy vykládat, museli jsme se co nejrychleji dostat do údolí.
Naše útulna je ráno vymrzlá a pokrytá ledem.
Trasa sestupu šla lehce číst pouze v místech, kde ji vyznačovaly metr a půl dlouhé tyče. Zbytek byl o spoléhání se na intuici, o kombinaci zkušeností a štěstí a o dobrém zraku. Reálně jsme trasu ztratili naštěstí jen jednou a relativně brzy se na ni zase napojili. Po pěti vyčerpávajících hodinách sestupu jsme konečně sundali mačky a byli opět zpátky v údolí. Po barevném podzimu ze včerejška v něm ale nebylo ani památky. Bylo celé pokryté sněhem, který bez přestání padal a vystavoval naše funkční oblečení zkoušce, v němž nemohlo obstát.
Náročný sestup do údolí
Opět jsme museli měnit plány. Propocení zevnitř a promočení z vrchu jsme fakt nechtěli stavět stany a přetrpět v nich noc. Ambiciózní alternativa byla vydat se z posledních sil, ujít zbývajících devatenáct kilometrů k autu, najít si nějaký apartmán v nejbližším městě Kiruna a tam se částečně opět polidštit a hlavně usušit, co se dá.
Zbytek trasy pak byl Ligou mistrů testování fyzických sil, morálky a týmové práce. Střídali jsme se ve vedení i nesení třicetimetrového lana a prakticky si nedávali pauzy, abychom nevyšli z rytmu. Sněžit během celého dne nepřestalo ani na minutu a rukavice i čepice už se daly ždímat. Poslední hodinu a půl jsme šli jen za světlem čelovek, a když jsme okolo deváté večer konečně uviděli obrysy osady, úleva byla obrovská.
Výhledy při výstupu. Vlevo vidíte ledovec Björlings, přes který jsme chtěli jít podle původního plánu.
O hodinu později v apartmánu v Kiruně v horké sprše jsem si pak převíjel uplynulé tři dny. Dominovaly emoce z překrásné podzimní i zimní krajiny. Z moci přírody, která z hodiny na hodinu zamíchá kartami a vystaví člověka skutečné výzvě. Ze zásadní důležitosti přípravy, zkušeností a týmové práce a vzájemné důvěry v extrémních podmínkách. A taky z toho, že není nad přírodní materiály. V podmínkách mrazu a neustálého sněžení bezvýhradně obstály jen merino triko, vlněné ponožky, spacák z husího peří a tukem naimpregnované kožené pohorky. Vodní sloupce funkčního oblečení to nakonec postupně všechny vzdaly.
Výstup na Kebnekaise na konci sezony byl nádherná, ale i extrémní zkušenost, kterou rozhodně nemohu doporučit každému. Pokud ale máte dostatek zkušeností, odhodlání, sil a tým, ve kterém se dokážete jeden na druhého spolehnout, nebojte se takovou výzvu podstoupit. Garantuje neopakovatelný zážitek.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hodit• Zkontrolujte si, jaké outdoorové vybavení vaše letecká společnost umožňuje přepravovat, jaké lze na písemnou vyjímku a jaké nelze za žádných podmínek. • Půjčení auta řešte s předstihem, není to úplně levná záležitost. My jsme platili za střední hatchback něco pod 100 EUR za den. Plus benzín a silniční poplatky. • Pokud chcete využít možnosti podpory po cestě, zjistěte si, dokdy běží sezóna. Letos fungovala plavba přes jezero Láddjujávri do 15. září a Kebnekaise Fjällstation do 22. září. • Horská stanice nabízí poradenství všeho druhu od ochotných horských vůdců, nebo přímo organizované výstupy. Je zde možnost dokoupit proviant za celkem rozumné ceny, nebo chybějící vybavení. Tam už ty ceny tak příznivé nejsou. Za hrnek z odlehčeného materiálu chtěli v přepočtu 700 korun. Platba je možná pouze kartou. • Nepodceňujte přípravu a sbalte si vybavení do všech možných podmínek. Základem jsou pevné, řádně naimpregnované kotíkové boty a vlněné ponožky. Voda z řek vypadá křišťálově čistá, raději jsme ale používali tablety na její čištění. • Vezměte si powerbanku s dostatečnou kapacitou.Nabitý mobil se hodí, signál i data jsme měli po celou dobu treku. |
