Musím se svěřit s něčím možná trochu kontroverzním. Na dovolenou v Japonsku jsem se netěšila. Myšlenky na krásné procházky po tamních chrámech a zahradách mi totiž zastíraly obavy o praktickou stránku dovolené. Úplně jiná kultura a jazyk na mě působily trochu strašidelně. Psychologický efekt mohla mít také ohromná vzdálenost, která nás měla dělit od domova.
Jak se ukázalo, obavy byly na místě. Orientace v neznámých podmínkách byla někdy obtížná, díky poctivé přípravě se však dovolená vydařila na jedničku. Tedy až na pár menších přešlapů… Ponaučena chybami jsem se rozhodla napsat do seriálu Japonsko pro začátečníky článek plný praktických rad, který jsem před dovolenou hledala a nenašla.
Doprava na místo
V únoru 2024 podepsal český ministr zahraničí Jan Lipavský dohodu se svým japonským protějškem, která má být základním kamenem přímých letů z Prahy do Tokia. Bude však ještě nějakou dobu trvat, než se z formulky na papíře stane skutečnost. Zatím se dá do Japonska dostat pouze s přestupem.
První Angličan v Japonsku. Kniha a seriál Šógun mají historický předobraz |
„Zdravotní“ přestávku mezi lety do Tokia můžete absolvovat v Dubaji, ale i blíže k domovu: v Berlíně, Mnichově, Varšavě, Londýně či Vídni. Některá z těchto měst leží poměrně blízko českých hranic, a zájemci si tak mohou užít i radosti nepřerušovaného letu.
Díky své centrální poloze na hlavním ostrově Honšú je ovšem vhodným výchozím bodem i Ósaka. Právě tu jsme si jako svou „bránu“ do Japonska vybrali i my a přesedali jsme v Helsinkách. Finské letiště bylo moderní, příjemné, přehledné a opatřené spoustou lehátek.
Kvůli válce na Ukrajině se již nemůže létat přes Rusko, jako tomu bylo dřív, a let je proto o několik hodin delší. Ten náš z Helsinek do Ósaky trval téměř na minutu přesně třináct hodin.
Mnohé rjokany jsou ubytovacím zařízením a zároveň tradičními lázněmi zvanými onsen.
Pokud toužíte po nezapomenutelném zážitku, mohu doporučit let Tokio–Helsinky, který jsme absolvovali na zpáteční cestě. Zákaz „nepřátelských“ letadel v ruském leteckém prostoru vedl u některých aerolinek k používání málo vytížené trasy nad Arktidou, Grónskem a Špicberky. Pohled na věčně zmrzlou zemi byl děsivý, ale ohromující zároveň. Lepší tečku za nádhernou dovolenou si nyní dokážu jen těžko představit.
Ubytování
V Japonsku samozřejmě funguje celá řada hotelů v západním stylu. Nezapomenutelný zážitek však poskytuje japonské ubytování. Těch je hned několik druhů. Nejkrásnější atmosféru z nich mají rjokany, mnohdy stovky let staré hostince. Spí se v nich na futonech (matracích) na podlaze, pokryté rohožemi tatami. V ceně je většinou snídaně i večeře a vstup do koupelí. Cena se pohybuje okolo 3 000 Kč za osobu na noc.
Další praktické rady |
O něco levnější variantou je minšuku, jednoduše zařízený penzion, v němž se také spí na futonech. Často jde o rodinnou záležitost. V ceně, která se pohybuje okolo 1 500 Kč, bývá snídaně. Zajímavou možností jsou kapslové hotely, kde se můžete vyspat v buňce o velikosti okolo dvou metrů čtverečních. Sociální zařízení je v nich společné. Lákavá je v tomto případě cena, která se pohybuje v řádu pár stovek za osobu a noc.
I v Japonsku fungují ubytovací platformy, na kterých si lze vybrat z široké škály stylů – ať už se chcete pohodlně vyspat v evropské posteli, či zakusit život v tamním duchu. My jsme se ubytovali přes Airbnb. Cena byla poměrně vysoká, měli jsme však na výběr z obou typů ložnic, vlastní malou čajovnu a zenovou zahrádku.
Doprava na dlouhé vzdálenosti
Doprava na dlouhé vzdálenosti může být pro cizince záludná. Auto se vyplatí si půjčit jen v případě, že plánujete cestovat na delší vzdálenosti, případně mimo tradiční turistická centra. Přináší s sebou totiž hned dvě zásadní překážky: v Japonsku se řídí vlevo a nezbytností je mezinárodní řidičský průkaz, který se dá vyřídit na obecních úřadech s rozšířenou působností.
Japonská vlaková síť je velmi hustá a spolehlivá. Vlak je tak ideálním dopravním prostředkem na delší vzdálenosti.
Pokud jste v Japonsku začátečníci jako my, vystačíte si bohatě s vlakem a MHD. Většina turistů si až do loňského podzimu kupovala Japan Rail Pass, jakousi permanentku na japonské vlaky (konkrétně ty, které provozují Japan Railways, kterých je skutečně mnoho), vybrané autobusy, linky metra a trajekty. Od loňského října se však její cena zvýšila o téměř 70 procent. Cena do druhé třídy na sedm dní je nyní 305 eur (asi 7 500 Kč). Je proto třeba všechny cesty pečlivě dopředu naplánovat a zvážit, zdali se nákup jízdenky Japan Rail Pass vyplatí. Podrobný rozpis cen najdete zde.
Pořizovací proces této permanentky je poněkud neobvyklý. Nejdříve je třeba ji objednat na konkrétní jméno, datum a zaplatit. Pak vám poštou přijde tzv. Exchange Order, dokument, který po příletu do Japonska směníte za samotnou kartičku. Můžete tak učinit v kancelářích JR, které jsou na každém letišti.
Celý postup se zdá poněkud přehnaný, když uvážíme, co stojí na jeho konci. Kartička v hodnotě někdy i značně přesahující 10 tisíc Kč (pokud si koupíte čtrnáctidenní jako my) je z vcelku obyčejného měkkého papíru. Vzhledem k tomu, že je třeba ji na začátku a na konci každé jízdy nechat fyzicky projet turniketem, je dost nepraktická.
Již po pár dnech se stalo, že se té mé trochu ohnul růžek a přestala fungovat. V kanceláři Japan Railways na větších nádražích vám ji vymění, ovšem musíte vystát dlouhou frontu. Já jsem v ní strávila asi dvě hodiny. Pokud kartičku ztratíte, vyperete nebo příliš zmuchláte, máte smůlu, peníze vám propadnou. My jsme ty naše celou dovolenou úzkostně hlídali a přezdívali jim „relikvie“.
Jezdit japonskými vlaky je každopádně radost. Nádraží jsou tak přehledně značená, že se v nich bez problémů zorientuje každý. Na tabulích na nástupištích, které svou polohou přesně odpovídají jednotlivých vagónům, najdete údaje o tom, které z nich mají pouze rezervovaná sedadla a ve kterých jsou sedadla volně k dispozici. Rezervace je poměrně složitá a turisté se jí většinou vyhýbají. Míst je ovšem ve vlacích dost a většinou jí tak není třeba.
Rezervace sedadel? Podstatná je trasaNa některých spojích je ovšem rezervace nezbytná. Jedním z nich je i vytížená trasa Kjóto–Tokio. Na větších nádražích se můžete zkusit „poprat“ s rezervačním automatem, případně si opět vystát dlouhou frontu v kancelářích Japan Railways. Všem budoucím cestovatelům, kteří si pořizují Japan Rail Pass, bych ovšem doporučila mít již při příletu jasno v tom, kdy chcete takovou delší cestu podniknout a sedadla si rezervovat hned po příletu během vyzvedávání permanentky. Jinak se vám může stát to, co nám. Do Tokia jsme přesouvali svou základnu, a jeli jsme proto se dvěma velkými kufry. Míst na kufr je v celém dlouhatánském vlaku až zoufale málo (bez legrace asi šest), a bývají zarezervovaná na několik dní dopředu. Měli jsme nakonec štěstí, podařilo se nám zamluvit poslední dvě volná místa na potřebný den. Neseděli jsme ovšem vedle sebe a museli jsme jet vlakem asi o pět hodin později, než jsme původně chtěli. |
Doprava ve městech
Ve městech se dá pohybovat vcelku pohodlně pomocí MHD. V Tokiu, Kjótu a Ósace mají rozsáhlou a spletitou síť metra. Cena se pohybuje v závislosti na tom, jak dlouhou trasu urazíte. Platí se vždy při východu z metra.
