To abychom si nechali rezervu. Nu, o sedm měsíců později se nacházíme jen lehce za polovinou délky Japonska, máme najeto přes pět tisíc kilometrů a zklamaným babičkám je třeba přiznat, že letos jim lednice plné cukroví budou muset vyluxovat ostatní vnoučata.
Jak budou vypadat naše Vánoce a Silvestr v cizí zemi na druhé straně světa, v tu chvíli sami moc netušíme. Z Nary, kde jsme se proplétali mezi jelínky sika, míříme na sever do vesnice Ohara. Nikdy jsme o ní neslyšeli a už vůbec nebyla na našem itineráři. Ale člověk míní, osud mění.
Před časem jsem zmiňovala manžele Nao a Yusuke Takada, kteří nás v horách Gifu zcela spontánně a mile pozvali k sobě domů. O měsíc později už opravdu ťukáme na dveře jejich zrenovované historické oharské chalupy.
Pět nocí, které jsme s těmito horskými zlatíčky strávili, se těžko dávají do slov. Nevěřili bychom totiž, že by nás kdy cizí lidé královsky a nezištně hostili a zahrnuli nás na necelý týden do svých životů.
Vrcholem našeho společně tráveného času byla slunovratová večeře, na kterou dorazily další mladé páry z vesnice. Každý něco navařil a během párty se vzájemně ochutnávalo. Já poprvé v životě připravila vánoční bramborový salát, napekla jsem buchty a vůbec se snažila i přes svůj kuchařský amatérismus ukázat, že v Česku umíme chuťové pohárky také rozmazlovat.
Ze servírovaných pokrmů nás nejvíce vzrušilo sushi ze čtverzubce, jedovaté ryby fugu. Jde nejen o velice drahou japonskou specialitu, ale také o pokrm vzácný: pro jeho přípravu musí mít kuchař dvouletou praxi a zvláštní licenci. Tělo čtverzubců totiž obsahuje smrtelně jedovatý alkaloid tetrodotoxin, který je třeba při přípravě odstranit. Ochrnutí by jinak bylo rychlé, bolestivé a fatální.
Za gejšami do Kjóta
Se slzami v očích se loučíme s Nao a Yusukem, které jsme donutili slíbit, že nám návštěvu oplatí v Praze. Sedáme opět na kola a sjíždíme do bájného Kjóta, historicky hlavního města země a stále kulturního centra Japonska.
Přes internet jsme vychytali skvělé ubytování: malá garsonka s kuchyňkou a koupelnou vyšla na 600 korun na noc, což je ve zdejším drahém kraji opravdu skvělá sazba. Zůstáváme čtyři noci, abychom si město pořádně užili. Záhy zjišťujeme, že v historických uličkách není k hnutí.
Kjóto je celosvětově tak populární, že jsou jeho uličky velice plné.
Turisté porušují zákazy focení, v davech nám šlapou na nohy, na snímcích vzácnou architekturu zastiňují proudy lidí. Nakonec tedy měníme plány a omezujeme památkaření pouze na zlatý chrám Kinkakuji a oblast kolem chrámu Kodaiji. Místo snahy o spatření gejši volíme bleší trh, který se ve městě koná jednou za měsíc a kde se dá hezky pozorovat lokální umění a sběratelské poklady místních.
Jelikož Japonci kapry nejedí, kupujeme si na trhu alespoň dezert ve tvaru kapra. Vůbec štědrovečerní atmosféru hledáme ve městě těžko. Vánoce se v tomto šintoisticko-buddhistickém státě neslaví, a tak si na hotelu improvizujeme skromné svátky za pomoci utržené větvičky a zbylého salátu z Ohary.
Dárkem nám bylo sledování Prince a Večernice plus půlnoční bojovka, kdy jsme mlsní v pyžamech vzali útokem večerku na rohu a zahřešili si vším čokoládovým, co jsme na regálech našli!
Ósaka, divočejší velkoměsto
Ósaka a Tokio, to je něco jako Brno a Praha. Populace jsou sice o řád vyšší, ale rivalita mezi těmito městy je podobná. Vtípky ani jedna strana nešetří. Dokonce i my, bez hlubší znalosti reálií, dokážeme vnímat velkou rozdílnost těchto megaměst.
