Bez problémů je rozeznáte, pouze když nesou známý sovětský samopal Kalašnikov nebo jedou v moderní terénní toyotě s kouřovými skly a vysokou anténou. Tyto automobily jim stoupenci štědře dodávají z Pákistánu.
V Afghánistánu, dnes nejostřeji sledované části světa, je přísně zakázáno. Kandahár, tedy starobylé město, které je nyní kolébkou a baštou Talibanu, nese, ostatně jako celý Afghánistán, zřetelné stopy minulých válek. Vlastně skoro permanentního válčení. Přesto není vidět ani nepatrná snaha o nějakou obnovu. Ulice v Kandaháru jsou stále plné lidí - tedy přesněji řečeno mužů.
Ženy na ulici prakticky nezahlédnete, a když, tak spěchají pár kroků za manželem zahalené ve své "búrce" od hlavy až k patě. V místě očí mají hustou látkovou mřížku: vy nemáte šanci ženám pohlédnout do tváře, ale jim snad umožňuje trošku vidět.
Velkou zajímavostí byl "Bank of Kandahar" - pouliční finanční "ústav" či směnárna s povalujícími se balíky peněz. V minulosti si bankovky tiskli jak Sověti, tak místní lidé v severní i jižní části země, proto ta obrovská inflace. Balíčky bankovek převázané provázkem mají hodnotu jen několika dolarů a chodit s pytlem peněz přes rameno není tak neobvyklé. Zdá se však, že se moc nekrade, ostatně usekávání prstů a rukou je obvyklý trest.
Následující příhoda to dokresluje. Jakýsi talibanec se nám pokusil strhnout z ramene brašnu s fotoaparáty. Vykroutit se z jeho sevření bylo možné jen proto, že jednou rukou musel držet svého kalašnikova a na druhé mu chyběly tři prsty... Jako cizince vás v Afghánistánu nikdo oficiálně neubytuje. Kdyby vám nabídl střechu nad hlavou, zaručeně bude následující měsíce znovu a znovu předvoláván a vyslýchán, proč to udělal, o čem jste si povídali, na co se cizinci vyptávali a podobně.
Špionomanie tady byla cítit na každém kroku. V každém městě, kde je cizinec déle než jeden den, se doporučuje hlásit se na takzvaném cizineckém úřadě. Až bude chtít vycestovat, musí požádat o "povolení k opuštění Afghánistánu", jinak by jej nepustili přes hranice. V jednu chvíli nás vyděsila informace, že toto povolení také nemusíme dostat. Nakonec se nám však podařilo vysněný úřední papír získat, setřást sledování v Kandaháru a ujet z této talibanské výspy se všemi exponovanými filmy a dokonce i fotoaparáty.
Když jsme po týdnu, v jehož závěru jsme byli permanentně na útěku nebo eskortováni, překročili hranice do Íránu, padli jsme si do náruče. Jak to zní sentimentálně, nikdo neskrýval pocit, že jsme se znovu narodili.
 |
 |
 |
 |
 |
 Afghánci spěšně opouštějí hlavní město Kábul ve strachu ze zásahu USA. (15. září 2001) |
