Na silnicích na východě Turecka se sice můžeme setkat s policejními nebo vojenskými kontrolami, ale za posledních deset let jich ubývá. Naopak je zde spousta nádherných míst, která můžete navštívit bez davů zahraničních turistů. V posledních letech se zlepšují i služby, adekvátně tomu však rostou i ceny. Východní Turecko tak přestává být pro našince levnou destinací. Přesto je dobré se sem vydat. Cestu můžete spojit např. s přechodem pohoří Kačkar a výstupem na Ararat.
My se tentokrát vydáváme k legendárnímu jezeru Van. Tato ohromná vodní plocha vypadá jako moře sevřené mezi horské hřebeny a vyhaslé krátery sopky. Jezero Van leží na tzv. Arménské náhorní plošině, na níž vznikly ještě dvě podobná a pověstmi opředená jezera: jezero Sevan v Arménii a jezero Urumiya v Íránu. Ale žádné z nich nevyniká tak vysokou salinitou vody, která se v případě Vanu blíží téměř 20 promile, což odpovídá asi 2,2 % roztoku soli. Jezero napájejí pouze čtyři přítoky, voda má silně alkalické vlastnosti a místní ji využívají k praní prádla.
Za všechno mohou sopky
Van má na délku 120 km a na šířku až 80 km s maximální hloubkou 457 metrů. Rozlohou tak zaujímá bezmála 4 000 km2. Za jeho vznikem a současnou podobou stojí sopky Nemrut Daği (3 050 m n.m.) a Süphan Daği (4 058 m n.m.), kdy bouřlivé tektonické procesy a vytékající láva přehradily údolí a daly vzniknout ohromnému slanému bezodtokovému jezeru.
Díky vysoké salinitě jezerní vody žijí v místě přítoků jen dva druhy ryb. Jednomu místní říkají dareka a druhému indžikefa. „V poslední době tu lovíme jen indžikefu,“ říká majitel restaurace u přístavu lodí k ostrovu Akdamar. Drobná, asi 15 až 20 cm dlouhá rybka, je velmi chutná a cena rybího menu se pohybuje mezi 20 až 25 tureckými lirami.
Z vodních ptáků tu můžeme vidět racky, kormorány a plameňáky. Za povšimnutí stojí stále trvající fenomén tzv. vanské kočky, která se stala opravdovým komerčním symbolem jezera Van a okolí. Není stánku se suvenýry, kde by chyběla soška bílé kočky s jedním okem modrým a druhým okem zlatým. Spatřit ji naživo je téměř nemožné, ale obchody a stánky jsou jí plné.
Nocleh v kráteru sopky
Po severním břehu jezera dnes vede široká a pohodlná silnice, která se k vodní ploše dostává ve městě Muradiye. Nedaleko před městem si řeka Yaniktar Dersi vyhloubila cestu v jinak velmi tvrdé čedičové hornině a část jejího toku vede rozeklaným nehlubokým kaňonem a vytváří nečekaně mohutné vodopády, které se staly velkou turistickou atrakcí. I když na vyhlídku vede visutý most, jsme tu jediní cizinci. Potkáváme jen místní.
Vodopády na řece Yaniktar Dersi poblíž města Muradiye
Projíždíme po severním břehu jezera a najedenou se za městem Erciş otevírá impozantní pohled na Süphan Daği. Mohutný sopečný kužel ční do úctyhodné výšky 4 058 m n. m. a vrcholové partie i v červenci stále pokrývají zbytky sněhových polí. Tento kolos je zároveň druhým nejvyšším vrcholem Turecka. Ale jak říká náš kamarád Cuma Saltik, průvodce na Araratu: „Ideální podmínky pro výstup jsou na jaře. Teď už je tam problém s dostatkem pitné vody a je to dlouhý a náročný výstup.“
Přijíždíme do Tatvanu a čeká nás poslední část cesty s výjezdem na vrchol kráterového lemu a sjezd na tábořiště skryté u jednoho ze čtyř jezer na dně kráteru. Cesta do kráteru už není taková romantika jako před deseti lety, kdy jsme tam šli s nomády. Původně prašná cesta je dnes z větší části asfaltová a na svazích nad Tatvanem se v roce 2014 otevřela nová lanovka a lyžařské středisko s hotelem.
Kaldera sopky Nemrut Daği ukrývá čtyři jezera.
U malého jezera je již více než 10 let občerstvení.
Početně hojnými obyvateli sopky Nemrut Daği jsou želvy žlutohnědé.
Nicméně nocleh uvnitř sopečné kaldery si stále uchoval neopakovatelné kouzlo. Kaldera má totiž své vlastní mikroklima a v jinak suchém okolí si uchovala svěže zelenou vegetaci. Kromě velkého jezera se studenou vodou tady najdete ještě tři menší jezera a v jednom z nich dokonce vyvěrají horké prameny. Pitná voda se pak bere ve velkém jezeře. Bohužel piknikující návštěvníci v kráteru nechávají odpadky přímo na břehu, a tak přístupné části břehu připomínají spíš skládku.
