I když jsme v poslední části etapy zažili to nejnáhodnější setkání, krásy a požitky nám začíná lehce kalit pocit tikajících hodin. Výprava se nezadržitelně blíží do cíle, a tak kromě radosti vnímáme už i nastupující stesk a melancholii...
Dvoutýdenní woofing, tedy dobrovolnickou práci výměnou za ubytování a střechu nad hlavou, jsme završili sportovním večerem s hostitelskou rodinou a jejich místními přáteli. Hrál se fotbal, frisbee, badminton i volejbal. Jako správní soutěživci jsme se do disciplín vrhali v duchu „důležité je vyhrát, nejen se zúčastnit.“
Pýcha z triumfu české vlajky nad japonskou nám vydržela ale jen do druhého rána, kdy jsme se rozloučili a v sedlech zamířili do kopců národního parku Aso-Kuju.
Šlapat po pauze do prudkých hor je náročné samo o sobě, natož když nás bolely všechny možné další svaly z klání předešlé noci. V kombinaci se špatným spánkem to vyústilo v pro mě nejtěžší den celé devítiměsíční cesty. Poslední kilometry jsem začala věřit, že je možné na řidítkách kola i usnout.
Naštěstí šlo o vysílení jen po stránce fyzické, psychiku nám dobíjely úžasné výhledy náhorní plošiny Handa. A kdyby příroda náhodou nestačila, postaral se nám osud o takovou vzpruhu, že mě i to fyzické vyčerpání opustilo.
Na rovném a širokém úseku v Handa nás předjíždí jeep, z okýnka vykukuje mladý chlapec a mává na nás mobilem. Moc situaci nechápeme, ale stavíme a zdravíme. Klučina s tatínkem na nás mluví japonsky, tak se omlouváme, že bohužel... „Czecho?“ ptá se pán a my souhlasným „Hai!“ národnost potvrzujeme. Načež pán znovu ukazuje na mobil. Pořád nechápeme.
„Mizubizu?“ doplňuje svůj dotaz pán o naši přezdívku na sociálních sítích. To už nás naplno rozesměje, protože přemýšlíme, jestli jsme v Japonsku tak slavní, že nás poznávají náhodní kolemjedoucí… V tom z telefonu slyšíme ženský hlas: „Ahojte!“ znělo na nás veselým tónem.
Nová prefektura Miyazaki nás těšila krásnými výhledy.
Až v tu chvíli jsme pochopili, co se děje za statisticky naprosto nepravděpodobný scénář! Matuška Tamoto, členka slovensko-české facebookové skupiny krajanů, nás začala před nějakou dobou sledovat. Ozvala se nám, že bydlí ve Fukuoce, ať se za ní stavíme, až tam pojedeme.
Ze všech těch milionů aut, co Kjúšú brázdí, se zrovna dnes a zrovna tady, 130 kilometrů od Fukuoky, potkaly trasy naše a pana Tamota! Rozjaření z náhodného setkání nám nalilo novou krev do žil a do mrazivého kempu jsme už došlapali s úsměvy na rtech. Je úžasné pocítit, že svět je vlastně jedna velká vesnice.
S nahatými Japonci v lázních
Po překonání nejvyššího sedla oblasti Makinoto Pass ve výšce 1 330 metrů nad mořem jsme si dopřáli zajížďku do jednoho z nejvznešenějších lázeňských rezortů Japonska. V Kurokawa Onsen stojí jeden luxusní ryokan vedle druhého a pobyt zde jistě obšťastní všechny lidské smysly.
Denní návštěvníci Kurokawa Onsen si přijdou na své díky lázeňské permanentce.
Naštěstí pro nás lze skvosty vesnice zažít i bez přespání v jednom z hotelů: pro denní návštěvníky prodává infocentrum za srandovních 350 korun českých vstupenku do tří lázní podle vlastního výběru.
Z nabízené pětadvacítky jsme s Míšou zvolili ty, které kromě oddělených koupelí poskytují i tzv. mixed onsen. Sice jsem byla ve všech horkých pramenech jediná žena, ale co už. Mě nahatí Japonci z míry nevyvedou a já jim den snad také nepokazila!
Přírodní onseny v pečlivě nadesignovaném prostředí skalek a vodopádů jsou vždy svátečním zážitkem, který všem návštěvníkům této země srdečně doporučuji. Když se navíc páru poštěstí strávit božský relax společně, bude blahodárný efekt o to intenzivnější, přesvědčte se sami.
Pro vykreslení kontextu zmíním, že rozdílů mezi českými wellness a japonskými onseny je nepočítaně. Ten, kterého si vážím možná nejvíc, je neomezená doba: v Japonsku zaplatíte vstup a můžete ozdravného působení minerálních vod čerpat bez neustálého kontrolování tikajícího času. Zkrátka ničím nerušená pohoda tu panuje.
