Vnímat kouzlo okamžiku. Čaj v Japonsku není jen nápojem, ale i meditací

Jet do Japonska téměř nevyhnutelně znamená pít čaj. Každý den, kdekoliv a prakticky v kteroukoliv denní dobu. Čaj zde není jen obyčejným nápojem, ale důležitou součástí kultury, tradic a také nástrojem k meditaci. U nás je nejznámější matcha, japonská čajová kultura je však mnohem bohatší.

Kořeny čaje tu prorůstají více než tisíci lety historie. Poprvé se do ostrovní země dostal v období Nara (710–794), kdy byl přivezen z Číny. První zmínka o jeho pití pochází z roku 815. Císaři Sagaovi tehdy tak zachutnal, že okamžitě přikázal vybudovat pět čajových plantáží poblíž hlavního města Heian-kjó, dnešního Kjóta. Složil také hned několik básní, ve kterých je čaj zmíněn.

Ačkoliv si na něm pochutnávaly i světské elity, zdomácněl především v klášterech zenového buddhismu. Protože byl považován za nápoj, který podporuje bdělost a koncentraci, rychle se stal součástí zenové praxe, založené na meditaci.

Čaj je nejlepším lékem pro podporu zdraví. Je tajemstvím dlouhého života.

Mnich Eisai Mjóan, spis Kissa Yojoki, 13. století

Teprve poté, co japonský zenový mnich Eisai Mjóan ve 13. století přivezl z Číny semena čajovníku, se čaj začal šířit i mezi nižší vrstvy společnosti. Eisai totiž ve svém spise Kissa Yojoki (Pití čaje pro zdraví) propagoval jeho zdravotní přínos tak přesvědčivě, že si jej nechtěli nechat ujít ani samurajové a posléze i zbytek obyvatelstva.

V kronice kjótského chrámu Tódži bychom k roku 1403 našli nejstarší zmínku o prodejně čaje. Jednoduchý stánek stál hned před hlavní branou chrámu. Hrnek tu byl k dostání za vcelku lidovou cenu jednoho měďáku. Dnes už po stánku samosebou není ani památky, vím to moc dobře, šli jsme kolem několikrát. Mnoho budov v Japonsku má však tak dlouhou historii, že bych se vlastně ani nedivila, kdyby tam pořád stál.

Láska na druhé sousto. Japonská kuchyně je plná nástrah i úžasných chutí

Za historií čaje se však můžete vypravit do jiných starobylých podniků, které jsou stále v provozu. Zdaleka nejslavnějším je Ippodo, založené roku 1717 v Kjótu. Tady, ve čtvrti Nakagjó, se také nachází jeho největší prodejna. Jako milovníci čaje jsme ji nemohli minout.

Ippodo je rodinným podnikem, který se předává z generace na generaci už od svého založení. Je vyhlášené kvalitou svého čaje, který se pěstuje v prefektuře Kjóto – v půdě bohaté na minerály na svazích, přes které se líně převalují chuchvalce mlhy. Sluneční svit i srážky jsou tu v dokonalé rovnováze.

V prodejně Ippodo jsme strávili hodnou chvíli a jedna z asistentek se nám celou dobu ochotně věnovala. Poodhalila nám i tajemství pěstování čaje. Třeba to, že se sklízí na jaře a jeho kvalita se dá poznat na první pohled. Čím zelenější listy, tím lépe. Naopak červené zbarvení není žádané.

Vybrané rostliny – z jejichž listů bude matcha či gyokuro – rostou proto od začátku dubna pod plachtami, aby k nim nedoléhalo více slunce, než je žádané. Díky tomu mají lístky nejen sytě zelenou barvu, ale také více umami, tajemné japonské „páté chuti“.

Za malý poplatek můžete v prodejně Ippodo čaje i ochutnávat. My jsme vyzkoušeli tři z pěti nejznámějších druhů: senču, gyokuro a genmaiču. Zbylé dva, matchu a hódžiču, jsme měli již mnohokrát předtím v různých kjótských podnicích.