Výbušný koktejl historických událostí
Většinovými obyvateli východu Turecka jsou dnes Kurdové, kteří mají stále nevyřešené spory s centrální tureckou vládou. I když mají Kurdové své zástupce v parlamentu, všechny křivdy ještě nejsou zapomenuty. Deset let po zahájení rozhovorů o vstupu Turecka do Evropské unie a otevření vojenských základen pro spojenecká vojska se situace hodně změnila.
Kurdové se veřejně hlásí ke své národní identitě. Kurdština je slyšet v rádiu i v televizi a je možné ji vyučovat ve škole. Přesto bude cesta k usmíření a úplnému klidu velmi dlouhá. Situace v sousedním Iráku a Sýrii dává tušit velké problémy.
Příprava tradičního tureckého čaje v kráteru sopky Nemrut Daği
Příprava tradičního tureckého čaje v kráteru sopky Nemrut Daği
Setkání s Musou, původním provozovatelem občerstvení v kráteru sopky Nemrut Daği.
Dalším národem, který je bezesporu historicky a kulturně spojen s touto oblastí, jsou Arméni. Stejně jako Kurdové i oni měli v rámci osmanského impéria výlučné postavení velmi schopných obchodníků a strážců hranice. Na přelomu 19. a 20. století začaly sílit jejich snahy o vytvoření buď samostatného státu, nebo alespoň větší autonomie. Tyto snahy do značné míry podporoval i ruský car. Dlouholeté neshody vyvrcholily v letech 1915 - 1918 a během této doby byla drtivá většina Arménů buď vyhnána, nebo povražděna.
Lví podíl na této situaci mají právě Kurdové. Oficiální vládní kruhy přiznávají vyhnání a vraždění, ale odmítají označení genocida. Dnes tu po arménské populaci mnoho nezbylo a zůstalo jen několik kostelů.
Asi nejznámější z nich je kostel Akdamar Kilisesi na ostrově Akdamar, za kterým právě vyrážíme. Stojíme v přístavu u hlavní silnice z Tatvanu do Vanu. Lodě tady jezdí od devíti hodin ráno až do odpoledne, poslední se z ostrova vrací v šest večer. Lodní lístek stojí 15 tureckých lir, v přepočtu tedy asi 120 korun.
Přístav na ostrově Akdamar.
Přístav na ostrově Akdamar
Kostel Akdamar Kilisesi
Po dvaceti minutách plavby kotvíme na jižní straně ostrova. Jaké bylo naše překvapení, když hned po vylodění platíme vstupné ve výši pěti tureckých lir. U kostela z 10. století potkáváme Arménce, který žije v USA, běhá po areálu s kamerou a není skoupý na slova kritiky plná znechucení: „Byl jsem tady před třiceti lety“, rozhořčeně popisuje své zážitky. „To co s tím tady udělali, to je prostě nechutné!“ A má pravdu. Upravené kamenné oplocené chodníčky, pokladny na jižní i severní pláži, uzavřený a nepřístupný zbytek ostrova, ale i toalety a občerstvení, to je jen část novinek z posledních let.
Kostel nechal postavit v letech 915 až 921 Gagikem Atzuruni, který vládl malému království Vaspurakan. Na ostrově nechal vybudovat i klášter a palác, které se do dnešních dob již nedochovaly. Obvodové zdivo kostela je bohatě zdobeno reliéfy z biblických příběhů. V interiéru se pak dochovaly zbytky původně bohaté freskové výzdoby. Slavný zlatý zvon a iluminovaná bible byly před dlouhým časem převezeny do Moskvy.
V ulicích města Van je nespočet drobných obchůdků a tržišť.
Nejčastějším prostředkem pro dopravu zboží v ulicích Vanu je rikša.
Kromě obchůdků najdeme v ulicích Vanu i prodejny občerstvení a čajovny.
Moderní centrum Kurdistánu
Naše cesta po východním Turecku končí ve městě Van, které je opravdovým moderním, správním, kulturním i ekonomickým centrem na východu země. V padesátých letech minulého století zde bylo rozsáhlé zemětřesení, které původní historický Van srovnalo se zemí. Ve městě tak téměř chybí historické památky.
Na hlavních třídách jsou moderní obchody počínaje svatebními salony a konče prodejnami mobilních telefonů. Ale vedlejší uličky jsou plné tradičních tržišť a obchůdků, kde je možné koupit nádobí, smetáky, ovoce, zeleninu, šátky, oblečení a hlavně turecký čaj Rize. Pokud není uvedena cena, je možné smlouvat a výsledná částka může být dokonce mnohem nižší. Rozhodně se vyplatí nakupovat suvenýry zde, protože jsou výrazně levnější než na vyhlášených bazarech v Istanbulu nebo v jiném městě na západě.
Na co si dát pozor
|