Ósaka je slavná pro své vždy zářící billboardy.
Jako první nás baví ósacká silniční rebelie: zatímco jinde v Japonsku chodci poctivě čekají na semaforech, tady fungují pravidla ulice, silnější přežije. Jako správní hříšníci se hned adaptujeme. Konečně si užíváme průjezdu velkým městem bez věčného brzdění, sesedání a zase rozjíždění na křižovatkách.
Druhým rozdílem je zdejší dialekt: silnější intonace a hlasitá mluva odráží i trochu ostřejší charakter místních lidí. Střetáváme se s ním hned v první restauraci, kde se vedle nás div neporvali dva mlaďoši. Zůstalo sice jen u křiku a špičkování, ale i to jsou jevy v jinak klidné a pokorné kultuře nebývalé.
Naštěstí máme do té, s nejironičtější nadsázkou řečeno, džungle tu nejlepší průvodkyni: moje hostitelská maminka ze studií v Tokiu totiž z Ósaky pochází. Na novoroční svátky přijela k rodičům, a tak jsme mohli několik dní strávit společně.
Silvestr v Japonsku: poklidné zvyky místních
Abychom dovršili společenský maraton prosince, scházíme se na závěr roku s Kenjim a Yuko Watanabe, kamarády z Nagoji. Míša je velký pařmen a nemůže se dočkat pořádné novoroční zapíječky. Nemohl tušit, že Silvestr v Japonsku se od běžného večera liší jen tím, že se čeká se spánkem až po půlnoci, kdy se chodí pomodlit do chrámu.
Modlitbu o dvanácté doprovází 108 bouchnutí do gongu, která symbolizují 108 lidských chtíčů. Pro daný rok se zahánějí pryč, aby mohly od nového roku začít znovu provázet naše životy. Chudák manžel se tedy těžce zklamal, protože by místo 108 gongů možná radši klopil 108 panáků.
Přístav v Kóbe prošel po velkém zemětřesení příjemnou rekonstrukcí.
Záchranou večera bylo objevení televizního kanálů s Ninja Factor, novodobou verzi Takešiho hradu, u kterého jsme se smáli jako pominutí. Míša si přeci jen oslavu nakonec rozjel, a tak byl novoroční check-out v deset hodin ráno celkem bolestný. Nicméně nás alespoň donutil využít krásně slunečný 1. leden k přejezdu do Kóbe, města o to zajímavějšího, že ho většina turistů míjí.
Šikoku na obzoru
Kóbe postihlo v roce 1995 devastující zemětřesení, které poslalo k zemi
200 tisíc budov. Není tedy divu, že dnešní centrum dýchá novotou a modernitou. Prostorný přístav s otevřenými promenádami, uměním, restauracemi, kavárnami a pohodovou atmosférou asociuje spíše Evropu než Asii.
Japonskou houževnatost a budovatelskou excelenci dokládá i část města Rokko, která nás velice zaujala. Kvůli prudce rostoucí populaci čelilo Kóbe po válce nedostatku obytného prostoru. Jelikož je z jedné strany svírá moře a z druhé hory, nezbývalo než expandovat inženýrsky.
V roce 1973 začalo skalpování okolních kopců. Horniny se posílaly podzemním, šestnáct kilometrů dlouhým pásovým dopravníkem k pobřeží, kde je lodě přebíraly a o tři kilometry dál hrnuly do vytyčeného prostoru v moři.
Tento proces běžel dvacet let, než se zrodil 6 km² velký ostrov, který působí jako z filmové laboratoře: vše je tak nějak nepřirozeně dokonalé, symetrické, narýsované a naplánované. Pro milovníky řádu a sterility úžasný domov.
My s Míšou preferujeme spíše přirozenost a chaotičnost přírody, tak se s Kóbe loučíme a naloďujeme se i s koly na trajekt směr třetí velký japonský ostrov. Šikoku, těš se na nás!
Kóbe, Ósaka a Kjóto: cyklolíbánky ve velkoměstech.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
