Japonsko je země bohatě vyšívaných kimon a voňavých rozkvetlých sakur. Ale taky zákazů. A front. Ty najdete i třeba před zastavující soupravou metra, kdy lidé v úhledných zástupech trpělivě vyčkávají, než se otevřou dveře a vystoupí všichni, kdo potřebují. Nebo před prodejnou lístků na rychlovlak šinkansen i před většinou restaurací. Obvykle tam spořádaně čeká nejen pár jednotlivců, ale dlouhé špalíry. Ne rozmrzele a s touhou předbíhat jako u nás, ale s pokorou, a někteří dokonce s úsměvem na rtech. Stání v řadě nepovažují za ztrátu času, nýbrž za jakýsi druh meditace, rituál lidí se společným cílem, kteří budou za své čekání po zásluze odměněni.
V tašce (přirozeně většinou papírové) se běžně ukrývá i plánek, kde si můžete pokrm sníst, většinou někde v nejbližším parčíku. Na ulici je to totiž neslušné. Úplně největší faux pas je ládovat se za chůze. Stejně tak je zapovězeno na veřejnosti křičet, hádat se, líbat se, hlasitě telefonovat či kouřit.
