1 / 25
Přírodní katastrofa, politická nestabilita, klima? Nikoliv. Dokonce ani ta v Dagestánu očekávatelná krevní msta. Nic z toho za opuštěním sídla, které je dnes nazýváno dagestánským Machu Picchu, nestálo. K vytvoření Gamsutlu, města duchů, přispěla generační výměna. Mladí tradiční způsob života odmítli.
Autor: Profimedia.cz
Tradice jsou naším niterným pojítkem s minulostí. Tam, kde si sami jsme nejistí, v situacích, které jsme my sami nikdy neřešili, nám často připomínají, jakou cestu zvolili naši předkové. A nezřídka nám jejich minulé kroky správně napoví, jak máme postupovat my, abychom přežili.
Autor: Profimedia.cz
Ovšem v Gunibském rajónu, jednom ze zvláště hornatých krajů Dagestánu, těch tradic bylo už příliš. Vršily se jedna přes druhou, svazovaly společenský vývoj a omezovaly růst. Mladí z města Gamsutl už toho měli zkrátka dost. Před jistotou plynoucí ze staletí zažitých principů svých předků si zvolili nový život.
Autor: Dinamik, Creative Commons
Přesná datace vzniku sídla Gamsutl, zvaného též Ghamsuk nebo Sutil, je nejistá. Má se za to, že jeho prapůvod leží o tisíce let nazpět. Je považován za jedno z nejstarších existujících sídel na území dnešního Dagestánu.
Autor: Profimedia.cz
Své dlouhověkosti sídlo vděčí za strategickou pozici na strmém vrcholku 1 490 metrů vysoké hory Gamsutlmeer, usazené v neméně členitém reliéfu Gunibského rajónu. Nadmořská výška tu ovšem současně předznamenala i vysokou míru izolace od okolního světa.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
Název Gamsutl bývá překládán jako „Na úpatí chánovy věže“ a jeho historie je úzce spojována s avarskými chány. Je pravděpodobné, že místo bylo kdysi opevněným sídlem celého chánova klanu, jeho široce rozvětvené rodiny.
Autor: Profimedia.cz
Hora a sídlo na jejích úbočích, obtékané Rudou řekou, platilo za nedobytnou skalní pevnost. Jak rádi zmiňují místní kronikáři, skutečně nikdy dobyta nebyla, nikdy do ní nevstoupila noha nepřátelských vojáků. Potvrdilo se to i během vpádu carské armády.
Autor: Profimedia.cz
Právě tady měl podle legend své útočiště najít Imám Šamil, vládce Dagestánu, Čečenska a Čerkeska, vůdce protiruského odporu v kavkazské válce. Až sem, do úzkého údolí sevřeného svahy vysokých hor, si za ním armády carských vojáků netroufly.
Autor: Profimedia.cz
Zrovna tak ale platilo, že jako byl Gamsutl nedostupný pro ruské vojáky, bylo sídlo izolované od svého okolí. Hovořilo se o tom, že se město stalo pro odbojného Imáma Šamila „jeho osobní Sibiří“. Exilem, vyhnanstvím. Nakonec se Ruskému impériu v roce 1859 vzdal.
Autor: Profimedia.cz
V Gamsutlu se tím proměnilo jen málo, změny se sem dostávaly jen velmi pozvolna. Spíše vůbec. Domy obyvatel dále připomínaly hnízda vlaštovek, přilepené jedno k druhému a ke skalním útesům. V krajině strmých srázů se nabízely jen velmi omezené možnosti, jak se uživit.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
Čistě prakticky, k další nejbližší vesnici je to odtud nějakých sedmnáct kilometrů. Ovšem v extrémním terénu, kde pěšiny mizely pod lavinami sněhu a sesuvy kamenní. Mosty nad divokými bystřinami brala voda a odloučení bylo o to výraznější.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
Život v Gamsutlu „končil“ s prvním časně podzimním sněhem a nezačínal dřív než po pozdním jarním tání. Nepřítomnost infrastruktury tu v drsných zimách znamenala potíže se zásobováním i znemožněný přístup k lékařské pomoci.
Autor: Profimedia.cz
Pocit „svobody a nezávislosti“ je jistě opojný. Ovšem je-li vykoupený tím, že v únoru už v Gamsutlu měl hlad každý, že na nesmrtelná zranění se tu umíralo častěji a i běžné zdravotní potíže mohly vyústit v tragédii, to se zvláště mladším obyvatelům zajídalo.
