Např. Gordon Payne, který svou práci miluje, si přeje, aby nemusel pracovat 60 hodin týdně. Kromě toho je jako údržbář “na telefonu” denně sedm dnů v týdnu. Jeho manželka také pracuje 40 hodin v týdnu. Mají pět dětí ve věku od 18 měsíců do 17 let. Takových jako oni jsou jich v Kanadě na tři miliony (zhruba jedna třetina pracujících ve věku od 25 do 44 let
věku), kteří se domnívají, že pracují prostě moc. Více než polovina (zhruba 4,9 milionu) jednotlivců přiznává, že na rodinu a své přátele nemá čas. Téměř stejné množství uvádí, že jsou denní rutinou zajati. To jsou výsledky Statics Canada z nedávné doby.
Ano, práce se jim stala zajetím, a to pociťují vždycky, když jim téměř polovinu výdělku pohltí daně. Ale nemají jinou možnost, pokud chtějí jako rodiče svým dětem dát to, co potřebují a poskytnout jim maximální dosažitelný komfort. Kdyby totiž pracovali oba dva svůj čtyřicetihodinový pracovní týden, vystačilo by jim to jen na to nejnutnější. ”Jestliže odmítnu přesčasy, čeká někdo jiný na to, aby mou práci převzal,” potvrzuje shodné stanovisko další zaměstnaný otec rodiny s dvěma dětmi Michaels. Zatímco jeho normální směna začíná o jedenácté večer a končí ráno v půl osmé, není výjimkou, že je zavolán do práce již na devátou večer a že skončí až v devět ráno. Vzhledem k tomu, že i jeho manželka pracujena plný úvazek, nemají čas být pohromadě, nemají čas sejít se s rodinou, s přáteli.
Pokud mi praxe v Kanadě dovolila vidět do života obyčejných lidí, pak není výjimkou, že mnozí z nich mají dva i tři zaměstnavatele. Obvykle to kombinují tak, že v hlavním zaměstnání pracují na full time (plný úvazek), v dalším na part time (částečný - po hlavním zaměstnání) a to třetí je příležitostné nepravidelné, např. housekeeping v cizích rodinách, doučování, výpomoc v obchodě, v úřadech, vyplňování či srovnávání dokumentace v pojišťovnách, úklidy v domech, kancelářích apod.
Práce je naštěstí v provincii Ontário dnes skutečně dost. Stačí prolistovat noviny a vidíte, odkud všude se nabídky jen valí. Jsou to nejen velké markety, ale i rodinné podniky, dílenské provozy, autoopravny renomovaných značek, autoservisy, banky, dokonce i soukromá i státní zdravotnická zařízení. Samozřejmě, nabízí se i práce pro odborníky, ale tam už je výběr skutečně přísný, a navíc, pokud nemáte potřebné vzdělání, požadovanou praxi, štěstí a často i známé, pak je to těžké. Přijdete zkrátka. Nově příchozím se podaří práci najít v podnicích, jakými jsou “donatárny”, bistra s rychlým občerstvením a jiné na vzdělání a specializaci nenáročné provozy či malé stavby, ale tam platí obvykle minimální mzdu anebo o něco málo vyšší. Takže, když pracujete za 6,85 dolaru na hodinu, pak vám ani velké množství hodin nepomůže k velkým penězům. Zkušenost mi jen potvrdila, že čím je podnik menší, tím jsou podmínky pro práci v něm horší. Přirozeně, každý majitel si v silné konkurenci hledí především svého zisku. Proto mnohokráte práci, kterou by mělo dělat více lidí, musí zastat za stejnou pracovní dobu jenom pár. A když se ukáže, že je zapotřebí zůstat déle, protože se nasbírají objednávky anebo byznysu se zrovna daří, osloví majitel zaměstnance s tím, že mu ale nejčastěji nezaplatí za přesčasové hodiny jedenapůlkrát tolik, kolik činí jeho hodinová mzda (jak káže předpis), ale většinou méně anebo minimum v hotovosti, a dokonce se ho na jeho názor ani nezeptá. Bere jako samozřejmost, že oslovený bude souhlasit.
Jenže, kde mají děti, nemají obvykle na vybranou. Vezmou, co se nabízí i za těchto podmínek. Neb, jak káže zásada, na každé místo se najde nový zájemce. Mike Harris snížil od doby, co nastoupil v roce 1995 do funkce premiéra provincie Ontário, nezaměstananost na dnešních zhruba pět procent, což je po snad dvaceti letech je době procento nejnižší, a snížil taxy, čehož důsledkem bylo vytvoření zhruba dalších 640 000 nových pracovních příležitostí, ale nicméně daňová hydra řádí: federální vláda sebere 60 % ze všech osobních příjmů vyplacených v Kanadě.
K naštvání to není jenom tam, kde lidé dostávají ono minimum, ale i tam, kde jsou dobře placeni zaměstnanci, např. v automobilkách, a to zejména tehdy, když dělají přesčasy. Mnohdy taxy, které jsou z příjmu odeslány státu, vysoce převyšují částku ročního příjmu minimem placeného místa.
