Poprvé jsem musel použít GPS - párkrát totiž jsem totiž zcela ztratil orientaci. Občas byla "silnice" široká i několik kilometrů a člověk viděl jsen vyjeté koleje. Jindy jsem zase v dálce zahlédl kouř a dým a bylo mi jasné, že tam projíždí auto.
Když se motorka boří do písku
Několik aut jsem potkal i na mé trase. To vždycky řidič zastaví a ptá se, zda-li má protijedoucí vodu. Největší problémy nastaly v písečných závějích. To jsem obvykle mého těžkého koně položil na zem, vyložil všechna zavazadla, zvednul motorku, odjel na první pevnou půdu a vracel se pro zavazadla občas i 200 metrů.
Někdy se mi ale stávalo, že když už jsem konečně postavil motorku a chtěl se rozjet, tak se mi zabořila až po motor. To jsem pak musel s botou odkopat kolem dokola prostor, přidat plyn, skočit z díry, jet několik metrů do dalšího pádu. A potom vše znovu.
Se ženskou jsem nemluvil už týdny
Bylo mi horko a studenou vodu v termosce jsem už dávno neměl, zůstala mi jen horká z kanystru. Pozdě večer jsem se špinavý, zničený a unavený připlácal do cíle, kde jsem přespal u roztomilé rodinky. Opět tu nikdo nemluvil anglicky a stejně jako všude, i tady jsem se bavil jen s chlapy.
Se ženskou jsem naposledy mluvil u pokladny v Itálii, když mě oznámila, že trajekt nejede. V Arábii jsem ženskou zahlídnul jen občas na ulici v doprovodu chlapa, ale stejně byla zahalená do černéh. A pokud jsem měl štěstí, tak jsem zahlédl alespoň oči, ale většinou měly i ty zakryté.
Sabha je jedno z největších měst Libye na jihu, ale také jedno z nejošklivějších, co jsem viděl. Všude bordel, na ulici koně, osli, krávy, auta, která jsou zralá tak na vrakoviště. Všude smrad.
Už toho začínám mít dost
Lidé na jihu mají o pár odstínů tmavší pleť než na Libyjci ze severu a nejsou tak příjemní jako ti severní. Zvláště "kouzelné" tu jsou děti. Závodí, kdo z nich hodí větší kámen na kolemjedoucího cizince. Jeho vláda ho totiž určitě vyslala do Libyje na průzkum a špionáž.
Byl jsem už unavený ze stále stejných dotazů, na které musím odpovídat když jím, piju, odpočívám nebo fotím. Prostě jsem si přál být v klidu a najít někoho, s kým bych si mohl po dlouhé době normálně popovídat, usmát se, povečeřet....
Chyběla mi moje Irenka, chyběl mi nějaký turista stejného zájmu a myšlení. Ne, toho se tady zřejmě nedočkám. Opět jsem proklínal sám sebe, že jsem sem lezl.
Jdu spát, ale kam? Zase se seznamovat...V hotelech, které jsem tady našel, bych nenechal přespat ani svého psa. Ne, vůbec nejsem rozmazlenej a spal jsem často v daleko horších podmínkách, jen na mě možná šla nějaká krize.
U Mr. Amira v rodině
Už zhruba měsíc jsem sám, bez nikoho, mezi sice dobrými lidmi, ale.... najednou slyším: "Hello, Čiki, can I help you?" Ahoj Čechu, můžu ti pomoct? ozval se hlas za mými zády.
Byl to Mr. Amir, který mi tu noc poskytl azyl. V jeho rodině jsem strávil také následující dva dny. Opět však samozřejmě bez ženské. Amir byl inteligentní, vzdělaný a mluvil dobře anglicky. Kdysi dělal pilota při Libyjských aerolinkách a viděl celý svět. Mohl jsem si s ním otevřeně promluvit:
"Víš Igore, tady jsi po několika letech první člověk, ke kterému můžu být otevřený a stěžovat si na náš systém a našeho vůdce," řekl mi. Vážil jsem si toho a povídali jsme si dlouho do noci venku před domem, na kraji města, kde za jeho pozemkem začínalo nekonečné prostranství pravé pouště jménem Sahara, která sahala daleko k Chadským hranicím a dál, daleko dál.
Nakonec dodal: "Víš, my nejsme země třetího světa, jak se o nás povídá! My jsme čtvrtý svět!" Věděl jsem, že je z toho smutný a on věděl, že mu nemůžu pomoci.
