Ten nápad, jak si cestu zkrátit, hodně bolel. A cesta k němu nebyla vůbec lehká. „Dokončit tu trasu se mi povedlo až na třetí pokus. Poprvé jsem to zkoušel v roce 2022, ale zranil jsem se hned první den, natrhl jsem si podkolenní sval. Podruhé to bylo letos v červnu, kvůli počasí jsem zkusil jít z jihu na sever, ale popravil mě vítr. Šestý den ráno jsem musel skončit,“ vypráví jednatřicetiletý dobrodruh.
Po neúspěšném červnovém pokusu seděl se svým doprovodným týmem v hospůdce na Islandu a rozebíral příčiny neúspěchu. Česky. Od vedlejšího stolu se kdosi přitočil a slovensky říká. „A proč to nezkusíte přes vnitrozemí?“ Rada k nezaplacení. „Je to sice o kousek kratší, zato s dvojnásobným převýšením,“ směje se dnes Jakub Žák, kterému se podařilo dohledat jen jeden předchozí dobrodružný pokus o co nejrychlejší přechod Islandu – tehdy to však jeho předchůdci trvalo přes sedmnáct dní. Na jeho obhajobu se však sluší říct, že šel „natěžko“, s celým vybavením.
Duhové hory
Jakub si „užíval“ luxusu doprovodného týmu. I když poměrně skromného. První dva neúspěšné pokusy totiž běžel se vší parádou. S doprovodným obytňákem, s podporou sponzorů. Potřetí už si o peníze neřekl. Vzal vlastní úspory, tříčlenný doprovodný tým podobně postižených extrémních vytrvalců a vyrazil za své na Island. „Máma hodně špatně nesla ten nepovedený druhý pokus. Tak jsem jí řekl, že tam jedu pozorovat velryby. Ale ona to stejně tušila.“
V půjčovně si pronajali terénní Toyotu Hilux, v krajině protkané desítkami hlubokých brodů by s obytným autem neměli šanci. Dojeli k majáku Hraunhafnartangi na severním mysu Islandu. A Jakub se rozběhl.
Když se stopky na jeho chytrých hodinkách o oněch osm dnů, šest hodin a 44 minut později zastavily, měl za sebou 560 kilometrů s převýšením kolem devíti tisíc metrů. V botách naprosto rozdrásaná chodidla. A skvělý pocit. Jak se mu podařilo zlomit rekordní čas o tolik? Kromě sázky na nestandardní trasu sehrála roli forma v předposledním dnu. „Už jsem věděl, že jsem na tom dobře, tak jsme se s týmem dohodli, že zkusíme jít nonstop,“ vypráví. Závěrečná etapa, která se samozřejmě protáhla přes noc, tak měřila neuvěřitelných 120 kilometrů a měla převýšení 3 500 metrů.
Zvládli byste běžet 560 kilometrů s převýšením kolem devíti tisíc metrů?
Krach byl však až nebezpečně blízko. „Jedna domorodkyně nám poradila, že se dá cesta zkrátit mezi dvěma ledovci. Už nám ale neřekla, že si tím přidáme asi čtyři tisíce výškových metrů. Byli jsme tam v noci, v mlze. Nahoře byla lana jako na ferratách, průrvy, praskliny v ledu. Ztratili jsme se a dvě hodiny bloudili,“ popisuje kritické okamžiky poslední noci.
A proč mluví v množném čísle? Velkou část trasy totiž neběžel sám. Jeho trenér Petr Kopřiva s ním absolvoval asi dvě třetiny trasy po svých. A střídali se u něj i další dva „suporťáci“ Vladislav Řezníček a Michal Šubrt, kteří dbali na Jakubovu pravidelnou výživu. Jeden z nich zachránil i situaci mezi ledovci. „Byl tam se mnou Petr a čerstvý Vláďa, který dokázal zachovat klid a dostal nás pryč.“
Čas, který Jakub se svým týmem dosáhl, je absolutní – stopky běží, i když běžec spí. A Jakub si jej dopřával standardně. „Během dne jsme se snažili nezastavovat, i když jsem potřeboval jíst, suporťáci mě to nachystali a dali mi to v pohybu. V noci jsme normálně spali. Kromě tří dnů se nám vždycky podařilo sehnat i ubytování.“ Doprovodné auto někdy jelo přímo s Jakubem, jindy se oddělilo. Každopádně to, co musela přebrodit nezničitelná toyota, musel přebrodit i Jakub. „Měl jsem čtyři páry bot, takže když jsme se potkali s autem, mohl jsem se přezout. Ale brodit mně nevadilo. Měl jsem tak zničená chodidla, že jsme dokonce sami vyhledávali ledové říčky, abych v nich mohl nohy zaledovat,“ popisuje útrapy. Ostatně ještě pět dní po návratu spěchá z rozhovoru rovnou do nemocnice na kapačku.
S rostoucí únavou i přibývajícími zraněními klesalo v průběhu závodu i tempo pohybu. Po startu se pohybovalo kolem sedmi minut na kilometr. V závěru kleslo na třináct minut na kilometr, to už je o něco méně, než je běžná svižná chůze svěžího člověka.
Finiš u majáku Dyrholaey
„Za naším úspěchem stojí několik věcí. Hlavní byla výživa a to, že do mě kluci každou hodinu rvali tyčinku nebo gel. Na posledních pár kilometrech mě doprovázel Michal a říkal, že nechápe, jak jsem to do sebe všechno dostal. Prostě dostal. Slíbil jsem jim, že budu dělat všechno, co mi řeknou,“ směje se Jakub a jako důkaz kvalitní výživy zdůrazňuje, že za celých osm dnů nezhubl. „Ztratil jsem svaly, ale hmotnost mám stejnou,“ říká. Druhým faktorem pak bylo počasí. První dva dny sice propršely, pak už však vysvitlo sluníčko. Ale především – foukal severák. Do zad. „To bylo zásadní. Při předchozím pokusu jsem měl protivítr kolem šedesáti kilometrů za hodinu. To člověka dokáže odhodit z cesty.“
A jak utajovaný třetí pokus o překonání Islandu nesla maminka? „Nevydržel jsem to, pátý den jsem jí zavolal a řekl pravdu. Když viděla, s kým tam jsem, byla v pohodě. Kluky zná a věřila jim. Když jsem jí pak volal od majáku Dyrhólaey, tak to obrečela,“ usmívá se Jakub.
Mimochodem s tím třetím pokusem se logicky vkrádá otázka – proč tak brzy po druhém neúspěchu? „Věděl jsem, že tak brutální trénink už se mi nebude chtít znovu absolvovat. Duben a květen byly strašné, denně jsem běhal osm až deset hodin. Takže po druhém pokusu jsem dva týdny chodil o berlích, pak dva týdny jenom plaval. Ale věděl jsem, že kondici už mám vybudovanou a stačí ji udržovat krátkými svižnými tréninky. Naházel jsem si v jejich rámci do kalendáře nějaké poloviční ironmany a další závody a pak už jsme jen potřebovali, aby vyšlo počasí,“ krčí rameny.
Proč to všechno vlastně dělal? Forrestogumpovská otázka… Původně Jakub plánoval běh jako propagaci sbírky na handbike pro kamaráda, který po pádu na kole ochrnul. Sbírka vyšla i tak, vybralo se přes půl milionu. Vnitřní důvody jsou však hlubší. „Nejsem profesionální sportovec. Nemám čas neomezeně trénovat. Mám normální život, pracuji, mám teď novou přítelkyni. A to, co jsem udělal, je důkaz, že kdokoliv si cokoliv usmyslí, může to dokázat,“ uzavírá Jakub Žák.