Autor: Profimedia.cz
Dělat s tím ale nemohli nic. Autorita starších obyvatel byla absolutní, s jejich rozhodnutími se nesmělo polemizovat. A starší generace se ve všem přidržovaly zažitých tradic. Mladí ale potřebovali víc než ústní vyprávění, legendy, pohádky, písně a širokou škálu tanců.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
Kromě úcty ke starším se ke zdejším kulturním principům počítalo zvykové právo, přednost muže před ženou v rodinných vztazích, zákaz komunikace mezi mladými lidmi před svatbou, komunitní rozhodování anebo třeba dodržování odstupu mezi mluvčími.
Autor: Dinamik, Creative Commons
Pravidla, která tu po staletí umožňovala lidem přežít v nehostinných podmínkách, se postupně stávala více a více omezující. Jako svěrací kazajka. Mladí nemohli volat po změnách, protože to v zavedeném systému nebylo možné ani žádoucí.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
V sovětském období patřil Gamsutl k místům, kde se nežilo úplně zle. Fungoval zde obchod, pošta. A ve třech stovkách domácností žilo okolo 1 200 obyvatel. Dobré časy ale skončily rychle, a s rozpadem SSSR a koncem kolektivního hospodářství přišlo i tvrdé ekonomické prozření.
Autor: linar.khalitov, Creative Commons
Chov ovcí a pěstování brambor na terasovitých políčkách nenesl tolik, aby to stačilo k uživení. Horské zemědělství je neperspektivní. V Gamsutlu ale nic jiného neměli, neznali. A bez hotových peněz se nedaly udržovat ani generátory elektřiny nebo vodní čerpadla.
Autor: Val4onok, Creative Commons
Sídlo se tak začalo propadat zpět do středověku. A mladí obyvatelé tu trajektorii vytyčenou tradicemi už dál následovat nechtěli. Už nechtěli svítit lojovými svíčkami, brát si vodu z horských pramenů a návštěvu lékaře odkládat na léto. Chtěli žít.
Autor: Slavyanochka, Creative Commons
V půlmilionové Machačkale, která odtud leží vzdušnou čarou 150 kilometrů daleko, mohl mladý člověk studovat, pracovat, podnikat. Mohl být čímkoliv. Koneckonců, mohl odtud vyrazit do celého světa neomezeného prstencem vysokých hor v Dagestánu.
Autor: Dinamik, Creative Commons
V Gamsutlu bylo naopak jedinou existenční perspektivou tradiční pastevectví a příslib toho, že po svých prapředcích, o které bude muset mladý muž pečovat a nechat si do všeho mluvit až do jejich skonu, podědí hliněný dům.
Autor: Dinamik, Creative Commons
To patriarchální a silně komunitní pojetí, sešněrované tradicemi, nakonec přispělo k zániku Gamsutlu. Město nebylo opuštěno kvůli válce, nebylo terčem konfliktů ani přírodních katastrof. Vylidnilo se generační výměnou, když z něj mladí začali odcházet do světa a přestali se sem vracet.
Autor: Profimedia.cz
V roce 2002 tu žilo už jen posledních sedmnáct lidí, a o třináct let později tu stářím zemřel poslední z nich. Poslední obyvatel, Abdulžalil Abdulžalilov, tu dožil jako starosta vybydleného sídla duchů, rozpadajícího se města na hoře Gamsutlmeer.
Autor: Dinamik, Creative Commons
Nepřáteli nikdy nedobyté město, jedno z nejstarších v celém Dagestánu, tak nakonec padlo. Ne rukou nepřátel, ale tím, že bylo až příliš hrdé a navázané na své tradice. Dnes už sem, do sídla přezdívaného kavkazské nebo dagestánské Machu Picchu, míří jen turisté.
Autor: Dinamik, Creative Commons
Gamsutl není úplně pomníkem vlastní pýchy, spíš obětí vlastních zvyků. Připomínkou toho, že každý způsob života má svůj čas. A když se podmínky změní, mění se i lidé. Někdy to, co nezlomí armády, rozptýlí tichý odchod jedné generace.
Autor: Sofi Kaveller, Creative Commons
