"Hello, my friend, welcome!" volá na nás snědý mladík, líně se zvedající od stolku s nedopitým kafem. Právě jsme přiletěli na šrínagarské letiště, kde nás má vyzvednout předem domluvený taxík. Džíp má otevřená okénka, a tak mi ve vlasech hraje vítr a cítím úžasnou vůni hor. Oproti špinavému, upocenému a přelidněném Dillí je tu příjemně chladno. Jsme sice asi "jen" 900 kilometrů severněji, zato mnohem výš.
Kašmírské údolí je na severu lemováno Himálajem, střechou světa. Před zasněženými štíty na obzoru se rýsují zelenavé svahy s bujnými lesy, ukrytými v mlhách. Míjíme cihlové domky se zahrádkami a mně to nedá, abych se nepodivila nad jejich neuvěřitelnou čistotou. Po měsíci v Indii si člověk zvykne na příkopy plné odpadků a rozlitá jídla i splašky na ulicích mu začnou připadat normální. Tady si připadám jako v jiném světě. Chybí i neustálé monotónní troubení, tolik typické pro indická města.
Těch pár silnic, které vedou skrz majestátní Himálaj, lemují dechberoucí výhledy
Benátky po indicku
Jediné, co kazí zdejší idylku, je všudypřítomná armáda. Nevím, jestli mě mají skupinky ozbrojených vojáků uklidňovat, nebo děsit. Náš papírový průvodce z roku 2002 nedoporučuje do Kašmíru jezdit, takže kapitolu o této oblasti vynechává.
Když nás taxikář vysazuje u jezera Dál, které přiléhá k městu ze severovýchodní strany, rázem mě však všechny pochybnosti a strachy opustí. Modravá plocha, posetá lekníny velkými jako otevřená dlaň a romantickými domečky z bohatě zdobeného dřeva, mi vyrazí dech.
Zahraniční turisté se do Kašmíru většinou bojí, a tak jsou místní hotely plné Indů. Pro nás to v praxi znamená, že za podprůměrné ceny dostáváme nadstandardní kvalitu. "Udělejte si pohodlí," vítá nás majitel jednoho z jezerních hausbótů, kterým tu nikdo neřekne jinak než "dungy". "Kdy budete chtít večeři?" ptá se, když nás uvádí do úžasného pokoje, který připomíná zámeckou komnatu. Měkké koberce, bohatě vyřezávané postele a monstrózní skleněné lustry tu zbyly po Britech, kteří zde nemohli stavět nemovitosti, a tak problém vyřešili vskutku šalamounsky. Toto přepychové ubytování uprostřed jezera nás dohromady s jídlem, letenkou a odvozem na letiště i z letiště vyšlo na 70 EUR na osobu!
Nejromantičtější část Šrínagaru leží na jezeře Dál obklopeném horami
Romantika, že by člověk brečel
"Měla bych dotaz," vysoukám ze sebe tou nejjednodušší angličtinou, jaké jsem schopna, a vzhlédnu od večeře, servírované v luxusním porcelánovém nádobí: "Jak se odsud dostaneme?" Správce hausbótu - momentálně náš osobní "sluha" - se pobaveně usměje. "Šikarou," vysvětlí stručně a mávne rukou směrem k terase. Ke schůdkům, svažujícím se do vody, právě přijíždí dřevěná bárka, vystlaná křiklavě barevnými polštáři.
Pamatuji si větu z jednoho cestopisu o Indii: Šrínagar je prý tak romantický, že ho dotyčný – vzhledem k tomu, že tam byl sám – opustil už po dvou dnech. Těžko se dá atmosféra jezera, obklopeného horami utopenými v podvečerním šeru, popsat trefněji. Navečer se vydáváme na projížďku šikarou, zdejším vodním dopravním prostředkem. Mohu s klidným svědomím přísahat, že na ten úžasný večer, strávený na nejpohádkovějším místě, které jsem kdy viděla, nikdy nezapomenu.
Luxusní hausbóty na šrínagarském jezeru vybudovali Britové, kteří zde nemohli stavět nemovitosti
Kde končí turistické království
Plavíme se mezi silnicí a nejbližší řadou hausbótů, abychom pak zamířili hlouběji do jezera, propletli se mezi lekníny a řasami a dostali se do míst, která už neslouží jako romantické kulisy pro turisty, nýbrž zde místní lidé opravdu žijí. Hladina působí takřka černě; kanál, kterým proplouváme, je úzký a patrně velmi mělký. Kolem se zdvihají pracně navršená políčka, na nichž se tyčí jednoduché, vesměs dřevěné domky.
Naše šikara, vystlaná barevnými polštáři, tu působí jako pěst na oko. Kolem se tmaví a usměvaví "Šrínagarci" plaví na prostých dřevěných bárkách – občas je míjíme, jindy na ně kýváme z dálky. Zahalené slečny vedou na loďkách rozhovory; o kousek dál se člun plní trsy trávy, jak ji z políčka vysekává postarší babička; jinde na ostrůvku stloukají snědí mladíci dřevěná plavidla.