Malinko si dovolím odbočit. Možná by naše čtenáře zajímalo, jaká ”pravidla” by tedy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem měla fungovat. Regule ”hry” jsou stanoveny v dokumentu, který nese název Employment Standards Act. Je to souhrn základních práv a povinností pro ontárijské zaměstnance a zaměstnavatele. Obě dvě strany mohou svoje pracovní problémy řešit na Ministry of Labour. Samozřejmě že se tam spíše nežli zaměstnavatelé obracejí zaměstnanci. Důvod je prostý: ne každý zaměstnaný si chce nechá líbit mnohdy drze provokativní jednání hraničící s ponižujícím vydíráním až okrádáním. Bohužel, většina však mlčí a tiše tak napomáhá bujení zlovolnému zacházení zaměstnavatelů se zaměstnanci. Častokráte se setkáte s pracovním kontraktem neuvěřitelného znění a stanovující si kontraktorem neuvěřitelné podmínky. Setkala jsem se s takovým kontraktem na housekeeping (úklidové práce domácností). Když se do textu podíval v právech obeznalý Kanaďan, zhrozil se se slovy, že se jedná o novodobé slavery (otrokářství) a ne o pracovní dohodu. Jenže mnohdy člověk podepíše i nemožné, jen aby nezůstal na ”welferu”, který je ostatně od např. unymploymentu odpočitatelný. Po malých částkách ale všechno, co stát potřebnému půjčil.
Takže, jenom velice stručně (a podotýkám, že pravidla jsou uvedena jenom jako příklad, neboť pochopitelně v nich existují přesně kategorie a podmínky, za jakých a co, kdy a komu náleží): pracovní den v podmínkách ontárijské provincie má 8 hodin, pracovní týden 48. Pokud chce zaměstnavatel (a zaměstnanec a jeho unie souhlasí) jejich počet změnit, přesunout apod., musí mít souhlas úřadu. Přesčas pro zaměstnance v obchodech, úřadovnách apod. začíná po 44 odpracovných hodinách v týdnu. Jiný počet platí pro řidiče přepravy ve městě – po 50, jiný pro trakaře - až po 60. Přesčasová práce se platí l.5krát, což znamená, že máte-li na hodinu 8 dolarů, každá hodina navíc by měla přinést na mzdě 12 dolarů (hrubého příjmu). Po roce práce má zaměstnanec nárok na řádnou dovolenou (kterou musí nastoupit nejpozději do 22 měsíců od nástupu do zaměstnání), přičemž zaměstnavatel je povinen uhradit ji částkou odpovídající nejméně 4 procentům z ročního příjmu zaměstnance. V kuse může zaměstnanec pracovat nejdéle pět hodin, pak ale musí čerpat 30minutovou přestávku, přičemž je to zaměstnancovo osobní volno a není mu placeno. Employment Standards Act obsahuje pochopitelně i různá upřesnění, výjimky, pracovní kategorie, pravidla, jak platit svátky apod.
S politováním se musím přiklonit k těm, kteří tvrdí, že často některé věci zůstanou jen na papíře, ačkoliv každý zaměstnavatel přesně ví, jaká pravidla by měl respektovat. A musím dodat, že tam, kde pracuje unie, tam se s takovým jednáním zaměstnavatele nesetkáte.
I když statistika neříká, kolik lidí si na podmínky svých zaměstnavatelů stěžuje, nic se nemění na faktu, že se tato situace odrazí v soukromých životech rodin, zejména s dětmi.
A co je smutné, vracím se k Statistics Canada, většina z dotazovaných je nucena takto pracovat, aby buď zajistila rodiny, anebo aby neztratila svou práci. Kanaďané však ani přesto neukazují ani náznakem na snižování pracovního tempa. Jen pouhá polovina dotazovaných ve věku 25-44 let věku věří, že se jejich stressuplný život změní a jenom čtvrtina si plánuje tempo zpomalit. K negativnímu výčtu důsledků se řadí svým výzkumem i National Population Health Survay, který vydal další data, podle kterých ti, kteří změní svůj pracovní rytmus v podstatně vícehodinový pracovní týden, zvyšují šance stát se alkoholiky, kuřáky anebo obézními lidmi.
Ovšem stejné platí i o těch, kteří měli tu vůli a to štěstí a vypracovali se na sofistikovaná místa – např. učí na školách, pracují v úřadech, dělají sekretářskou či účetnickou práci anebo třeba u soudu – jsou zrovna tak zaneprazdnění jako ostatní. Rozdíl je jen pouze v tom, že to všechno dělají za poměrně lepší peníze. Ale zrovna tak v průběhu týdne nasbírají hodin jako hodináři, zrovna tak hledají čas, aby se setkali s rodinami a přáteli a zrovna tak málo vidí svoje děti. Ale jejich domácnosti vedou najaté serisní služby a o děti se jim může postarat nanny.
A ať chceme nebo ne, opět se dostáváme k podobě velice blízké - nemáte pocit, že tak trochu vidím do vaší domácnosti? A jestliže ne do té Vaší, pak do té své bývalé určitě…
Z kanadského Ontária své čtenáře srdečně zdraví a úsměv v každém dni přeje Věra Kohoutová.
Chcete-li mi psát: vera.kohout@sympatico.ca
