Ty nejznámější se nacházejí právě na kopcích severně a západně od Vídně. Dnes je v okolí metropole dvě stě těchto podniků a musí se řídit zvláštními pravidly. Teoreticky (ty nefalšované) by měly prodávat víno a jídlo, které si vypěstují pouze samy, a to dokonce v přesně stanovených dnech a v určité době. Dnes se pod vlivem turistického ruchu už mnohá nařízení přesně nedodržují. Naprosté většině turistů to ovšem nevadí, protože opravdových znalců vína je tak málo, že vlastně nic nepoznají. Kdo chce ale najít úplně pravý heurigen, tak ať vejde do vinárny, jež je označena nápisem Eisgenbau - znamená to, že víno skutečně pochází od majitele. Nejoblíbenější a nejznámější heurigeny najdete ve vesnicích Grinzing (především podniky Martin Sepp či Reinprecht) a Heiligenstadt (Zimmermann a Mazer am Pfarrplatz). Nejsou ve skutečnosti všechny ty "pravé", ale nabízejí velmi široký výběr jídel a vín i příjemné posezení.
Když se řekne káva...
...tak si Čech pod tímto pojmem představí kopec šlehačky na černém nápoji. Je to sice představa správná, ale pokud jde o propojení pojmů káva a Vídeň, tak nepřesná. Káva patří po staletí k Vídni jaksi neodmyslitelně, což je pochopitelné, protože Rakušanům přináleží ve světě jedno z předních míst v pití tohoto nápoje (v průměru na hlavu pijí kávu více pouze Finové, Švédové a Dánové). Přestože o kávě v rakouské metropoli se už napsalo mnoho knih i učených pojednání, je zajímavé, že první kavárna zde byla otevřena až v roce 1685. Proč až? Protože v Benátkách se tak stalo už v roce 1647, v Londýně 1652 a například v Paříži v roce 1660. Vídeň ovšem svůj malý handicap rychle dohnala. Pokud si budete ve městě kávu objednávat, tak je dobré velmi přesně určit, jakou chce. A co je v nabídce? Melange: káva s mlékem se šlehačkou nebo bez šlehačky; der Braune: černá káva se smetanou; der Mocca: černá káva, moka; der Turkische: turecká káva, silná, černá, spařená v měděné konvičce (často s cukrem), podává se horká; der Einspanner: moka ve sklenici se šlehačkou; der Wiener Eiskaffe: silná, studená moka s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou; der Masagran: studená káva s kostkami ledu; der Kapuziner: malá moka s trochou šlehačky, ta je posypaná strouhanou čokoládou; der Fiaker: moka s rumem.
Když se řekne sachr...
...tak se mnoho lidí olízne. Sachrův dort je skutečně tou nejznámější sladkostí, jakou může Vídeň nabídnout. Dnes se už prodává po celém světě a po celém Rakousku, jenže všechno jsou to napodobeniny, i když někdy vskutku dokonalé. Ten pravý a původní "Sachertorte" je však k dostání stále pouze v prodejně hotelu Sacher v centru Vídně na známé obchodní třídě Karntner Strasse. Zde v nejrůznějších velikostech a nejrůznějších baleních. Proslulý dort (ten pravý má pod vysokou čokoládovou polevou vrstvu meruňkové marmelády) vymyslel cukrář knížete Metternicha Franz Sacher v roce 1832. Přestože je sachr nejznámější, metropole si potrpí i na jiné sladkosti. Je někdy až neuvěřitelné, kolik Vídeňané snědí dortů, zákusků a moučníků. Na jejich postavách to ale příliš vidět není. Na rozdíl od jiných částí světa si zákusky dávají ráno, dopoledne, odpoledne, večer, mezi hlavními jídly i po nich. Ke kávě (to nejčastěji, dokonce i muži), ale i k čaji nebo vínu. Velmi populární je však také Bischofsbrot (biskupský chlebíček - piškotové těsto plněné ořechy, hrozinkami, kandovaným ovocem a kousky čokolády), Dobostorte (dort s karamelovou polevou, skládá se z vrstev piškotového těsta prokládaných čokoládovým máslovým krémem, vymyslel jej maďarský cukrář Josef Dobos v roce 1887) či Apfelstrudel (jablečný závin s hrozinkami posypaný moučkovým cukrem, může se podávat teplý i studený). K výrobě zákusků se používá často i mandlové těsto, lesní plody, mák, a především většina dortů je velmi sladkých. Ze sladkých jídel jsou velmi populární i palačinky či knedlíky z tvarohového těsta.
Když se řekne tafelspitz...
..tak v tomto případě už může našinec trochu zaváhat. Přitom "Tafelspitz mit G’röste" patří mezi vůbec nejznámější jídla země. Jedná se o vařené silné plátky nejlepší části hovězí špičky, které se podávají se smaženými strouhanými brambory a omáčkou z křenu a jablek. Je to typické polední jídlo a říká se, že si na něm každý den pochutnával císař František Josef. Nenechte se ovšem rozmazlovat pouze tím, co vám předloží v dobrých, ale poměrně drahých restauracích. Tam vám zcela jistě nabídnou i vídenský řízek (pozor, přestože se tak jmenuje na celém světě, z tohoto města nepochází, předpokládá se, že jej Rakušané převzali od Italů). Tradiční vídeňská kuchyně je totiž doménou malých hospůdek (Beiseln), na něž můžete narazit skoro na každém kroku. Mnohé z nich právě teď v létě rozkládají své židle a stoly i na chodnících a obsluhují hosty v takzvaných "Schanigarten". Zde vám nabídnou i daleko obyčejnější - ale chutná - jídla. Například Bauernschmaus (typické jednoduché venkovské jídlo s několika druhy teplého masa párky, šunka, vepřová pečeně či kotleta, k tomu knedlíky a kysané zelí s jalovcem). Velmi oblíbený je i guláš či polévky jako Leberknödelsuppe (hovězí vývar ochucený petrželkou a majoránkou s játrovými knedlíčky) či Frittatensuppe (do hovězí polévky se přidávají tenké proužky omelety). Jednoduše a daleko levněji se dá najíst u stánků s párky (Würstelstand), kam mnoho místních chodí na klobásu. Ve Vídni se jí i podle ročních období. V zimě se na jídelním lístku objevují pečené husy, kachny a zvěřina (například rehrücken - srnčí hřbet), v létě spargel (chřest) a na podzim eierschwammerl (liška jedlá a ta se přidává do salátů).
