Z pobřeží Wakajamy odkláníme své stroje do vnitrozemí. V okresu Arida projíždíme nejslavnější mandarinkovou oblastí a neprozřetelně si u krajnice v samoobslužném stánku kupujeme pytlík oranžových vitaminů. Nenapadlo nás, že vzápětí během jediného dne dostaneme od tří různých pěstitelů a distributorů plné brašny této slaďounké nadílky.
O pár kilo těžší jsme dojeli do vesnice Kishi k přespání u rybníka, kde jsme nečekali žádný zážitek. Odvezli jsme si však silné vzpomínky.
Ráno nás vzbudil hlasitý mužský křik: „Kuróó, kuróó, kuróó.“ Abych to zasadila do kontextu: v Japonsku nikdo nikdy nekřičí, zvlášť ne na veřejnosti, pokud tedy nejde o nouzi samozřejmě.
Vykoukneme ze stanu a další půlhodinu pozorujeme starého pána, který jakoby přivolával nějakou lochnesku. Vypadá to marně, ale po delší odmlce připlouvá majestátní černá labuť. Později zjišťujeme, že „kuro“ znamená „černá“. Stařec si Kuro jako dávnou přítelkyni krmí. Užasle scénu pozorujeme a závidíme.
Kouzelná Kuro nám nedá odjet a číháme na svou příležitost se s ní skamarádit. Nakonec s ní trávíme úžasnou hodinu, déle nám pytel sojových bobů nevydržel. Nechá se krmit z dlaně, zpívá a tancuje, my její pohyby kolegiálně napodobujeme a s čistou radostí se vracíme do dětských let.
Do kopce už jedině stopem
Posvátná hora, respektive pohoří Kója, je poutními stezkami propojená s Kumano Kodo a tvoří společně kulturní dědictví UNESCO. Ve věčném spánku tu odpočívá Kobo Daishi, světským jménem Kukai, zakladatel esoterické buddhistické školy Shingon. Celý komplex se nachází ve výšce okolo osmi set metrů nad mořem, což se nám vůbec nechtělo na kolech šlapat.
A tak nám štěstíčko poslalo do cesty pana Nishimuru. Známý známých, který v oblasti bydlí, nám nejdřív po e-mailu ochotně radil, kam se přesně máme podívat a kde můžeme složit hlavu. Jakmile se dozvěděl, že do se do kopců Koyasan nehodláme potit a plánujeme si někoho z údolí stopnout, už startoval motor a ráno v devět nás vyzvedl na odpočívadle, kde jsme stanovali.
Z celé Kóji nás zaujaly nejvíc dvě věci: historka o jejím vzniku a tajuplný lesní hřbitov.
Řemeslná dokonalost stavitelů Koyasan z 8. století
S legendou se to má následovně. Když Kukai jako japonský učenec buddhismu v roce 806 opouštěl studia v Číně, z přístavu Mingzhou hodil jehličnatý trojzubec směrem k rodné zemi, aby zakořenil ve vhodném místě pro ustanovení jeho vysněného chrámu. Hádejte, kam jehlice dopadly! Vzrostlou borovici si tu můžete dokonce sami prohlédnout a najít si u něj svůj trojlístek štěstí.
Firemní hřbitov
Od hlavní pagody, kde se osudný strom nachází, jsme zamířili do restaurace na oběd. Zdejší mniši jedí vegetariánsky a v restauracích se vaří menu podobná těm jejich: vynikající sezamové tofu, houbový vývar a rýže s fazolemi. Posilněni zdravým jídlem prozkoumáváme hřbitov Okunoin.
Ve vstupní části se nachází hrobky firem. Míjíme Nissan, Sharp nebo Panasonic a nechápeme, co to znamená. Proč by chtěla úspěšná firma figurovat na hřbitově? Jde o nějaký černý humor?
Na hřbitově Okunoin mají své památníky i slavné firmy jako třeba Nissan
Pan Nishimura nám snaživou angličtinou vysvětluje, že pro kohokoli je veliká čest se na Okunoin nacházet, neboť tak mohou symbolicky čerpat z moudrosti a nesmrtelnosti Kobo Daishiho, který zde odpočívá ve věčném spánku. Atmosféru hřbitova umocňují staleté cedry, které stejně jako pomníky porůstá všudypřítomný sametový mech.