Nezbytností je přitom některá z bezkontaktních dobíjecích karet. Nejznámější jsou Suica, ICOCA a Pasmo. Zaplatíte s nimi nejen dopravu, ale také nákupy v obchodech či občerstvení ve velmi rozšířených a oblíbených automatech. Karty jsou už více než deset let vzájemně zaměnitelné, a proto je v podstatě jedno, pro kterou z nich se rozhodnete. Koupit i dobíjet se dají v kancelářích Japan Railways, v automatech na nádražích a v některých stanicích.
Mobilní verze je pro cizince dostupná jen na iPhonech, konkrétně na modelu 8 a mladších. Pokud mate iPhone, můžete si některou z karet stáhnout do Apple Wallet a kdykoliv si ji sami dobíjet. Je to o mnoho pohodlnější než si lámat hlavu nad automaty. Proto jsme také manželovi před dovolenou půjčili záložní iPhone od známých. Avšak pozor, dobíjet se dá jen kartou Mastercard, Visa z nějakého důvodu není podporována.
Jeden japonský jen je 0,15 koruny.
Peníze
Ačkoliv Japonsko považujeme za vzor modernity, v mnoha ohledech tomu tak překvapivě není. Jedním z nich je placení a peníze obecně. Japonci si potrpí na hotovost a na mnoha místech se nedá platit kartou. Jsou to především trhy, ale také chrámy a svatyně, které by žádný turista neměl minout. Vždy byste tak měli být vybaveni dostatkem hotovosti.
Vybírat se dá klasicky v bankomatech. Ovšem pozor, řada z nich nepřijímá kreditní či debetní karty vydané mimo Japonsko. Bankomaty funkční i pro cizince se dají najít na poštách a především v řetězci samoobsluh 7-Eleven, případně Family Mart, které najdete takřka na každém kroku a výběr z bankomatu můžete spojit s nákupy.
Posedlost sexem, tíže lásky, nekrofilie. Gejšin příběh zmátl Japonsko |
Co nás ovšem nepříjemně překvapilo, byl fakt, že drtivá většina podniků nepřijímá bezkontaktní platby. Předzvěstí byl údiv pokladních na hradě Nidžó v Kjótu, kam jsme vyrazili hned po příletu. Za audio průvodce jsme chtěli zaplatit chytrými hodinkami. Šlo nejspíš o něco tak nevídaného, že se k nám seběhly všechny tři pokladní a univerzálními citoslovci „Ooooo,“ komentovaly náš pokus. Tentokrát byl zdařilý, později jsme ovšem mobilem či hodinkami zaplatili jen zřídka. Většinou bylo třeba vytahovat kartu a fyzicky ji zastrčit do terminálu. Podstatná je tato informace především pro ty cestovatele, kteří využívají např. aplikaci Revolut a nemají fyzickou kartu.
Komunikace
Úroveň angličtiny v Japonsku, kulantně řečeno, není valná. Domluvit se s ní dá především s mladými lidmi. Obecně se hodí umět alespoň pár základních japonských frází a slov. Kromě „dobrý den“, „omlouvám se“ a „prosím“ třeba také slovo „vstupenka“, „dospělý“, a základní číslovky.
Na turisticky exponovaných místech jsou ovšem připraveni i na případy, kdy je třeba vyřizovat něco komplikovanějšího (třeba na nádraží, když vás permanentka s ohnutým růžkem odmítá pustit skrz turniket). Pověřené osoby jsou vybaveny tablety s překladačem. Do nich jsme mohli diktovat ve svém rodném jazyce a aplikace zprávu hned překládala.
Přenosný překladač měli i řidiči taxíků. Použili jsme ho ovšem pouze v jednom případě, kdy řidiče zaujala naše „prapodivná“ řeč. Výborně jsme si skrz zařízení o velikosti mobilu popovídali. Nebylo třeba nic psát ani číst, vše se ovládalo hlasem. Zjistili jsme přitom třeba to, že nejoblíbenější jídlo našeho řidiče je pizza, a že o dalekém Česku nikdy neslyšel.
