Až dnes dokáže Kalábrie těžit z toho, že po celá staletí byla jedním z nejchudších krajů Itálie i Evropy. Nikdo sem neinvestoval ani liru, a tak tu široko daleko nikde nestojí velké továrny, průmyslové komplexy, velkoměsta.
Byl večer, když jsme se ubytovali v malém penzionku v městečku Santa Maria del Cedro. Byli jsme tu téměř sami, a tak nás pan recepční, účetní i majitel v jedné osobě - Pasquale - na uvítanou pozval na skleničku.
"Musíte ochutnat náš likér z cedrů," řekl, a tím mě přinutil k horečnému listování ve slovníku. Asi jsem špatně rozuměla - copak se dá likér dělat z jehličnanů? Ve slovníku skutečně stálo jediné vysvětlení "cedro (čti čedro) = cedr". Pasquale nechápal, co se mi na tom nezdá. "My tu z cedrů děláme hodně věcí, třeba sirupy, léčivé čaje, zmrzlinu, dezerty!" No nazdar, chudí Kalábrijci kdysi zřejmě na tom byli tak špatně, že museli ožižlávat kůru stromů, pomyslela jsem si.
S nedůvěrou jsem zvedla namraženou skleničku s nazelenalým obsahem. Bylo to hodně ledové, hodně sladké, chutnalo to jako becherovka s náznakem kiwi. Prostě výtečně. "Člověk by nevěřil, co se dá udělat z kůry stromů," prohodila jsem. "Z jakých stromů?" podivil se Ital. "To je přece z plodů cedru!" Tím spíše, pomyslela jsem si skepticky v domnění, že popíjím likér ze šišek. Vyjádřila jsem přání, že bych ráda viděla tu likérku, kde se tohle zvláštní pití dělá. "Teď jdeme večeřet," řekl nekompromisně hostitel. A tak naše setkání s Kalábrií začalo u stolu nad místními specialitami.
Grilované krevetky a sušená horská šunka, nakládané feferonky, salát z chobotniček, smažené houbičky a kalamáry, těstoviny na olivovém oleji s bazalkou, kalábrijské víno, lesní jahody a zmrzlina z cedrových šišek. Všechno bylo pohádkově dobré.
V Kalábrii najdete plno rozlehlých liduprázdných pláží
* VÍCE FOTEK Z KALÁBRIE NAJDETE ZDE
Déšť pro pamětníky
Italové svou zemi dokonale znají, a tak nejezdí do Bibione. Míří za sluncem a čistou mořskou vodou na jih, do Kalábrie. Ostatně název Itálie původně pochází právě z Kalábrie, kde vládl král jménem Italo.
Kalábrie je špička italské boty, má rozlohu 15.000 kilometrů čtverečních a žijí tu dva miliony obyvatel. Kalábrijské Apeniny, které procházejí krajem od severu k jihu, mají výšku až 2000 metrů, ale pod nimi se skrývají úrodná údolí se zlatavými poli pšenice, sady citrusů, oliv a fíků.
To, co nejvíce návštěvníky přitahuje, je 800 kilometrů dlouhé pobřeží, skalnaté mysy a útesy, které oddělují malé romantické písečné plážičky ležící na břehu křišťálově čistých moří - Jónského a Tyrhenského. Ani v zimě tu teplota neklesá pod 15 stupňů, v létě od půlky června až do půlky září zase neklesne pod třicítku. V té době tu déšť znají jen z vyprávění letitých pamětníků.
Útesy a romantické pláže, to je Kalábrie.
O Kalábrii jako takové se toho člověk z literatury mnoho nedozví. Možná tak z románů o mafii, protože Kalábrie je od Sicílie oddělená jen Messinským průlivem a k Sicílii měli Kalábrijci vždycky blíže než k oblastem na severu. A tak lehce nabudete dojmu, že zdejší muži nedají ani ránu bez kulovnice s upilovanou hlavní, a že zdejší ženy chodí v černém a doma sedí za zataženými žaluziemi. Skutečnost je však diametrálně odlišná. Kalábrijci jsou lidé velmi milí a veselí, pohostinní. Ty pušky skutečně mají, protože hluboké lesy skýtají nejednu možnost, jak zpestřit jídelníček zvěřinou.
Ze Santa Maria del Cedro, kde jsme bydleli, je k takovým hvozdům pár kilometrů směrem do vnitrozemí. Kolem rozpadlých strážních věží, které tu kdysi vybudovali na obranu proti pirátům, přes zelené louky dojedete za půlhodinku k horským vískám, které jsou přilepeny na skalách jako vlaštovčí hnízda, a zdá se, že ty bílé domky nad propastmi drží jen silou vůle.
Městečko Pizzo je přilepené na skály jako vlaštovčí hnízdo, a zdá se, že domky nad mořem drží jen silou vůle.
Jedna vesnička se podobá druhé jako vejce vejci, křivolaké uličky, proti nimž je ta Zlatá na Hradě široká jako Václavák, se navzájem proplétají, zvony na kostelíku odbíjejí poledne a nikde není vidět ani človíčka.
Šumot hlasů se ozývá jen z malé kafetérie, kterou od světa dělí korálkový závěs. Když vejdeme dovnitř, všichni na chvíli zmlknou. Bodrá kavárnice nám už za minutku dělá presíčko. Zdrobnělina je na místě. Italské preso se podává v hrníčkách jako pro panenky a míchá se stejně mrňavými lžičkami.
"Hej, odkud jste?" nevydržel to jeden z chlapíků. "Z Prahy," odpověděla jsem vědouc, že nebude mít páru o tom, kde naše země leží. "Á Sparta Prága!" rozzářil se. A tak jsme si povídali o fotbale, o Neapoli a o Praze. Když jsme se loučili, Franko trval na tom, abychom někdy večer přišli k němu do do vinného sklípku.
Vnitrozemí Kalábrie - louky a olivové háje
Tajemný cedr a Adamovo jablko
Manufaktura na výrobu podivuhodného likéru z cedrů byla ztichlá. Pan ředitel Tony nás usadil ve své minikancelářičce a vysvětlil, že je neděle, a tedy se nedělá. Ale on jindy nemá čas, a tak prý, co chceme vědět.
Po první otázce: "Kde máte ty šišky?" mu bylo jasné, že před ním sedí dva neználkové, kteří nemají ani páru o tom, že "cedro" není jen cedr, ale "cedrát" neboli Citrus medica. Listnatý strom, který rodí velké zelené citrusové plody, dlouhé až dvacet centimetrů. Ty se po sklizni 90 dní máčí ve slaném roztoku, pak se vyjme pecka a znovu se macerují a zpracovávají kandováním na sirup nebo se nakládají do 90procentního alkoholu, pak se to ředí, přidává se cukr a je z toho likér. Kilo cedra stojí asi 20 eur. Strom roste pouze v několika zemích na světě. Nejlépe se mu daří v Kalábrii.
Adamovo jablko, jak se také cedrátu říká, se nedá jíst syrové. Zato však obsahuje to, co každý citrus - vitaminy, zejména C a E, hromadu stopových prvků a vlákniny. V Kalábrii se z kandovaného cedra dělá nejen všechno možné k jídlu, ale i kosmetické výrobky. Pan ředitel nám nalil dvě skleničky vitaminů a my jsme se vraceli do Santa Maria del Cedro po silnici vedoucí kolem pobřeží s "překvapivým" jménem La Riviera deí Cedrí.
Malý kousek přátelského ráje
Poslední večer v Kalábrii jsme se vydali do horské vesničky Orsomarso, kam nás pozval Franko. Tahle víska se chlubí jeskyní se zázračnou madonou i skalními hodinami.
Orsomarso je nádherně ospalé. Na lavičkách kolem náměstí i na kamenných obrubnících posedávají muži a probírají poslední novinky ze života vísky, ženy doma připravují večeři a scházejí do sklípků pro víno. Frankova maminka navařila, a když jsme vešli do sklípku, jen tiše pozdravila a zmizela v domě. Náš hostitel servíroval zvěřinu i omelety z čerstvě nasbíraných hub, naléval víno z demižonů a řeč plynula.
Po pár sklenkách kalábrijského vína si rozumíme perfektně. Přes Formana jsme se dostali až ke vlivu italského neorealismu na českou novou vlnu 60. let, pak přišla řeč na víno i sport (což v Itálii znamená fotbal). Do toho jsme si ukrajovali z šunek visících kolem, ze slaninky na prkénku. A bylo nám jako u přátel, kde jste vítanými hosty.
Když jsme k půlnoci odcházeli, Franko tajemně pravil: "Teď vám něco ukážu." Vyšli jsme do uliček spící vesničky, zaplavené světlem měsíce v úplňku. "Už jste něco takového viděli?" ptal se Franko pyšně, jako by měsíc rozsvěcel každý večer osobně. Pohádka bez režiséra, jaká je k vidění asi jen tady. A taková je celá Kalábrie. Malý kousek přátelského ráje. Arrivederci, Calabria!
Kalábrie - to nejsou davy turistů. Jezdí sem především Italové, kteří si oblíbili čisté dlouhé pobřeží, průzračně mořskou vodu, malá bílá městečka a horské vísky, hluboké lesy a dramatické strže.
RÁJ NA ZEMI. Kalábrie - to nejsou davy turistů. Jezdí sem především Italové, kteří si oblíbili čisté dlouhé pobřeží, průzračně mořskou vodu, malá bílá městečka a horské vísky, hluboké lesy a dramatické strže. |
Útesy a romantické pláže, to je Kalábrie. |
VLAŠTOVČÍ HNÍZDA. Městečko Pizzo je přilepené na skály jako vlaštovčí hnízdo, a zdá se, že domky nad mořem drží jen silou vůle. |
 Kalábrie |
Kalábrie |
 STRÁŽCI. Pobřeží Kalábrie zdobí strážné věže. |
 Jedním z kalabrijských letovisek je i městečko Pizzo. |
Kalábrie |
 Kalábrie |
Kalábrie, louky a olivovníky |