Nara, královstí jelínků sika
Naru nevynechá asi žádný návštěvník Japonska, který jede klasickou turistickou trasu. Město má takový syndrom Kutné Hory, lidi sem proudí ve velkém, ale jen na otočku nebo na jednu noc.
My si tu střihli nocí rovnou pět. Ale většinu času jsme strávili prací, jelikož jsme našli na pět dní levný hostel. V zimě už se nám při výpravě nedaří pracovat venku, počítačům dochází rychle baterie a mrznou nám prsty.
Díky panu Nishimurovi jsme věděli o skvělém časování našeho pobytu v Naře. Zrovna se zde konal pozoruhodný festival Onmatsuri. My se bohužel nechali napálit syndromem dlouhodobého cestování. Po mnoha měsících na cestě už člověka nevzruší každá památka a každá atrakce.
Kvůli dešti a pocitu, že Onmatsuri možná představuje jen další z řady japonských festivalů, jsme prošvihli jeho odpolední část, ze které nám pak ostatní v hostelu ukazovali fantastická videa.
Jelínci sika jsou v Naře na každém kroku.
Festivalové stánky s dobrotami během Onmatsuri v Naře
Stihli jsme alespoň večerní program spočívající ve speciálních modlitbách provázených velice zvláštním tancem kněžích. Krásně nás naladili na další den, kdy jsme už za slunce a bez kol obdivovali zdejší chrámy.
V Daibutsuden, největší konstrukci světa chránící obřího bronzového Buddhu, jsme se za potlesku a smíchu japonských školáčků proplazili jedním z pilířů budovy. Toho, kdo se dokáže úzkou štěrbinou protáhnout, prý čeká velké životní štěstí. Hned venku jsme si ho otestovali. Celou památkovou zónou Nary se líně potulovaly stovky jelínků sika.
Na první pohled vypadají mírumilovně a roztomile, ale jakmile spatří nebo vycítí, že u sebe máte speciálně koupené sušenky pro jejich mlsné žaludky, berou vás útokem. Nám se jich podařilo po dokrmení poslední oplatkou elegantně zbavit. Stačí ukázat prázdné dlaně a zachovat klid. Jiní turisté zažívali od hnědých nenasytů hrozivé trkání. Byť má většina jelenů paroží obroušené správci parku, příjemný pocit to není!
Tisíce bran torii
Abychom neodvykli kočovnému životu, usedáme znova na kola a z Nary přejíždíme do prefektury Kjóto. Zatímco poslední dva měsíce jsme brázdili venkovské silnice, užívali si čerstvého vzduchu a samoty, teď musíme strpět odlišný svět.
Oblast Keihanshin, aglomerace měst Osaka, Kjóto, Kobe, Nara, Wakajama a dalších, čítá na dvacet milionů obyvatel. Jízda na kolech se tedy ze sportovního požitku degraduje na pouhý přepravní prostředek.
Ve Fushimi Inari jsou brány torii opravdu na každém kroku.
Kompenzaci si hledáme v turistických atrakcích a procházkách, jako je třeba šintoistický chrám Fushimi Inari. Kromě zářivě oranžových hlavních budov se vyznačuje i slavnými stezkami větvícími se po přilehlém kopci. Stezky zastřešují stovky tzv. torii, bran označujících posvátnou půdu.
Fotografie z Fushimi Inari jsou notoricky známé po celém světě. Až tak, že si tu chce v době sociálních sítí svůj vlastní snímek ulovit půlka planety. To nám jaksi nedošlo a k svatyni jsme dojeli odpoledne, kdy tu proudily nekonečné davy návštěvníků z celého světa.
Považujeme tedy za heroický výkon, že se nám vůbec poštěstilo na chvíli proud lidí zastavit a u vstupu se s našimi koly vyfotit.
Nara je oblíbeným cílem turistů, většinou však jen na jeden den.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
