Při popisu toho, o čem vlastně kanadská mykoturistika je, se srovnávání s tím ryze britským pozorováním ptactva nevyhneme. Kanaďané si za to trochu mohou sami, protože na rozdíly a podobnosti mezi svým hobby a ornitologickou libůstkou Angličanů často rádi upozorňují.
Zmiňují například, že ptákomilci se neobejdou bez dalekohledu, a oni si vystačí jen s vlastním bystrým zrakem. Potažmo s lupou. To proto, že britští pozorovatelé ptactva úporně prohledávají obzor, zatímco houbomilci z Kanady se dívají spíš pod nohy ve svém nejbližším okolí.
Společným rysem kanadských houbomilců i britských pozorovatelů ptáků zase je, že své nálezy zevrubně sepisují do kartiček, formulářů a dokumentují na fotkách. Kanaďané se však holedbají, že jim to jde o něco lépe. Plodnice hub jim totiž nikam neuletí a mohou si je libovolně aranžovat.
Mykoturistika má mnoho společného i s geocachingem. Pátrání po houbách vás totiž přivede na nevšední místa.
Velký rozdíl je v tom, co si takový pozorovatel ptáků přinese z výpravy domů. Nedá se totiž očekávat, že by z batohu v kuchyni vysypal pár ledňáčků nebo rarohů a jal se je opékat na pánvi. To kanadský houbomilec se z lesa jen zřídkakdy vrací bez chutné večeře. Byť jak tedy Kanaďané zdůrazňují, u mykoturistiky není sběr a konzumace hub prioritou. Tím se vlastně mykoturisté liší od houbařů a houbaření, jak je známe my.
Mykoturistika je totiž už z principu nastavená jako nízkonákladová a fyzicky nenáročná forma ekoturistiky, přístupná pro všechny věkové kategorie. Navíc v Kanadě o slunné počasí a suché cesty nezavadíte, zato deštivých dní tu můžete zažít bezpočet. A celé to nevlídné vlhko podmáčených severských lesů skvěle prospívá houbám.
Kanaďané nepopírají, že v jejich lesích, které pokrývají 34,1 procenta rozlohy jejich státu (území celého Česka by se do kanadských lesů vešlo čtyřicetkrát) žije spousta zajímavých živočichů, včetně ptactva. Ale kdo by se prý za nimi tou neprostupnou divočinou honil.
Na mykoturistice je báječné, že kvůli ní zpravidla nemusíte cestovat daleko, a nepotřebujete ani speciální vybavení.
Václavkám říkají v Kanadě Honey Mushrooms, medové houby. Mykoturisté je nejedí, jen fotí do svých archivů.
To houby způsobně vyčkávají, nebývají daleko od turistické stezky, vyskytují se každý rok v přibližně těch samých lokalitách a dají se sbírat podobně pracně jako dopisní známky.
Mykologické vášně odstartoval covid
Ovšem nalezení těch nejneobvyklejších hub si žádá čas, správné místo, zkušenosti a taky trochu štěstí. Narazit na žampiony nebo hřiby totiž není v celé Kanadě problém, jsou to houby začátečnické. Ale za takovým masečníkem kulovitým – kterému tu přezdívají Kotle čarodějnic – je třeba vyrazit na Isle Pierre. A to ještě ve správnou dobu.
Masečník kulovitý, přezdívaný Čarodějnický kotel (potažmo Kotle čarodějnic), patří k houbařským raritám, na které je v Kanadě nesnadné narazit.
Při toulkách lesy sní mykoturisté o tom, že jednou třeba narazí na ryzec indigový. Nebo o tom, že sní žluté smrže, které jsou v Kanadě houbařskou i gastronomickou legendou.
Ne vždy je třeba vážit za exemplářem, který jim ve sbírce ještě chybí, dlouhou cestu. Netušené kuriozity na ně často čekají jen pár kroků od zápraží domu. Je to jako hledání pokladu, ovšem bez mapy. A právě to, že nacházení druhů hub „není jen tak“ a je tak rozmanité, kanadské mykoturisty nesmírně baví.
Kanada v sobě vášeň pro houby objevovala postupně. První nesmělé zmínky o „turistice za houbami“ pocházejí z roku 2000, aby ještě o deset let později platila mykoturistika za koníček podivínů. Změnila to, paradoxně, až pandemie covidu-19. S omezenými sociálními kontakty a karanténami se nemohli Kanaďané bavit tak, jak byli zvyklí. A kvůli nemožnosti jiných aktivit začali chodit do lesa častěji a sami. Tam objevili tajemný svět hub, který si zamilovali.
Svět hub fascinuje všechny věkové kategorie. V Kanadě přivádí mykoturistika mladé k hlubšímu zájmu o přírodu.
Ještě v roce 2010 návštěvnost Výstavy hub ve Vancouveru kolísala mezi 30–100 lidmi denně. Loni tu bylo 1 200 zvědavců každý den.
Nový koníček
Poptávka po mykologických atlasech a určovacích klíčích vystřelila během pandemie strmě vzhůru, objevily se první desítky blogů mykoturistů, začaly se pořádat výstavy houbařských fotek, byly zakládány školní mykologické kroužky. A ve velkých i malých městech začaly růst mykoturistické kluby tempem, inu, jako houby po dešti.
Zejména québecké regiony Kamouraska a Mauricie se staly úplnými lídry v oblasti severoamerické mykoturistiky. Kanaďané si totiž uvědomili, že v hojnosti hub se vlastně odráží bohatství jejich přírody.
Z prapůvodních desítek houbařských nadšenců jsou jich dnes v Kanadě registrovány desetitisíce. Pořádají výpravy, zájezdy i houbařské pobyty. K celé mykoturistice však přistoupili velmi udržitelným a šetrným způsobem.
Mykoturistiku sami nazývají mikroturistikou. Protože sice negeneruje závratné zisky jako jiné formy cestovního ruchu, ale taky není zásadním břemenem pro krajinu. A přesto je prý nesmírně zábavná. Britům byste taky těžko vysvětlovali, že se čas dá trávit lépe než pozorováním ptactva. A Kanaďané v sobě objevili hrdost i vášeň pro houby.
Javorový list na státní vlajce zatím vyměnit za hříbek neplánují, ale kdo ví, co bude dál.