Aso, největší obydlený kráter světa
S lehkou vůní síry linoucí se z našich pokožek nasedáme na kola a ukrajujeme poslední desítky kilometrů do Aso, největšího obydleného kráteru světa.
Dlouhé hodiny se pohybujeme běžnou krajinou, která nedává o přítomnosti sopečného giganta nijak vědět. Až při minutí slavné vyhlídky Daikanbo se před námi náhle otevřelo to mocné dílo Matky Země: pod nohama i kolem dokola zíráme na takřka kolmé, několik set metrů vysoké kraje kaldery.
Soubor sopek Aso viděný z vyhlídky Daikanbo vykresluje linii spícího Buddhy.
Později se o mega erupci této stále aktivní sopky dozvídáme zajímavé poznatky v muzeu, kde průvodce i mezi řečí zmíní, že vědci očekávají do budoucna další smrtící aktivitu Aso. Ostatně nepřetržitě čoudící jádro geologického kotle dává jasně najevo, že tady člověk nevládne. Přesto v kráteru spokojeně žije okolo sedmdesáti tisíc obyvatel. Vysoce úrodnou půdu využívají pro kvalitní rýži, vyhlášené saké a taky pro pastvu.
Místní kulinářské speciality nám prezentují v hotelu Aso Ichibankan, kde ve společnosti rodiny Wada, laskavých majitelů ryokanu, ochutnáváme od syrového koně přes květinové nákypy po pálenku z batát.
Uvítací večeře s panem Ushiyamou a regionálním zástupcem turistického ruchu v hotelu Aso Ichibankan se nesla v luxusním duchu.
Manželova česká slina pro alkohol je tak ohromila, že nás další pozvali do Aso Nature Land i na mountain boarding a paragliding. Letěla jsem poprvé v životě, a byť šlo o seskok trvající asi patnáct sekund, absolutně jsem si tento sport zamilovala. Kdo by taky svodům adrenalinu se zátiším doutnajících hor odolal.
Noc s kraválem
Oblast národního parku Aso-Kuju je pro nás milovníky přírody vůbec jako dělaná. Po rozloučení s Wadovými a naším přítelem a obchodním partnerem panem Ushiyamou jsme se prodrali přes okolní pohoří do jedné z top 10 přírodních krás Japonska.
Soutěska Takachiho leží sice už v sousední prefektuře Miyazaki, ale je také důsledkem dávné megaerupce Aso. Její sloupcovitou členitost působící jak geometrický výtvor matematika jsme mohli obdivovat z pronajaté loďky i ze stezky lemující příkré údolí.
Soutěsku Takachiho stojí za to obdivovat jak z vody, tak ze stezky po břehu.
Takachiho nás tak nadchlo, že jsme v něm nakonec strávili celý den a v přilehlém parku i přespali. Kvůli dešti jsme zalehli vedle krytého starého vodního mlýna. To chytré opravdu nebylo: jeho nekonečné, úpěnlivé a hlasité vrzání nám bude v uších znít ještě hodně dlouho.
Sušší, ale s kruhy pod očima jsme dohnali ošizené kilometry a po krásné sedmdesátce na silnici 237, jedné z našich nejhezčích tras vůbec, jsme definitivně sjeli z centrálního pohoří Kjúšú, posledního pohoří, které nás v našem takřka ročním cykloputování Japonskem potkalo.
#ohnihřbet na druhé straně zeměkoule
V rámci kampaně #ohnihřbet sbíráme každý den odpadky kolem nocoviště.
Už se po Japonsku touláme nějaký ten pátek, dosud jsme viděli 35 ze 47 prefektur a zákonitě nám v některých ohledech padají z očí růžové brýle.
Denní překážku představuje zdejší prapodivný systém odpadového hospodářství. Veřejné koše tu prakticky neexistují, v principu si má každý odevšad vozit své odpadky domů a tam je vyhodit. Opět ne do popelnic – odpad je třeba třídit, skladovat v domácnosti a vyčkávat na určený den v týdnu, kdy je dovolené umístit pytle na jedno určené místo, odkud je popeláři ručně seberou do svozového auta.
Pro nás kočovníky bez domova tento model znamená, že věčně tápeme, kam naše koše vynášet. A postupně si uvědomujeme, že problém s dodržováním pravidel má mnoho místních: každý den míjíme v krajině nepořádek. Nejvíc pohozeného bordelu „zdobí“ krajnice odlehlých silniček, kde bychom se přitom nejraději při jízdě kochali.
V den, kdy jsme sjeli z Aso, jsme se tedy rozhodli k činu. Zapojili jsme se do kampaně #ohnihřbet a každé ráno uklízíme okolí svého stanoviště. Po prvotních rozpacích jsme zjistili, že nám těch deset až patnáct minut dobra přináší moc fajn pocit zadostiučinění. Bezohlednost jiných tím nespasíme, ale aspoň trochu vracíme laskavost a pohostinnost, kterými nás Japonsko štědře častuje.
Poslední etapa cykloputování po Japonsku
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
