Na náměstí plném lidí jsou skupiny masek jako plovoucí ostrovy: jsou odevšad viditelné díky různým chocholům, holím a nebo dokonce veslům, pomalu putují vpřed, za svým cílem (hospodou), a kolem nich se vlnovitě dme dav diváků a čumilů.
Je to chaos, zmatek, mumraj. Je to naprosto v rozporu s přísným karnevalovým rituálem, který belgické metropole masopustních oslav (a v prvé řadě Binche) tak pečlivě dodržují.
Ale je neděle ráno a i v Binche, kde předpisy do detailu určují, kdo smí jít v hlavním, úterním průvodu a jaký má mít oblek, zatím vládne barvité pozdvižení.
Chvílemi proplouvá náměstím skupina rudých klaunů s malými červenými deštníky, pak se vynoří orientálci doprovázení flašinetem a za chvíli tu nastoupí „sokolníci“, opeření Indiáni či „veslaři“ z Etonu i se svými vesly.
Defilé masek, bubnů, břeskných trombónů, a hudlajících flašinetů končí až v poledne, kdy všichni, maškary i nemaškary, vsáknou do okolních hospod.
V Binche jsou pro účely karnevalu přísně rozděleny i hospody – bratrstvo Arpeyantes může jen do svého „Le Zouave“, řád Marie Uherské má zase své místo v „Národním deštníku“ a Les Jeunes Indepepndentes v hotelu La Chamade. Ale to platí, když už je ten tradiční karneval, kdy městem pyšně defilují stovky mužů s vejčitými tvářemi, vycpanými břichy a jelitovitými kalhotami. Zatím je ještě karneval lidový a tak jde každý tam, kam chce.
Stopy karnevalového „řádu“ se objevují už v neděli odpoledne: lidé stojí za zábranami a čekají na velký nedělní průvod masek, které viděli už ráno, a v ulicích se objevuje stále více a více pěších i jízdních policistů. Krásné povstání končí – nastává čas rituálu, kterým se Binche tak proslavilo.