Našňořené obchodníky nabízející všechno možné (ale zaručeně vždy "pravé kašmírské") jsme dávno nechali za sebou, ve "vodní čtvrti" pro turisty. Tady se namísto kůže, pochutin a bižuterie vozí hromady kedluben, otepi sena a kupy okurek. Tichou atmosféru podvečerního "města na vodě" dotváří bzukot hmyzu a ševelení rákosí; jako majestátní kulisy se v dáli zdvihají vysoké hory a vše korunuje nedaleká pevnost, ponořená do růžového šera.
Šrínagar na souši
Kašmírské centrum protíná řeka Dželam, obehnaná cihlovými domky, které se od ní v křivolakých uličkách rozbíhají do všech stran. Po projížďce Indií působí muslimský Šrínagar opravdu kultivovaně. Ve městě s asi 900 000 obyvateli je několik mešit, z nichž nejznámější nese jméno Šáh-i-Hamdan a připomíná pagodu. Název hlavního města Kašmíru vznikl ze dvou sanskrtských slov: "šrí", což znamená "zdravý", a "nagar", tedy "město".
Zítra odjíždíme. Naposled procházíme známými ulicemi, které se sice co do romantiky nedají s jezerem srovnávat, ale přesto působí malebně. Že po cestě na autobusové nádraží mineme na deset vojáků, už ani nevnímám. Kupujeme lístky na cestu do Léhu, který je odsud vzdálený asi 400 kilometrů. Léh se nachází v buddhistickém Ladakhu, který je světu znám také jako "Malý Tibet". Na dvoudenní cestě se rozloučíme s Kašmírem – a to v Kargilu, městě, které roku 1999 nechvalně proslulo takzvanou kargilskou válkou.
Bolavý ráj
Už před pár set lety Mughalové nazývali Kašmír "rájem na zemi". Toto historické území, ukryté vysoko v horách, je dnes jedním z nejneklidnějších koutů světa. Většina Kašmíru je nárokována a spravována Indií, část Pákistánem a Čínou. Území spravované Pákistánem považuje Indie za své a nazývá jej "Pákistánem spravovaný Kašmír". Pákistán na oplátku neuznává indickou svrchovanost a její území označuje za "Okupovaný Kašmír".
Spory o Kašmír se táhnou dlouhá desetiletí a ve vlnách přinášejí ozbrojené nepokoje. Převážná část obyvatel Kašmíru je islámského vyznání, takže se zde vyskytují separatistické skupiny, snažící se odtrhnout od většinově hinduistické Indie.
Konflikt začal v roce 1947, kdy bylo kašmírské knížectví napadeno Pákistánem, a tak zdejší mahárádža upustil od myšlenky samostatnosti a připojil území k Indii, která by pomohla vpád odrazit. Den poté dorazily do Šrínagaru první oddíly anglické armády. Domluvená linie příměří je dnes de facto hranicí mezi zeměmi. Nicméně stále zde není klid a napjatou situaci pravidelně vyostřují útoky separatistických skupin.
Přes vojenské základny do Kargilu
Druhou tvář Kašmíru – nehostinnou a drsnou – poznáme na cestě do Léhu, respektive Kargilu. Za jeden den se po nebezpečných, úzkých silnicích na úpatí srázů ujede jen asi 200 kilometrů. Rozkodrcaný státní autobusík "super deluxe", který toho – soudě podle poškrábané a protlačené karoserie – už hodně zažil, se zařezává mezi skály a s vypětím sil supí do víc než třítisícových výšek. Občas se prašná cesta změní v hromady štěrku, jimiž protékají horské potoky. Kolébáme se na pokraji srázu pár set metrů do věčnosti a je fakt, že teroristů se teď bojíme ze všeho nejmíň.
Teprve když se před námi otevřou širé pláně velehor, protnuté jedinou cestu, vlnící se do dálky jako bílá nit, uvědomím si, jak jsme tu malincí. Jak bezbranní jsme vůči Přírodě i všem konfliktům, které vždycky přesahovaly mé chápání. Po cestě do Kargilu dvakrát stavíme na vojenských stanicích, kde se musí přihlásit všichni cizinci. Opíší si údaje z pasu, snad pro případ, že bychom se "ztratili".
Po namáhavém dni konečně přijíždíme do Kargilu, skrovného horského města, kde na přelomu jara a léta roku 1999 zuřily nepokoje. Teď je tu klid, restaurace i hotely jsou připraveny na turisty a kromě nás je tu poměrně dost dalších cizinců. Vysoké hory lákají na trekking navzdory zdejší neutěšené situaci. Kdo však ví, kdy konečně nastane den, kdy už tu člověka nebudou muset hlídat ozbrojení vojáci…
Může se hodit Bezpečnost Doprava Let z Dillí trvá asi dvě hodiny a vyjde poměrně levně. Dobré je zařídit si v nějaké agentuře v Dillí letenku společně s odvozy z a na letiště a ubytováním ve Šrínagaru. Kromě toho, že je to praktické, je to překvapivě velmi levné (méně než 100 EUR/osoba za jednosměrnou letenku, taxi i ubytování na jednu noc se stravou). Dávejte si však pozor, abyste nenaletěli nějakým podvodníčkům, a informujte se, zda je daná cestovní agentura renomovaná. Dalším způsobem, jak se dostat do Šrínagaru, je spokojit se s neuvěřitelně pomalým a nepohodlným autobusem. Na druhou stranu nebudete ochuzeni o autentické zážitky a nádherné výhledy na severoindickou krajinu. Jídlo, ubytování, volný čas a další upozornění |
