V Kjótu i Tokiu, kde jsme měli během dovolené základny, jsme na ně naráželi pomalu na každém kroku. Japonci zvířecí kavárny milují. Malé byty a nabitá pracovní doba jim často nedovolují chovat domácí zvířata, a tak přebytečnou lásku a energii chodí vydat právě sem.
Od otevření první kočičí kavárny v Japonsku uběhlo letos již dvacet let. Za tu dobu se fenomén rozšířil jak geograficky, tak i nabídkou. Vypít kávu si nyní můžete mezi zvířaty, která jsou u nás k vidění jen v zoo.
Kavárna bez kávy, zato s prasaty
Zvířecí kavárny byly v mé mysli tak trochu tajemným místem. Nemohli jsme do nich nahlédnout, zjistit, jak kavárna vypadá, a rozhodnout se, zda zrovna tady chceme strávit odpoledne. Obvykle nemají okna ani výlohy, kterými by se šlo podívat dovnitř, na jejich existenci upozorňují pouze vývěsní štíty. Do většiny z nich se musí zákazníci objednávat, a to i několik dní dopředu.
Byť jsem již dříve v Praze navštívila kočičí kavárnu, nedokázala jsem si dost dobře představit, jak to může uvnitř vypadat. Jsou v soví kavárně stromy? Budou sovy létat okolo, či nás pozorovat z nějaké voliéry? Budou se hadi plazit po stolech? Vydry plavat v akváriu nebo se procházet mezi hosty?
Prostoru nemají obyvatelé sovích kaváren věru nazbyt.
Pro Japonsko jsou však zvířecí kavárny typické, a tak mezi mnou a manželem panovala nevyřčená shoda, že se do jedné zajdeme podívat. Jen během procházek v Kjótu jsme narazili na kavárny kočičí, psí (jednu zaměřenou na plemeno shiba-inu a druhou na mopsy), soví, vydří a ježčí.
Nakonec vyhrála snad nejbizarnější možnost – kavárna Mipig Cafe v kjótské čtvrti Nakagjó, kde se mezi hosty prohánějí miniprasátka. Jde o franšízu a kromě Kjóta byste jich našli hned několik v Tokiu, dále v Ósace, Čibě, Hamamacu, Nagoji, Fučú, Fukuoce a Sapporu.
První Angličan v Japonsku. Kniha a seriál Šógun mají historický předobraz |
Ačkoliv má podnik tři patra, počet míst je poměrně malý. Museli jsme proto čekat několik hodin, než na nás došla řada. Naštěstí ne na místě, rezervace se provádí přes internet na určitý čas. Mezeru jsme vyplnili procházkami v okolí. Posedět mezi zvířaty můžete půl hodiny, pokud spěcháte, provozovatel však doporučuje zůstat hodinu či dvě. Za vstup se platí 1 100 jenů (asi 170 Kč) za půl hodiny na jednoho.
Asi proto, že jsme měli úplně jinou představu, jak bude podnik vypadat, jsme si rezervovali místo na celé dvě hodiny. Po příchodu nás tak poněkud zarazilo, že kavárna je ve skutečnosti prázdnou místností s jedním automatem na pití a pár nízkými stolky. Židle chyběly, to ovšem nebylo velkým překvapením. V Japonsku se tradičně sedí na zemi.
Obsluha nás tedy usadila na zem a natažené nohy nám zakryla dekou. Prasátka se nesmějí zvedat, jsou však přátelská a přijdou sama. Zprvu jsme závistivě pokukovali po anglickém turistovi, který sem dorazil před námi. Na nohou si mu lebedila hned tři prasata. Celkem se jich tu prohánělo asi patnáct.
Prasátek je v místnosti asi patnáct. O jejich pozornost vskutku není nouze.
Netrvalo dlouho a byla i u nás. Sama se nám vyškrábala na klín a… Už na něm zůstala. Očekávaný jídelní a nápojový lístek jsme nedostali, mohli jsme si dát ovšem pití z onoho osamoceného automatu. Ptala jsem se obsluhy, zdali by nám mohla pití donést, že jsme zavalení prasaty. „Ne,“ zněla strohá odpověď. „Každý si pro něj musí dojít sám.“ Jenže prasátka odmítala odejít. Nezbylo, než litovat, že jsme promeškali pár minut na začátku, kdy o nás ještě nejevila zájem. Za celé dvě hodiny se ani jednomu z nás nepodařilo zvednout a pro pití dojít.
Proč jsme dostali deky, nám došlo téměř okamžitě. Byť jsou miniprasátka čistotná a naučená chodit na záchod, dost slintají. Kdybychom je neměli, nejspíš by naše oblečení skončilo oslintané skrz naskrz.
A výsledek naší návštěvy? Manžel si ji neuvěřitelně užil. Vůbec mu nevadilo sedět dvě hodiny ve strnulé poloze s odkrvenýma nohama. Prasátka jeho radost nejspíš cítila a střídala se u něj jako na obrtlíku, zatímco je všechny vesele drbal za ušima. Prasata vypadala šťastně a vrtěla ocasy jako psi. Já jsem byla nadšená méně. Slintající čuníci se příliš neshodovali s mými představami o hygieně v gastro podniku, a nakonec mi vlastně ani tak nevadilo, že jsme si nezvládli pro pití dojít.
