Nejsem sebevrah, teď už bych do Severní Koreje nejel, říká fotograf Šibík

Severní Koreu navštívil celkem třikrát v průběhu čtrnácti let. Z jeho cest vzniklo několik fotografických reportáží. „Když jsem tam chtěl jet naposledy, přítelkyně mi řekla, jestli jsem se nezbláznil, že bych se taky nemusel vrátit.“

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Jan Šibík totiž publikoval vedle fotografií oficiálně povolených severokorejským režimem i ty, které vyfotil tajně. „Neustále nás hlídalo několik tajných policistů-průvodců. Nesměli jsme vyjít z hotelu, nesměli jsme fotit nic jiného, než co bylo oficiálně zinscenované. Protože ale měli větší hrůzu z kamer než z fotoaparátů, občas se nám podařilo uniknout jejich pozornosti, když bylo kolem dost štábů.“

Získané fotografie později samozřejmě publikoval. „Na poslední návštěvě mi opravdu zatrnulo. Šli jsme s průvodcem po Pchjongjangu. Nehnul se ode mě na krok a ukazoval mi, co smím a co nesmím vyfotit. Najednou se na mě otočil a říká: Pane Šibíku, zase plánujete výstavu jako z minulé cesty? Tak to mě polil pot,“ vzpomíná fotograf.

Co přesně riskoval, si však podle svých slov plně uvědomil až po případu amerického studenta Otty Warmbiera. „Byl ubytován ve stejném hotelu. V Pchjongjangu jsou jen dva hotely, kde mohou být ubytovaní cizinci. Bydlel ve třetím patře a šel si do druhého pro protiamerický plakát, který tam visel. Za to ho zatkli. Režim se ani nesnažil vyfabulovat zástupný důvod. Odsoudili ho k patnácti letům nucených prací. Po sedmnácti měsících ho vrátili Američanům v kómatu. Byl slepý, hluchý, měl vytržené přední zuby, řeznou ránu na noze a poškozený mozek. O šest dnů později zemřel.“

Společný jmenovatel všech tří cest? Bizarnost

„Když jsem tam byl v roce 2005 poprvé, byly v Pchjongjangu obrovské bulváry, ale nebyla tam žádná auta. Tehdy občan Severní Koreje nemohl mít auto. A na těch prázdných bulvárech stály krásně oblečené policistky, aby řídily dopravu. Tu, která tam nebyla.“

Tehdy byl Jan Šibík v Severní Koreji jako součást vládní návštěvy. „Každý krok byl připraven. Cestou k Muzeu darů jsme jako by náhodou zastavili u nějakého zemědělského družstva, ze kterého vyšla skupina žen s praporem a zpívala. O kus dál jiné ženy sázely do vody rýži a zase zpívaly. Bylo deset nebo dvanáct stupňů, voda musela být studená a ony zpívaly. Tak jsme se ptali našich průvodců, proč zpívají? Oni nám hrdě odpověděli, že mají radost a že se jim tak lépe pracuje.“

„Severokorejci nemohou mluvit s cizinci. I za to jsou tresty. Veškerou komunikaci obstarávají ti průvodci. Jsou to lidé školení v Číně, v Rusku. Mluví anglicky, někteří dokonce i česky, ale ani oni toho o okolním světě moc neví. Pamatuji si, jak jsem si četl v tištěném anglickém průvodci po Severní i Jižní Koreji. Můj průvodce mě dlouho sledoval a pak se odhodlal a zeptal se, co čtu. Odpověděl jsem, že průvodce Severní a Jižní Koreou a podal jsem mu ho. Otevřený na fotografii Soulu v noci. Zeptal se mě, co to je. Řekl jsem to je Soul, hlavní město Jižní Koreje. Několik vteřin na to nevěřícně koukal a pak knihu rychle zaklapl a vrátil. Vyděsilo ho to. Pchjongjang byl tehdy utopený ve tmě, nikde se nesvítilo.“

Pchjongjang 2007 a 2019? Více barev, drakoničtější tresty

Jan Šibík se naposledy vrátil do hlavního města Severní Koreje v roce 2019. „Za těch dvanáct let tam došlo k obrovské změně. Vizuálně. Vyrostla tam celá nová čtvrť mrakodrapů, nákupní centra, ve kterých prodávali lepší fotoaparáty, než jsem měl já s sebou. Sice za trojnásobnou cenu, než je obvyklé, ale prodávali,“ dodává.

Severokorejští vojáci

„Lidé měli barevnější oblečení, ženy byly namalované. Na první pohled by se zdálo, že se situace zlepšuje. Musíme si však uvědomit, že v Pchjongjangu bydlí pouze úzká elitní skupina Severokorejců. Když se tam chce jet podívat někdo z vesnice, musí mít povolení. Takže to zlepšení rozhodně nesouvisí s nějakým uvolněním. Tohle slovo do Severní Koreje vůbec nepasuje. Naopak, čím větší šance je, že by se lidé mohli dostat k informacím ze svobodného světa, tím drakoničtější tresty za to hrozí. Kim Čong-un patří z celé kimovské generace k nejkrutějším. Obnovil trest tří generací, za to, že seberete ze země flashku, kterou tam na balonech posílají Jihokorejci. Nechal zavraždit svého bratra i svého strýce. Takže ten režim se tam spíš utužuje.“

V Rozstřelu dále fotograf Jan Šibík vypráví o tom, jak se s kolegou snažili průvodcům utéct z hotelu na nádraží, popisuje dětská masová vystoupení představující zbraně a vysvětluje, proč ho Severní Korea fascinuje natolik, že se rozhodl věnovat jí výstavu i knihu.