Jejich pojmenování připomíná nějaké exotické cukroví z Galileje, ale slůvko kanát (quanat) se dnes ve skutečnosti mnohem víc pojí s vyprahlými arabskými regiony. Celá tato stavební technologie má původ ve střední Asii, kde na území staré Persie v prvním tisíciletí před naším letopočtem vznikla. Odtud se rychle šířila do světa, protože uměla dělat učiněné zázraky.
Historie prvních karezů se začala psát s pěstováním bavlny, respektive zakládáním plantáží bavlníků stromových. Ty si Peršané „vypůjčili“ z Indie, ale brzy zjistili, že u nich tato velmi výnosná plodina neporoste jen tak. Bavlníky byly náročné na teplo a přísun vody. Členitý terén říše, území dnešního Íránu, nabízel potřebné teplo jen v nížinách, které byly zoufale suché. Dostatek vláhy byl v horách. Tam ho ovšem doprovázely nízké teploty, nevhodné pro pěstování čehokoli.
Karezy vznikly poptávkou po inženýrském řešení, které by vodu ze zasněžených hor stáhlo do vyhřátých a vyprahlých nížin s plantážemi bavlníků. Což se samozřejmě lépe řekne, než udělá.
Achámejovští stavitelé si ovšem poradili. V úpatí pohoří kopali hluboké studny, které sbíraly a sváděly vodu z tajícího sněhu, kterou ze dna těchto studní dál táhli vyhloubenými kanály na mnohakilometrové vzdálenosti. Díky mírnému sklonu voda tekla „dolů“ do údolí samospádem, a skvěle v tom pomáhala i nepropustná povaha podloží.
Byla to vlastně taková meliorace naopak, vodu z polí neodváděla, ale vedla ji přímo na ně. Bez čerpadel, pump nebo pomoci roztáčených lopatek vodních mlýnů.
Pochopitelně že pořád bylo co zlepšovat. O to se později postarali inženýři a stavitelé ze sousedních, ještě víc suchých zemí. Ti totiž nemohli spoléhat jen na sezonní tání sněhu v horách. Ale povšimli si, že hladina podzemní vody na nepropustném podloží často kopíruje profil terénu. V horách zkrátka leží o něco výš. A na tyto zvodnělé vrstvy se proto napojovaly vodorovným kanálem. Tak vznikaly první kanáty.
Byly hlubší, doprovázené vertikálními štolami a šachtami. Byly sice mnohem pracnější na výstavbu, ale také mnohem spolehlivější. Pomalé proudění vody uvnitř totiž nerozrušovalo stěny, vodní koridory se tolik nezanášely sedimenty. A protože skutečně vedly podzemím, voda neztrácela na objemu odparem, ani se neznehodnocovala řasami.
Přelet nad Timimounskou planinou v Alžírsku. Linie otvorů naznačují vedení šachet kanátů, směřujících k městu Adrar.
Kanáty dokázaly přivádět čerstvou vodu do zdánlivě neobyvatelných pustin vzdálených od zdrojnic v horách padesát až osmdesát kilometrů. Tam se staraly o zavlažování zahrad, sadů, provoz lázní, pouličních kašen, aniž by přitom zasolovaly půdu. U každého cestovatele, který něco takového spatřil, to vyvolávalo zasloužený údiv.
Síla kanátů spočívala mimo jiné v tom, že byly imunní vůči přírodním katastrofám. Odolávaly i destrukci během válek, nedaly se otrávit tak snadno jako prosté studny. Vytvořit je sice bylo extrémně náročné, ale náklady na jejich provoz a údržbu byly minimální. Přetrvaly staletí, mnohé dokonce fungují i v současnosti.
Cestou do světa
Užitečné nápady se šíří rychle, a prastará technologie, která prakticky umožňovala život lidí v pouštích, rozhodně nebyla výjimkou. Z někdejší Persie se myšlenka skrz Hedvábnou stezku šířila na východ, na území dnešního Pákistánu a Afghánistánu, kde začali budovat karízy. Číňané je pak okopírovali jako kanjeringy. Římané je odkoukali v Jordánsku a Sýrii, a začali je budovat i ve svých dalších vyprahlých koloniích.
S arabskou expanzí se systémy podzemních kanálů, vedoucích vodu ze zvodnělých vrstev do pustin, rozšířili na sever Afriky, kde vznikaly systémy foggara a kethara.
Na Pyrenejském poloostrově později Španělé modifikovali někdejší staré římské quannaty, učinili z nich své gálerias. Jejichž know-how s velkou slávou exportovali do Střední Ameriky. Jen aby zjistili, že parametry ne nepodobný systém tu už dávno před nimi a nezávisle na Peršanech zavedli v Jižní Americe peruánští Inkové.
I v čínské provincii Sin-ťiang se naučili, jak přivádět podzemím vodu z dalekých hor. Tento kanjering najdete nedaleko Turpanu. Je přístupný veřejnosti.
Na technologii zázračných kanátů je přitom zajímavé nejen to, jak dynamicky se šířila do světa. Jsou i skvělým příkladem reverzního inženýrství, různých zpětných adaptací a od sousedů okoukaných modifikací, při nichž se ty zprvu ne až tak propracované systémy karez z města jako Jazd a Nišapur dále zdokonalovaly na pokročilé kanáty.
Brzy nesloužily jen jako zdroje vody, ale též jako funkční klimatizace. Komínovým efektem v sobě totiž táhly i proud chladného vzduchu. Jinde si je oblíbili jako velmi praktické ledničky.
Některé kanáty připomínají spíš chodby podzemních jeskyní, jiné jsou pečlivě vydlážděnými a vyzděnými vodními chodbami. Ale vždy to jsou díla opravdu mimořádná, fascinující jak z archeologického, tak i architektonického hlediska.
Například sběrná studna, která se nachází v íránském Gonabádu, je téměř 300 metrů hluboká. Nedaleký systém Ghasabeh zase sbírá vodu skrz 427 různých studní. V Chorásánu vede štola onoho vodního metra v hloubce sedmdesáti metrů pod zemí. A nedokončený jordánský kanát, který je součástí starého římského akvaduktu Gadara, má na délku čtyřiadevadesát kilometrů.
Stavby, které jsou ukázkou starověkého inženýrství, se také dočkaly zasloužené pozornosti. V roce 2016 bylo jedenáct kanátů v Íránu zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO coby výjimečná technická památka na kulturní tradice a minulé civilizace v pouštní oblasti.