V hlavě mi ležela i etická stránka podniku. Na první pohled vypadala zvířata šťastně. Nikdo je nehonil a nechytal, všichni jsme tiše a způsobně seděli zády opření o stěnu a čekali, až si nás nějaké samo vybere. Zvířatům byl k dispozici oddělený prostor, kde si mohla odpočinout od lidské pozornosti.
Podivné automaty, byrokracie. Dovolená v Japonsku je boj, který se vyplatí |
Kavárny Mipig jsou zčásti vyhrazené již dospělým prasatům určeným k adopci. A právě na tu se prasátka podle provozovatele v kavárnách připravují — zvykají si na kontakt s lidmi, aby jednou byla poslušnými, klidnými domácími mazlíčky. Dosud bylo skrze kavárny adoptováno více než 1 300 prasat.
Příběhy o mini prasatech, která dorostla do maxi rozměrů, jsou dobře známé. V Mipig však prodávají i již odrostlejší zvířata a kupec tak ví, do čeho jde. Teoreticky by se jich lidé neměli zbavovat, jak tomu u přerostlých zakrslých prasat bohužel často bývá.
Kontroverzní zábava na zvířecí účet
Zdá se tedy, že prasečí kavárna je jednou z těch etičtějších, podobně jako velmi rozšířené podniky s pouličními a zachráněnými kočkami či psy určenými k adopci. O poznání problematičtější jsou japonské kavárny, které návštěvníky lákají na divoká zvířata. Ačkoliv mohla být narozená v zajetí, nejsou domestikovaná a neustálý kontakt s lidmi je pro ně extrémně stresující.
Kritice čelí především kavárny s ptáky všeho druhu. Ti jsou zde dlouhé hodiny přivázaní k bidlům bez možnosti se proletět. Zvlášť pro sovy, které jsou přirozeně aktivní v noci, musí jít o stresující prostředí.
O moc lépe na tom nejsou ani ježci či hadi. Návštěvníkovi obsluha přidělí přenosku se zvířetem, které může hladit, drbat a krmit po celou dobu, kterou si zaplatil. Zda je něco takového ježkovi či hadovi příjemné, je přinejmenším diskutabilní. Zvíře si v tomto případě nemůže vybrat, zdali chce na sebe nechat sahat. Na internetu kolují i hrůzné popisy kaváren s divokými zvířaty, která trpí samotou. Jeden jediný tučňák v akváriu, surikata uvázaná na provaz, proplétající se mezi návštěvníky...
Za dveřmi, které jsme otevřeli v podstatě náhodou, skákala podivná zvířátka.
V řadě těchto podniků si za extra poplatek můžete zvířata podržet v ruce nebo je nakrmit. Hlazení je v ceně vstupného. Seznam druhů nebere konce. V tmavých místnostech se tísní různé druhy ptáků včetně plameňáků, papoušků, výrů velkých a sovic sněžných. Pochmurné prostředí s nimi sdílejí znuděné kapybary, fenci a opice.
Na podobný výjev jsme čirou náhodou narazili také, a to v Ósace. Nejednalo se o kavárnu, ale o jakýsi psí koutek v supermarketu. Po chvíli strávené drbáním několika postarších psíků jsme si všimli částečně prosklených dveří. Ze zvědavosti jsme nahlédli dovnitř. K našemu překvapení se za nimi procházelo několik mar stepních – podivných zvířátek, připomínajících něco mezi králíkem a klokanem – a jedna kapybara.
Místnost byla poměrně velká, světlá a měla i bazén, který je pro kapybary nezbytný. Zvířata měla k dispozici oddělený prostor, kam za nimi návštěvníci nemohou. I tak nám bylo jasné, že k optimálním podmínkám má daleko.
Utvrzují nás ve stereotypech?
Japonsko má oproti evropským zemím poměrně málo zákonů týkajících se práv a ochrany zvířat. A to i přesto, že dominantní náboženství, buddhismus, se vymezuje vůči jejich zabíjení a existuje zde silná, staletí stará veganská tradice.
Každý návštěvník či dvojice návštěvníků dostane jednu přepravku s ježky, které mohou mazlit po zaplacenou dobu.
Světová společnost pro ochranu zvířat (WSPA) udělila v roce 2020 Japonsku známku E (na škále A nejlepší, G nejhorší) v indexu ochrany. Zvířata jsou tu bez výrazných omezení využívána pro lidské potěšení a zábavu všemi možnými způsoby. Zvířecí kavárny, koutky a pouliční „chovatelé“ jsou pro našince jako zjevení, na něco podobného nejsme v Evropě zvyklí. Ačkoliv do některých chodí i místní, ne náhodou se řada z nich nachází v rušných turistických čtvrtích.
Uměle nás tak utvrzují v představě o lehce bizarní, „kawaii“ (což je módní japonský výraz pro roztomilost) japonské kultuře. Možná je na čase, abychom upustili od stereotypů, jinak budeme jen těžko podobným zařízením odolávat. I na naší začátečnické cestě do Japonska zvítězila zvědavost, jako mírně pokročilí už se zvířecím kavárnám nejspíš vyhneme.
