Stoupání do Daisecuzan | foto: Archiv Zuzany Blažkové

Japonskem na kole. Cestou k Hřišti bohů nás pokořily stařenky s krosnami

  • 7
Velká část ostrova Hokkaidó patřila až do doby před 150 lety Ainuům. Národ s kořeny ve Střední Asii a s jazykem zcela nepříbuzným japonštině tu po staletí žil v souladu s přírodou a v dialogu s vlastními božstvy. Projíždíme krajinou, kde Ainuové kdysi lovili pstruhy, krotili medvědy a zpívali rituální písně.

Při studiích na tokijské Univerzitě Waseda jsem po Japonsku hodně cestovala stopem, vlakem či autem s rodinou. Podzimní semestr ale nepřál bádání na dalekém severu, kde je v zimě často minus 30 stupňů a sněhové závěje běžnou turistiku znemožňují.

O to víc jsem se na Hokkaidó těšila nyní, o pět let později, kdy Japonsko prozkoumáváme ze sedel kol, v pohodovém líbánkovém tempu a nevynecháváme jediný přírodní skvost.

Dosyta vykoupaní z onsenů v Akan-Mašu jsme přejeli do posledního národního parku severovýchodu, mokřadního Kuširo-Šicugen. Zde se nám poštěstilo spatřit pár jeřábů mandžuských.

Na Hokkaidó byli tito noblesní, metr šedesát vysocí ptáci před sto lety téměř vyhubeni, přitom se tu vyskytuje jejich jediná nepřelétává populace na světě. 

Právě kvůli ochraně jeřábů, zdejších symbolů věrnosti, štěstí, lásky a dlouhého života, byla oblast vyhlášena národním parkem a ze skomírající skupiny 20 párů se podařilo populaci obnovit na dnešních tisíc ptáků.

Fotogalerie

Dojati jeřábím ekologickým úspěchem jsme dorazili do přístavu města Kuširo a diskutovali naopak nad jedním ochranářským průšvihem.

Japonsko se po třicetiletém moratoriu rozhodlo obnovit komerční lov velryb a právě ze zdejšího přístavu ten samý den vyplula první flotila. Vláda slíbila, že nastaví udržitelné kvóty, tak kytovcům držíme palce a míříme do vnitrozemí, poprvé po měsíci do postele.

Skoro jako doma

Díky couchsurfingu, tedy bezplatnému ubytování u místních, jsem v životě poznala mnoho skvělých lidí. Zkušenost, jaké se nám s manželem dostalo v japonském Obihiru, byla však i pro mě unikátní.

Ivan, neurochirurg původem z Omsku, a jeho žena Mao nás ve svém domě hostili skutečně královsky. Už jen vlastní pokoj a možnost si kdykoli vyprat byly pro nás po měsíci stanování luxusem. Natož toaleta s prkénkem, které se samo zvedá!

Japonské záchody jsou vůbec fenoménem: vyhřívaným prkénkem jejich genialita pouze začíná. Standardem jsou různé typy vysouvacích bidetů, nebo spíše spršek, jejichž intenzitu a směr si každý volí podle libosti. Pro stydlivé nechybí tlačítko na hudbu nebo na puštění zvuku splachování. Aktuálně tu vývojáři pracují na super záchodech, které člověku podle složení plynů zhodnotí zdravotní stav. Ale to už odbočuji daleko…

Pohoštění u Ivana a Mao

Pohoštění u Ivana a Mao

Školkový festival v Obihiro a děti v jukatách

Školkový festival v Obihiro a děti v jukatách

Kromě tepla domácího krbu nám Ivan s Mao dopřáli nekonečně dobrot ve svých oblíbených restauracích, vzali nás autem na výlet do hor a také jsme zažili školkový festival, kde vystupovala jejich dcera Kate. Tolik roztomilých drobečků v barevných jukatách (letních verzích známého kimona) dojalo i nás nerodiče. Jediné, co nás naopak děsilo, bylo množství plastových kravinek, které se dětem na festivalu rozdalo.

