Zvládli jsme to! Mys Sata, nejjižnější bod Japonska!

Zvládli jsme to! Mys Sata, nejjižnější bod Japonska! | foto: Archiv Zuzany Blažkové

Zvládli jsme to. Za deset měsíců máme najeto 7500 kilometrů po Japonsku

  • 43
Měsíce šlapání utekly jako voda, konec se stále zdál daleko. A najednou ho máme před očima. V červnu jsme se fotili u mysu Soya, nejsevernějšího bodu Japonska, dnes mrskáme selfie na Sata, mysu nejjižnějším. Jsme živoucím důkazem, že i amatérští cyklisté zvládnou velkou výpravu. Máme hotovo.

Když jsme v červnu 2019 letěli z Prahy do Sappora, neměli jsme jasnou představu, co nás v následujícím roce čeká. Neuměli jsme sestavit kola, ale z českého Authora nám na dálku radili online.

Nebyli jsme zvyklí jezdit na kolech s plnou polní, která měla i padesát kilo. Můj Míša nebyl na kole zvyklý jezdit vůbec. Taky jsme nikdy nestanovali déle než pár dní. Stejně tak pro nás bylo velkou neznámou trávit veškerý čas výhradně ve společnosti jeden druhého.

Nyní se píše duben 2020, naším nejoblíbenějším pelíškem je dvojspacáček, jsme závislí na životě na čerstvém vzduchu, píchnuté duše měníme poslepu, a když bez sebe musíme být déle než dvacet minut, začíná se nám stýskat… Cyklolíbánky Japonskem se nám protáhly z plánovaných šesti měsíců na deset, a přesto se nám končit vůbec, ale vůbec nechce.

Ještěže závěrečná etapa představovala jednu z těch nejkrásnějších a mohli jsme si tak loučení grandiózně vychutnat.

Celebritami pro důchodce

V minulém díle cestopisu jsme dosáhli pobřeží prefektury Miyazaki. Ta je po celém Japonsku vyhlášená kvůli parádním surfařským podmínkám, které jsme si chtěli ověřit na vlastní kůži. Na pár krásných dní jsme zakotvili v městečku Hjúga, kde se nám stal domovem pohodový hostel Pumping Surf.

Osud nás tu svedl dohromady s Češkou Lenkou, co strávila zimu na Hokkaidu jako lyžařská instruktorka. Kromě požitku z vln jsme tedy měli i radost krajanskou. S kým taky chutná pivo lépe než s Čechy, že!

Městečko Hyuga v prefektuře Miyazaki je vyhlášený surfařský ráj.

Poslední noc v Hjúze jsme stanovali na pláži, abychom si užili východ slunce nad Tichým oceánem. Podél jeho břehů jsme pak pokračovali dále na jih do města Miyazaki.

V Japonsku jsou prefektury téměř vždy nazvány podle svého hlavního města. Může to být matoucí: pokud vám někdo na otázku svého původu odpoví například Fukušima, nemyslí město, ale prefekturu. Jestli tedy chcete nasměrovat do města, musíte zmínit, že míříte třeba do Nagasaki City.

My dojeli do Miyazaki City a postavili stan v rohu parku. Ráno se s námi dalo do řeči několik důchodců, a když se dozvěděli, že jsme na líbánkách a že jsme sem dojeli na kolech až z mysu Soya, spustila se foticí lavina.

Malebná krajina prefektury Miyazaki

Všechny babičky se chtěly s touhle bláznivou českou dvojicí zvěčnit. Sklidili jsme nespočet potlesků, poklon (slovních i fyzických) a odvezli si plné tašky lahodných dárečků.

Z jeskynního chrámu k bouchající sopce

Na doporučení rodáka z Austrálie, který na Kjúšú už mnoho let učí angličtinu, jsme změnili trasu. Místo drápání se k sopečnému pohoří Kirišima jsme pokračovali po kopcovitém východním pobřeží, abychom spatřili dvě unikátní atrakce: Aošimu a Udo. Ani jedno z míst náš tištěný průvodce Japonskem nezmiňuje, přitom šlo o jedny z turisticky nejzajímavějších chrámů, které jsme v zemi navštívili.

