Michale, vaší specialitou je Peru, ale provádíte lidi po dalších státech Jižní a Střední Ameriky. Jak vypadaly vaše začátky v této oblasti?
Hned po škole jsem žil jako student ve venezuelském Caracasu, pracoval jsem jako stážista ve velkých mezinárodních firmách v Panamě a Kostarice. Když jsem přijel do Venezuely, první měsíc jsem lidem vůbec nerozuměl. Ale protože místní nemluví anglicky, tak jsem si musel začít zvykat a snažit se porozumět. Trvalo mi pár měsíců, než jsem se jazykově začal chytat, a to jsem si myslel, že španělsky umím.
Je těžké se jako Čech mezi místní ponořit?
Překvapivě je to lehké, ale musíte splnit několik předpokladů, aby vás mezi sebe pustili. Tím prvním je pochopitelně jazyk, tím druhým – ve kterém máme jako Češi velkou výhodu – je být bílý, což místní berou jako velkou hodnotu. Já jsem navíc hodně vysoký, z čehož jsou nadšení. Když se tam s někým začnete bavit, tak si vás hned fotí, berou domů, předávají si vás a ukazují přátelům. Základ je, že se člověk nesmí stydět a bát se.
Narazil jste mezi místními na nějaký kulturní šok?
Brzy jsem začal zjišťovat, že místní spoustu věcí naslibují, ale pak je nedodrží. Berou to tak, že slibem nezarmoutíš. U nás, když se řekne, že půjdeme na kafe, tak už berete diář a poznamenáváte si, kdy to bude. V Latinské Americe je to spíš taková řečnická poznámka a zdaleka neznamená, že na to kafe půjdete.
VIDEO: Sedm měsíců v Jižní Americe bylo splněným snem, říká slavný fotograf |
Nebyla vám pozornost místních někdy až nepříjemná?
V Latinské Americe zase nejsou v tomto směru tak invazivní jako třeba lidé na Středním východě nebo v Indii, kde jste ještě větší atrakce. Tady se o vás spíše zajímají, a to je příjemné.
Když řeknete, že jste z Česka, tak vědí, kam vás zařadit?
Jak kdy. Rovnou už říkám, že jsem z Československa, protože to znají. Někdo zná i Prahu. Pak je taky častá reakce na Jugoslávii, protože to mají spojené. Na začátku jsem se urážel, když někdo řekl, že jsem Němec nebo Rus, ale teď jim to naopak nechávám. Vždyť je to vlastně jedno. Když oni jsou s tím takto spokojeni a můžeme tak navázat vztah, tak proč ne.
Co je při práci průvodce po Jižní Americe největší výzvou?
Nejsložitější jsou první tři dny. Musím řešit psychologickou stránku věci, jak si neznámí lidé mezi sebou sednou. Velkou roli hraje také očekávání. To je hodně zrádná věc, pokud se očekávání klientů nevyplní.
Propojit se s místními je podle Michala jednoduché, hluboké vazby ale nečekejte.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Obrovskou roli v tomto případě hraje například počasí. To stejné nádherné místo vypadá za deště úplně jinak, než když je sluníčko. V Dominikáně s námi byly třeba i malé děti a když jsme přijeli na místo, začalo pršet. Děti se rozbrečely, rodiče začali stávkovat a chtěli volat vrtulník.
Důležitý je také konec poznávacího zájezdu, protože lidé už jsou unavení. Navíc čekají nějakou bombu na závěr své cesty. Například závěrečnou tečkou okruhu po pěti zemích je Rio de Janeiro. Ale když tam přijedeme a prší, všude se válí odpadky a na ulicích leží zfetovaní Brazilci, kteří chtějí turisty obrat, očekávání to rozhodně nenaplní.
Naši lidé hodně řeší při výletech do Latinské Ameriky bezpečnost. Jak ji vnímáte v současné době vy?
Záleží na místě. Pokud jedete jako turista do míst jako je Cuzco, Machu Picchu nebo někam na vesnici, tak je to bezpečné. Co se týče Peru, tak v Limě je nebezpečno. Samozřejmě jde i o to, jak moc je člověk zcestovalý, jestli umí jazyk a jak umí řešit věci, které nejsou plánované. Teď se v Peru dějí různé protesty, jsou uzavřené dálnice a letiště, takže při cestování tam můžou nastat problémy. Když jedu sám, tak si odpočinu už jen tím, že jedu na neznámé místo, odpojím mobil a nikdo o mě neví. Se skupinou turistů je to ale nemožné.
Čůral jsem krev a stopoval. Cestovatel popisuje, jak poznával Venezuelu |
Dostal jste se během cestování po Latinské Americe vy sám někdy do potíží?
V Caracasu jsem zažil ozbrojené přepadení. Bylo nedělní poledne a jeli jsme na pláž, jedno auto se ale porouchalo a skončili jsme u centrálního parkoviště. Čekali jsme, než to spraví, dali jsme si pivo a v tom přišli dva chlapi s pistolemi. Byli tam u toho i policajti, kteří byli podplacení. Nechápal jsem, co se děje, říkal jsem jim, že u sebe nic nemám. Šli do auta, vzali nám batohy, brýle i kšiltovky. Kousek od místa přepadení jsem bydlel a pak jsem se tam začal opravdu bát.
Slyšel jsem také o své spolužačce, kterou přepadli v bezpečné čtvrti v bytě, který mi původně nabízeli, ale neměl jsem na něj peníze. Někdo tam vlezl v noci přes balkon. S pistolí u hlavy ji vzbudili, přivázali ke stolu a ukradli jí úplně všechno. V té době jsme si my jako studenti museli vozit peníze v hotovosti na půl roku dopředu, ty jí taky ukradli.
Situace je tam v tomto ohledu opravdu těžká. Z mých známých tenkrát do školy nikdo nejezdil hromadnou dopravou, jen já jsem si troufl autobusem s místními, protože jsem na taxíka neměl peníze. Učitelé na hodinu létali běžně letadlem z Mexika. Mně se to sice nestalo, ale i útoky s pistolí v metru jsou časté.
Obytné domy v Juliace
Dá se říct, jakým lokalitám je dobré se vyhnout?
V Peru je ještě jedno nebezpečné místo, a to Juliaca. Je to nové město na hranicích s Bolívií a Chile, které vzniklo kvůli pašování drog, zlata, textilu a suvenýrů i obchodu s orgány. Je to město řízené mafií. Pro nás pro turisty je ta bezpečnost srovnatelná s Limou, ale to město opravdu vypadá hrozně. Budují se tam benzínky vedle sebe, jsou tam casina, a to všechno kvůli praní špinavých peněz. Není tam zatím kanalizace ani elektřina, ale město už vyrostlo, a proto vypadá tak hrozně.
Jak je to s drogovými kartely a vůbec drogami mezi běžnou populací?
Společnost je v Latinské Americe hodně rozdělená a střední třída je velmi malá. My jako Evropané se více setkáváme s lidmi z vyšší třídy. Pro ně je kokain nebo marihuana, což jsou dvě nejčastější drogy v Latinské Americe, velké tabu a nahlížejí na ně velmi negativně.
Samozřejmě existují rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Atlantická část, což je Brazílie, Argentina a Uruguay, je vůči drogám otevřenější. V Uruguayi je marihuana legální, je to Nizozemsko Jižní Ameriky. Také v Argentině berou drogy jako normální. Naopak konzervativnější národy – jako Peru, Bolívie nebo Mexiko – považují drogy za hodně zlé. Je to proto, že v těchto zemích mají příklady, že zapletení s drogovou mafií stojí životy nebo to rozvrátí celé rodiny. Navíc postihy jsou tam opravdu tvrdé.
Z Argentiny až do Mexika jeli na kolobežkách. Pak je zastavila pandemie |
Historicky byly nejmocnější kolumbijské kartely. Dnes je v Kolumbii drogovým centrem například město Cali. Pašeráci se snaží najít trasy přes Afriku nebo Chile. Cest je samozřejmě víc a všechno to směřuje hlavně do Severní Ameriky.
Jsou místní vlády v oblasti drog zkorumpované?
Doufám, že ne všechny, ale dovedu si představit, že hodně politiků je na to napojených. V Jižní Americe je zkorumpovanost u vysokých představitelů obrovská. Například v Peru je většina prezidentů za poslední roky ve vězení. V Kolumbii je zase prezident, který byl v minulosti ve vedení militaristické guerillové skupiny pašující kokain. O venezuelském prezidentovi, který byl svržený, se všeobecně vědělo, že byl napojený na obchod s drogami.
Zajímavá mi přijde i situace v Brazílii, kde byl prezident usvědčený z korupce, seděl ve vězení a odtamtud se vrátil znovu přímo do prezidentského úřadu, jelikož vyhrál volby. Ty zločiny jsou tam všeobecně mnohem větší než v našem měřítku. Politici si tam vzájemně odstraňují své nepřátele. Je to tam opravdu extrémní.
Vraťme se zase k Peru, které je vaší specialitou. Na jaký zážitek vzpomínáte nejvíce?
Je hrozně těžké vypíchnout jednu jedinou věc. Pro mě je Peru zajímavé v tom, že jejich kultura je stále velice živá, najdete tam potomky Indiánů, kteří praktikují šamanství a rituály ayahuascy.
Když to zmiňujete, máte s ayahuascou osobní zkušenost?
Vždycky jsem ji chtěl vyzkoušet, ale dlouhou dobu jsem z toho měl velký respekt. V Peru to spousta lidí vnímá jako turistickou atrakci, což není správný přístup. Člověk si musí uvědomit, co chce díky ayahuasce získat. Připravit se na to psychicky, fyzicky a vybrat si správného člověka, který vás tím obřadem provede. Existuje spousta šarlatánů. Já jsem se obrátil na kamaráda, který bydlí v pralese, a ten mi vybral vhodného šamana. Měl jsem velké štěstí.
Jaký to byl nakonec zážitek?
Velmi silný. V tu chvíli nemáte nad vlastním tělem kontrolu. Kompletně se vyčistíte, zvracíte do kýble, což je součástí obřadu. A přitom slyšíte i další lidi, kteří zvrací vedle vás. Do toho zní různé písně a člověk se myšlenkově dostává právě do jejich textů a hledá odpovědi na životní otázky.
Jak jsem zvracela v Peru. Léčba magickou ayahuascou očima čtenářky |
Někteří lidé jsou tam internovaní i několik měsíců, skoro nic nejedí, jsou mimo civilizaci a ten obřad opakují každý druhý den. Mně to tedy jednou stačilo. Je to opravdu silný zážitek. Fyzicky nepříjemný, ale to, co vám to dá spirituálně, příjemné je.
Prozradíte přesně, jak rituál probíhá?
Týden nejíte a potom vám podají ayahuascu. Začnete blouznit, máte silné halucinace a zvracíte žluč – což je ta pravá očista. Toto se může opakovat a jedete druhé kolo. Pokud nezvracíte, může to jít i druhým koncem. Toho jsem se hodně bál, protože tam byl jen suchý záchod. Měl jsem také obavy, že v halucinacích někde spadnu.
Člověk je pak úplně lehký a hodně zhubne. Následuje dlouhé období, kdy se z rituálu zotavujete a začínáte pomalu jíst. Připomíná to nějaký zákrok v nemocnici. Pokud si někdo představuje, že jeden den pojede na Machu Picchu a další den si se šamanem dá ayahuascu, tak je to mylná představa.