Velká japonská čajová pětka

• Matcha – pravděpodobně nejznámější japonský čaj. Matcha je jemně mletý čajový prášek, který se používá především při čajových obřadech. V tradičních podnicích, třeba v Ippodo, se mele na kamenných mlýncích jako v minulosti. Prý má díky tomu výraznější chuť.
• Senča – nejčastěji konzumovaný čaj v Japonsku. Vyrábí se z čajových lístků, které jsou napařovány, válcovány a sušeny. Výsledkem je jemný čaj se sladkou, travnatou chutí a svěží vůní.
• Gyokuro – jeden z nejjemnějších a nejdražších japonských čajů. Gyokuro je podobný senče, ale jeho lístky jsou, stejně jako u matchy, před sklizní stíněny, což zvyšuje obsah aminokyselin, a tím i sladkost čaje. Gyokuro se často podává při speciálních příležitostech a jeho příprava je považována za umění.
• Hódžiča – tento čaj se od ostatních liší tím, že je opražený. Díky tomu má karamelovou, mírně kouřovou chuť a nižší obsah kofeinu, což ho činí ideálním čajem na večer.
• Genmaiča – známý jako „rýžový čaj“, genmaiča je směs senči a pražené hnědé rýže. Má zvláštní chuť s oříškovými a karamelovými tóny. Původně se pil mezi chudšími vrstvami, protože přidaná rýže zlevňovala cenu čaje, ale dnes je oblíbený napříč společností.

Chuť čajů nám tak učarovala, že jsme se v Ippodo rozhodli pořídit suvenýry pro sebe a svou rodinu: mnoho balíků senči, matchu, vzácnou gyokuru a také keramickou konvičku na čaj vyrobenou v tradiční kjótské dílně.

Čaje, které jsme koupili, nás tu naučili i připravovat. Nic jsme nedbali na to, že pulty jsou vyrobené pro drobné Japonky, oba dva jsme se dychtivě skláněli a hltali pokyny asistentky. Od míchání matchi až po správnou teplotu vody, kterou se zalévá senča.

Tajemná čajová ceremonie

Čaj v Zemi zapadajícího slunce však není jen pouhý nápoj. Je neodmyslitelně spjatý s místní kulturou a váží se k němu různé zvyky a rituály. Většina turistů si v Japonsku nenechá ujít čajový obřad, zvaný čanoju. Mnoho z nich možná ani netuší, k jak staré a slavnostní ceremonii se nachomýtli.

Za její současnou podobou stojí čajový mistr Sen no Rikjú (1522–1591). Ten prosazoval filozofii wabi-sabi, tedy krásu v jednoduchosti, neokázalosti a přijetí pomíjivosti. Učení kladlo důraz na rovnováhu mezi člověkem a přírodou.

K jeho propracovanému souboru pravidel patří klidné prostředí, minimalistická estetika a promyšlené pohyby při přípravě čaje. Sen no Rikjú zjednodušil design čajových místností, které se zmenšily a staly se intimnějšími, a začal používat nevyumělkované, prosté materiály jako neglazovanou keramiku a bambus.

Tipy na osvědčené čajové zážitky

• Urasenke Čadó Kaikan v Kjótu – jedna ze tří nejvýznamnějších škol čajové ceremonie v Japonsku, nabízí kurzy základů tohoto starobylého umění pro veřejnost
• Chrám Jomyodži v Kamakuře – nádherná čajovna s výhledem do zenové zahrady
• Zahrady Happo-en v Tokiu – rozsáhlé zahrady s jezírky a koi kapry, díky třešňovým stromům ideální pro jarní nebo raně podzimní návštěvu
• Fukujuen v Kjótu – vedle Ippodo jedna z nejznámějších a nejstarších prodejen v Kjótu, založená roku 1790. Nabízí také čajové workshopy.

Příprava čaje při ceremoniálu je považována za formu umění, kde se klade důraz na každý detail – od výběru čajového náčiní až po pohyby rukou. Čajový mistr musí být zběhlý v různých oblastech, od kaligrafie až po aranžování květin. Důležitou roli hraje i prostředí, čajovny musí odrážet filozofii čanoju a wabi-sabi. Každý prvek tu má symbolický význam.

Hosté vstupují do místnosti s pokorou, nízké dveře je mají donutit se uklonit. Minimalistické prostředí jim napomáhá oprostit se od všech starostí a plně se soustředit na samotné pití čaje. Celý proces připomíná meditační cvičení.

Už před cestou do Japonska jsem měla poměrně konkrétní představu, jak čajový ceremoniál vypadá. Krátce před a během dovolené jsem totiž četla knihu Šógun od Jamese Clavella, kde je čanoju detailně a velmi poutavě popsané.

Původně jsme se ho v Japonsku také chtěli zúčastnit. Odradil nás však velmi turistický ráz řady nabídek. Hledali jsme autentičtější zážitek, a ten si nás nakonec našel sám. Při jedné z procházek jsme narazili na turisty poněkud opomíjený chrám Nanzendži ve východním Kjótu.

Měl nádhernou čajovnu s rohožemi tatami a s výhledem na vodopád. Blížil se konec otevírací doby a kromě dvou starších dam jsme tu zůstali sami. Matchu obsluha připravila přímo před našima očima velmi formálním, obřadným způsobem. Fascinováni jsme pozorovali kmitavé pohyby bambusové metličky v keramickém hrnku, která vytvořila hustou pěnu. Zážitek byl ještě umocněn tím, že paní neuměla anglicky a mluvila na nás celou dobu japonsky.

První Angličan v Japonsku. Kniha a seriál Šógun mají historický předobraz

Na základě znalostí z románu Šógun jsem poučila manžela, že u čanoju se nemluví, maximálně jen o čaji. Ticho je příležitostí pro reflexi, dává možnost vychutnat si každou milisekundu a ponořit se do klidu a harmonie prostoru. V tom našem sice chyběla květinová vazba (ikebana), ale zdi zdobilo několik jednoduchých maleb, které v čajovnách někdy nahrazují kaligrafii. A dojmy? Rituál skutečně funguje. Z čajovny jsme vycházeli svěží a rozléval se v nás bohorovný klid.

Jak probíhá čanoju

Hostitelka, oblečená zpravidla v kimonu, nejprve očistí nástroje – bambusovou metličku (časen), čajovou misku (čawan) a naběračku na vodu (hišaku). Horkou vodou předehřeje misku. Bambusovou lžičkou vsype malé množství zeleného čajového prášku matcha do čajové misky. Přilije horkou vodu a začne šlehat metličkou, dokud se nevytvoří jemná pěna. Celý proces je téměř hypnotický a každý krok má svůj význam a řád. Miska se drží oběma rukama. Po vypití čaje si ji host důkladně prohlíží, obdivuje její tvar a strukturu, jaky by byla uměleckým dílem. Jakmile je čajový obřad u konce, hostitelka pečlivě očistí všechny nástroje. Host vychází nízkými dveřmi opět s úklonou, vděčný za zážitek, který mu připomněl význam přítomnosti, klidu a krásy.

V moderní době začaly čaj v Japonsku vytlačovat jiné nápoje, především káva a různé limonády. Okolní svět naopak přišel na chuť matchi, která se podává nejen ve formě čaje, ale najdeme ji také v cukrovinkách, pečivu, zmrzlinách a dokonce i v kosmetických výrobcích. Díky vysokému obsahu antioxidantů se stala symbolem zdravého životního stylu.

Čajový rituál je však stále živý a stejně jako samotná matcha by si zasloužil dostat se i za hranice Japonska. V hektickém světě by nás možná naučil zastavit se, najít vnitřní klid a vnímat kouzlo okamžiku.