Z Arequipy ke kaňonu vyjíždějí dva autobusy denně, což je mnohem víc, než do jiných míst podobné velikosti. Cesta vede okolo šestitisícových vrcholů sopek Chachani a Ampato, na které se nabízejí úchvatné pohledy. Silnice je převážně neasfaltovaná, pouze uválcovaná, podle terminologie našeho průvodce se údajně jedná o cestu dlážděnou. Nejprve šplhá do výšky okolo 4000 m.n.m., kde projíždí náhorní plošinou. Zde se v zežloutlé stepy pasou velká stáda volně žijících lam. Po překročení nejvyššího bodu naší cesty sedla vysokého 4800 m.n.m. Jsme začali prudce klesat.
Množstvím zatáček jsme se blížili k okraji kaňonu. Okolní svahy a stěny kaňonu byli posety terasovitými zahradami, nad jejichž důmyslností zůstával rozum stát. Některé z nich jsou dokonce předinckého původu. Asi polovina z nich ležela ladem, druhá byla pečlivě opečovávaná místními obyvateli, bez jakékoliv mechanizace, samozřejmě. Oproti až pouštnímu charakteru náhorní plošiny byla tyto údolí svěží a zelená.
První zastávka v kaňonu Colca bylo městečko Chivay. My jsme ale směřovali k hlavní části kaňonu. Zatímco v Chivay je kaňon hluboký pouze několik desítek metrů v Cabanaconde asi 60 km západně odtud je to přes 1000 metrů. Jedná se o hloubku relativní neboť od okrajů kaňonu se zdvihají až šestitisícové vrcholy, takto měřeno je jeho hloubka v některých místech před 4000 metrů. Prašnou silničkou jedoucí v podstatě po vrstevnici podél kaňonu se po dvou hodinách, to nastávala již večer, dostali do Cabanaconde, posledního městečka na okraji kaňonu, kam vede cesta.
Při vystupování z autobusu se odehrál malý incident. Místní ubytovatelé svedli zápas o nás několik turistů, kteří tímto jediným autobusem, co zajíždí až sem, dojeli. Já jsem v autobusu neprozřetelně slíbil, že se ubytujeme v domě jedné spolucestující, ale na místě jsme dostali a lepší nabídku. Proto jsem své slovo odvolal, což se stalo středem sporu, do kterého jsem vzhledem ke svým mizivým znalostem španělštiny nemohl zasáhnout. Nakonec se vše vyřešilo jen pár ostrými slovy.
Další den jsme se rozhodli ošlapat si kaňon vlastníma nohama a sestoupit na jeho dno. Po počátečních problémech s hledáním cesty, jsme dorazili k samému okraji 1000 metrové propasti. Důvod našeho bloudění byl prostý, nezdálo se nám, že by tak důležitá cesta vedla, před ohrazené pole a místní smetiště, ale bylo tomu tak. Ostatně s ukládáním odpadků si tu nikde moc velké vrásky nedělají. A cesta vede, pokud to jen trochu jde, prostě za nosem.
Rozhled z okraje kaňonu byl uchvacující. Pod námi propast, které nebylo vidět na dno a na protější straně vesničky obklopené terasovitými zahradami, jako by si to vymyslel bláznivý umělec. Mezi nimi se vinuly neuvěřitelné stezky, jistě ne širší než aby se na nich vyhnuli dva soumaři. Občas oko zaregistrovalo stříbrnou stužku prudce padající do nitra kaňonu. Jednalo se o bystřiny napájené ze sněhových čepiček na okolních vrcholech. Že se jedná o bystřiny, bylo zjevné i ze svěží zeleně v jejich okolí.
Potom nastalo perné dvouapůl hodinové klesání tisícem prašných serpentin,kdy jsme minuli jen několik oslařů s jejich osly. Ve skalnaté stráni rostly především kaktusy a o svěží zeleni na protějším břehu jsme si mohli nechat akorát zdát. Před sluncem nebylo úniku a teplá voda, co jsme měly s sebou, byla naší jedinou záchranou před úžehem.
Na dně kaňonu nás čekalo milé překvapení. Oáza. Skutečná oáza plná datlových palem a důmyslně propojených kanálků s chladivou vodou. Na celém tom místě bylo bohužel něco nepřirozeného. Jednalo se totiž o turistickou atrakci, profitující především z cestovního ruchu. To mi trochu vadilo.
Asi nemusím zdůrazňovat, že cesta nahoru byla mnohem namáhavější a delší než dolů. Jedinou výhodou bylo, že na nás začal padat zprvu chladivý, později spíš mrazivý stín stěny kaňonu. Nebylo se čemu divit, když si člověk uvědomil, že okraj kaňonu se nachází v nadmořské výšce okolo 3500 m.n.m.
Před návratem do Arequipy, jsem ještě navštívili vyhlášenou vyhlídku na kondory. Její jméno bylo příznačné - Cruz del Condor. Na tomto místě je téměř v každou denní dobu možno pozorovat kondory, mohutné vládce kaňonů této oblasti. Kondor je největší létající pták na světě. Rozpětím křídel dosahuje až tří metrů a váží okolo 10 kg. Jeho nejbližším příbuzným je sup a živí se stejně jako on mršinami.
Kondoři se bez jediného pohybu křídel vznášeli nad propastí kaňonu a dokonale využívali vzdušných proudů. Jejich let byl doprovázen pouze hlubokým svistotem, který mu dodával majestátního vzezření. Kaňon křižovala naprosto nerušeně asi desítka kondorů a jen občas se některý spustil do jeho hlubin. Byla to nepředstavitelná podívaná a krásné rozloučení s kaňonem Colca.
 Takto jsme viděli vesnice, cesty a potůčky na druhém břehu kaňonu Colca. |
 Dno kaňonu s visutým mostem. |
 Oslař se svými osly |
 Z cesty na dno kaňonu |
 Podvečer nad kaňonem |