Jen Kate si odvezla plnou igelitku věcí, které se po pár hodinách hraní doma rozpadly. V mnohém je Japonsko nesmírně pokrokovou zemí, prevencí vzniku odpadu nebo šetrným nakládaní s materiálními zdroji se tu však spotřebitelé netrápí.

Vzhůru k nebesům

Potěšeni milou společností a dosyta vykrmení jsme opět najeli do našeho cyklotrempového módu. Síly nabyté na návštěvě jsme zúročili hned. Čekala nás zatím nejtěžší etapa expedice, 65 kilometrů s převýšením přes 1 200 metrů. Sounkjo Onsen, cíl dne, jsme pokořili těsně před západem slunce. Ještě zavčasu, abychom při stoupání do hor s údivem spatřili, že na nejvyšších vrcholcích se stále drží sníh.

Mikuni Pass, cestou do Sounkjo Onsen, 1139 metrů nad mořem

Mikuni Pass, cestou do Sounkjo Onsen, 1139 metrů nad mořem

Daisecuzan, největší národní park celého Japonska, leží uprostřed Hokkaidó a představuje srdce ostrova. Jeho majestátnost dokládá fakt, že Ainuové oblast nazvali Kamui Mintara, v překladu Hřiště bohů.

Abychom si s nimi mohli hrát, museli jsme nechat kola v městečku a vyrazit vzhůru po svých. K úpatí hory Kuro-Dake vede lanovka, z výšky 1 800 metrů nad mořem už pokračuje jen pěší cesta.

Řeklo by se, jakou budeme mít po 1 500 kilometrech na kole fyzičku, že? Zatímco my schvácení a zpocení do krpálu sotva popadali dech, proudily kolem nás skupinky japonských důchodkyň s krosnami na zádech. Inu, lidé zde asi opravdu znají recept na dlouhověkost a vitalitu.

Po třech hodinách treku se nám naskytla nadpozemská podívaná. Kráter Ohačidaira, který vznikl před 30 tisíci lety explozí tehdejší sopky Daisecuzan, se rozpíná dva kilometry dokola a lemují ho posledním sněhem kryté dvoutisícovky.

Stoupání do Daisecuzan

Stoupání do Daisecuzan

Horniny na svazích kaldery hrají nejrůznějšími barvami, po dně kráteru se zase jako žluté žíly sbíhají sirné prameny a do vzduchu posílají jedovaté páry. V červenci celou podívanou korunuje na 300 druhů alpského kvítí, do toho tu a tam skotačí hladoví čipmankové.

Pozor, kuma!

O mocné síle přírody jsme se na závěr pobytu mezi a inuovskými bohy přesvědčili i v údolí řeky Išikari. Ta po dlouhá tisíciletí erodovala, co sopka při zmíněné mega explozi vychrlila do okolí.

Výsledkem díla je soutěska Sounkjo s učebnicovými ukázkami sloupcovité odlučnosti, které jezdí obdivovat nejen geologové z celého světa.

Zavřená silnice v soutěsce Sounkjo

Zavřená silnice v soutěsce Sounkjo

My na Ivanův popud vyrazili soutěsku prozkoumat po zavřené, sesuvy půdy zničené staré silnici. Po pár kilometrech, kdy už asfalt definitivně pohltilo kapradí a kmeny stromů, jsme se ze strachu z medvědů raději otočili zpět do civilizace.

Z medvědů, japonsky zvaných kuma, tu mají strach i místní. Když jsme se vrátili k táboru, který jsme rozbili improvizovaně před budovou krásného fotografického muzea, našli jsme na stanu vzkaz, že se o nás všichni bojí, neb v noci může kuma kdykoli přijít. Prý ať raději přejedeme o pár kilometrů dál do kempu.

S úlevou, že místo pokutování tu chce policie pomáhat a chránit, jsme výzvy druhý den poslechli a z okouzlujícího Daisecuzan zamířili na jih, do víru velkoměsta. Ale o tom zase až příště.

MAPKA: Japonskem na kole - 3. díl