Aošima je ostrůvek spojený s pevninou krátkým mostem a už na první pohled upoutá fascinující geologií. Celý výběžek lemují jakési kamenné vlny, které vystupují z vody tak symetricky, až jsme váhali, zda nejsou lidským dílem. Samotný ostrůvek tvoří úžasně svěží džungle zdobená jasně červeným šintoistickým svatostánkem a obklopená bílým pískem. Musí to být kouzelná lokalita na svatbu, pokud se tu nějaké pořádají.

Jedinečná svatyňka uprostřed džungle ostrůvku Aošima

Dále na jih leží druhý náboženský skvost, Udo. V těžce přístupném, skalnatém terénu tu mniši vybudovali chrám přímo v jeskyni. Za drobný příspěvek si zde můžete koupit žetony, a pokud se s nimi trefíte do vytyčeného šutru v moři, potká vás v životě štěstí. Nebo láska.

Nebo zdraví? No, už si to přesně nepamatuji, tak to nazvěme na Jolandy památku zkrátka velký dobrý. My se trefili oba, takže jsme mohli pokračovat v jízdě plni optimismu.

Další kilometry nás přiblížily k jedné z nejaktivnějších sopek světa, roztomile zvané Sakurajima. Pro nás Středoevropany jde o opravdu adrenalinovou a jedinečnou podívanou, vulkán totiž co čtvrt hodiny posílá do okolí obrovská mračna popela. Vítr zrovna vál naším směrem, a tak jsme nebyli nadílky popela ušetřeni. Kromě pokrytých brašen, oblečení i brýlí nám zanedlouho šedivý prach vrzal i mezi zuby.

Sakurajima a její nekončící výbuchy sopečného popela

Cílová rovinka roční výpravy

K mysu Sata, nejjižnějšímu bodu pevninského Japonska, jsme dorazili 17. března 2020 v 17:36. Se směsicí pocitů úspěchu, satisfakce, nostalgie a strachu jsme zaparkovali kola a k památníku s vyhlídkou doběhli pěšky akorát včas na ten nejkýčovitější západ slunce, jaký jsme si mohli pro podtržení slavnostní atmosféry přát. Pustili jsme si českou a japonskou hymnu, zatančili si, připili si a ve finále na vyhlídce i ve společnosti milionů hvězd usnuli.

MIZUBIZU

  • „Končí jedna velká, krásná kapitola našich životů. Naštěstí v už pěším cestování a vychutnávání Japonska pokračujeme až do června,“ vzkazuje čtenářům seriálu autorka Zuzana Blažková.
  • Jejich putování můžete nadále sledovat prostřednictvím FB stránky MIZUBIZU. „Děkujeme iDnes.cz za možnost vyprávět naše cyklolíbánky a vám, milí čtenáři, za setrvalou pozornost,“ loučí se cyklopár.

Podle navigace jsme sem mohli z nejsevernějšího mysu Soya dojet 2 588 kilometrů dlouhou trasou. My jsme ale labužníci a protáhli jsme si to o dalších
4 700 kilometrů. Vlastně jsme si celou výpravu chtěli ještě znovu protáhnout, co to šlo, tak jsme ve finále našlapali celkových
7 549 kilometrů.

Po mysu Sata jsme se ještě kochali čajovníkovými plantážemi a samurajskými zahradami v Chiranu, zajeli jsme si do luxusních písečných lázní v Ibusuki a ruku v ruce dojeli do cílové rovinky, do Kagošima City. Tam už na nás netrpělivě čekali Katie s Tomem, britští kamarádi, co na našich kolech přebírají štafetu a míří naopak z jihu na sever.

Výpravy je konec. Nebudu zastírat, oplakali jsme to. Cyklonomádění, stanování a věčný pohyb na čerstvém vzduchu se nám stal naprostou přirozeností. Byť Michal kolo podle svých slov stále rád nemá, taky slzu zamáčkl.

Nejjižnější místo Japonska: mys Sata

Nejjižnější místo Japonska: mys Sata

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz