Národ odvážných mořeplavců
Historiky Vikingové dodnes vzrušují, a tak o nich leccos víme. Obrovití světlovlasí chlapíci připlouvající ze severu děsili přímořské kraje Evropy od konce prvního tisíciletí. Brázdili vody podél jejich břehů, vraždili, znásilňovali, plenili.
Díky dobře stavěným rychlým, štíhlým lodím zvaným drakary se objevovali nečekaně, dobývali nejen Irsko, Británii, Island, ale kolem Francie, Portugalska a Španělska se dostali dolů na jih, propluli dokonce Gibraltarským průlivem a Středozemním mořem až na Sicílii.
Paradoxně tenhle postrach Evropy žil doma na severu mezi sebou v míru, žádné rozbroje se netrpěly. Když tedy jistý Erik, pro svůj zrzavý vlas zvaný Rudý, zabil v hádce vesničana, shromáždění vikinských náčelníků ho vyzvalo, aby jejich skandinávskou zemi opustil.
Divoký Erik odešel jinam, ale opět zabíjel a musel do dalšího vyhnanství. Zamířil na Island. I tam ho ale zákaz dostihl a tak vyplul bouřlivými vodami oceánu dál na západ.
Po pár dnech dorazil k pohostinným břehům, zemi se zalíbením nazval Grönland čili Zelená země a na ostrově, kterému my říkáme Grónsko, se usadil. Založil město a do původní vlasti vyslal lodě, aby oznámil, že Zelená země čeká na nové osadníky.
Vikingská loď
Norsko, Lofoty, replika vikingské lodi Gokstad
Vikingové nevydrželi
Mezi těmi, kteří se dali zlákat, byl i obchodník Bjarni Herjólfsson. Jenže jeho loď se dostala do mlhy, břeh Grónska minula a vlny ji odnesly dál. Když se pak bílý závoj rozplynul, posádka spatřila v dálce obrysy neznámé země. Bjarni však na ni v tu chvíli zvědavý nebyl, rychle obrátil a dorazil do vytouženého Grónska.
Bjarniho vyprávění Grónsko velmi vzrušilo, jmenovitě syna Erika Rudého - mladého Leifa Erikssona.
První pokus se mu nevydařil, jenže přesvědčení, že Bjarniho neznámá země existuje, ho na moře hnalo znovu. Začal moudře: putoval kolem grónských břehů k severu, a teprve když na západě zahlédl temný obrys, který mohl signalizovat hledanou zemi, zamířil k němu.
Zprvu pluli podél ledovcových polí, až konečně uviděli kamenný, nehostinný břeh a nazvali ho Hellulandem, Zemí kamení. Další pobřeží, ke kterému se přiblížili, už vyhlíželo vstřícněji, i dali mu jméno Markland čili Země lesů.
Replika Kolumbovy lodi, La Palma, Kanárské ostrovy
Socha Kryštofa Kolumba ukazujícího na novou zemi, Barcelona
Země vína
I boston se hlásí k VikingůmŽe Vinland snad ležel nedaleko Bostonu, má připomínat pomník, který ve městě Leifu Erikssonovi postavili v roce 1887. Objevují se však hlasy, že Vikingové dorazili až do Severní Karolíny. |
A konečně přistáli v místě, které hýřilo šťavnatou zelení, a vstoupili na břeh. Strávili tam jen krátký čas, ale jeden z mužů z posádky stačil zaběhnout hlouběji do vnitrozemí, a když se znovu vynořil, tvrdil, že se tam najedl vinných hroznů. A tak tuhle zemi nazvali Vinlandem, Zemí vína.
Po návratu do Grónska inspiroval Leifův zážitek jeho bratra Thorwalda. Do Vinlandu odplul, vylodil se, založil osadu, tři roky tam žil, dokonce se mu narodilo dítě, ale když v bojích s domorodci zahynul, jeho kolegové se vrátili domů. Ani další pokusy Vikingů obsadit nový kontinent nevyšly, a tak z jeho historie vymizeli.
Ale příběh Rudého Erika a jeho synů Leifa a Thorwalda zachovaly ságy předávané z generace na generaci. Jejich pravděpodobnost historikové prověřovali a zdá se, že reálný základ mají, i když řada otázek přetrvává.
Je snad Helluland dnešní Baffinův ostrov a lesnatý Markland dnešní jižní Labrador? Byl opravdu Vinland dnešní Newfoundland? Právě na něm totiž v roce 1960 archeologové objevili zbytky typicky vikinského sídliště z 11. století včetně kovárny a přístřešků pro lodě.
Zřejmě tedy nemůžeme pochybovat, že Vikingové byli první, ale Kryštofu Kolumbovi přece jen patří větší zásluhy o propojení světa.
Pravda, Seveřané přistáli na severu, Kolumbus ve Střední Americe. Jenže na rozdíl od nich Evropě cestu na nový kontinent opravdu otevřel, i když za jeho časů to mělo dost krutou podobu.
Jaká sláva tedy Vikingům zbývá? Přinejmenším obdiv za odvahu, s níž propluli Severním ledovým oceánem. Za mořeplaveckou dovednost v časech, kdy mohli jen číst znamení přírody, chování ptáků i ryb, a pohyb hvězd a Slunce na obloze. K jejich měření jim musely stačit zářezy stupnice na primitivním dřevěném slunečním kompasu. Přesto dorazili tam, kam chtěli. A téměř pět set let před Kolumbem.
