Jak přežít v Bronxu: hodí se umět dát ránu

Městský autobus se zvolna šine po Třetí avenue. Ale není to "Třetí" z Manhattanu se slavným mrakodrapem Chrysler. Tady je jiný New York, o něco dál k severu. V autobusu plném černochů, Portorikánců a Mexičanů sedí jediný běloch a působí v této společnosti jako pěst na oko. Toto je Třetí avenue - Bronx.

Bronx - oblast, která má dlouhé roky jednu z nejhorších pověstí na celém světě. Pověst je však jedno, skutečnost druhé.

Chybějí tu skvostné mrakodrapy, zato se neustále střídají bloky několikapatrových cihlových obytných budov, mezi nimi oázy řadových domků s minizahrádkami, garáže, obchody, rušné křižovatky, sklady a divná prostranství. Školy oplocené hradbou ostnatých drátů, dětská hřiště a plácky na basketbal. Směs Žižkova, Strašnic a Vysočan v americkém podání.

How are you doing?
"How are you doing?" (Jak se máte?) zdvořile zdraví černý řidič autobusu v čisté košili a kravatě o dvacet let mladšího výrostka v uniformě příslušníka rapového gangu, kterou dnes převzalo 90 procent mladých - kondomšátek přes vlasy, tričko XXXL po kolena a basketbalové boty. Puberťák něco zadrmolí a dál se kýve v rytmu hip hopu. Zip, zip, zarachotí jízdenka ve strojku. Za ním se valí tlustá černoška se zářivě červenou kabelkou. A zase: "How are you doing?" Tak je to až na konečnou.

Město ve městě
Putování po Třetí avenue od severu až do neblaze proslulého Jižního Bronxu dá hrubou představu, jak obrovské toto město ve městě je, jak je pestré a různorodé. Bronx má tolik obyvatel jako Praha, ale už dávno není oním místem hrůzy z počátku 80. let. Ponurou říší rozpadlých bloků, v nichž ozbrojené gangy terorizovaly poslední starousedlíky.

I Bronx, věčné město imigrantů, prošel svou "giulianizací", náročným programem obrody, terorem policejního pořádku, ale především mohutnou výstavbou levných bytů, na niž padly miliardy dolarů.

Ulice není dvakrát bezpečné místo
Joe Soto je Portoričan jako řemen a typický "Bronxan". V Bronxu žili jeho rodiče, on sám se tam narodil, vyrostl a dodnes tam žije se svou ženou a dvěma dětmi. Ve svých čtyřiceti má už Joe nějaké to kilo navíc - nižší, ale podsaditou postavou a vystříhanou hlavou připomíná boxera střední váhy. Joe však nikdy neboxoval. Je nositelem hnědého pásku v karate.

"Sport bylo to jediný, co tě tady v mládí zachránilo," říká Joe Soto. "Něčím se zabývat mimo ulici a umět taky dát ránu. Ale svým způsobem to platí i dnes. Život v Bronxu se sice za ty roky změnil, ale pořád je to někdy boj a ulice není pro děti dvakrát bezpečná," říká. A tak i Joeův synek hraje závodně baseball a otec je na něj náležitě pyšný.

V temné hospodě na rohu Třetí a 180. ulice parta Mexičanů strká tágy do koulí. Když člověk vrazí dovnitř, je to tam trošku jako v Desperádovi. Všichni zvednou oči a chvíli čekají, co bude. Portoričan v mexické hospodě, navrch s divným bělochem, to není konstelace, na kterou by tu místní byli dvakrát zvědaví.

"Due cervesas," (dvě piva) říká s bezelstným úsměvem Joe vyzáblé mexické číšnici. K tomu si poroučí nakrájený citron, který pak z gustem napěchuje do vychlazené lahve mexického piva značky Corona. Mexičané vidí, že je vše O. K., a pokračují ve strkání koulí.

JAK PŘEŽÍT V BRONXU
Když jdete večer po ulici, musíte vypadat úplně normálně. Zbytečně se nesmějte, nic nekomentujte, neprovokujte. Nenoste drahé hodinky. Také nesmíte z kapes trousit dolary. A nikde neokounějte. Ideální je jít si po svých.

"Jak tu přežít v situaci, kdy tě ostatní začínají považovat za vetřelce? Nejlepší je se do ní vůbec nedostat," směje se svému návodu na přežití v Bronxu Joe.

"Podívej, tady to přes den není nebezpečný. Platí, že se ti kdykoli může stát cokoli, ale to v každým velkoměstě, ne? Ale je dobrý vědět pár věcí. Tady je ví každý, je to zákon, který dětem vejde do krve ještě dřív, než se naučí mluvit a psát," vysvětluje Joe.

"Když jdu po ulici, myslím večer, přes den to bejvá dobrý, musím vypadat úplně normálně. klidně a přitom sebevědomě. Jako že tu jsem doma a že nemám důvod se bát. Taky se nikomu nedívám upřeně do očí, to se tu považuje za útočný. A snažím se nijak nevybočit. Zbytečně se nesměju, nic nekomentuju, neprovokuju. Nebudu si na sebe brát drahý hodinky, i kdybych je měl. Nebudu z kapes trousit dolary. A nebudu nikde dvakrát okounět. Ideální je jít si po svých," vypočítává desatero pro přežití Joe.

Život v rytmu rapu
Cesta ze severu na jih je dobrou školou pro toho, kdo by chtěl mít vše zaškatulkováno. Bronx není jeden. Je deset nebo dvacet Bronxů a každý je jiný.

Kolem 200. a 190. ulice se otevře pohled na zoologickou a botanickou zahradu a Fordhamskou univerzitu. Bílá oáza v černém světě. Tady se procházejí studenti, někteří joggují kolem areálu, jako by to bylo někde v Central Parku.

Pak přichází Belmont - "Malá Itálie". Její proslulá sestra z Manhattanu je slabý odvar. Nízké domky, kavárničky, tratorie, obchody se světlefialovým sicilským lilkem a langustami a všude nefalšovaná italština. A také relativně nové bary kosovských Albánců. V sousedství Belmontu pak žijí Mexičané, Portoričané a další všehochuť.

Ghetto v Bronxu

Bronx se přelévá jako moře. Pod 180. ulicí směrem k jihu se to začíná horšit. Více chudoby a zašlých vysokých cihlových bloků. Více špíny, méně lidí v ulicích. Zaparkovaná auta tu mají do jednoho zámky na volant. Někde kolem 170. je to úplně nejhorší. Začíná Morrisania - oblast, kde návštěvník najde poslední skanzeny starých opuštěných vyrabovaných budov.

Řidič autobusu najednou vyskakuje. Zprvu to vypadá na problém... "How are you doing!" Nastupuje ochrnutý černý mladík na vozíčku - řidič mu spouští plošinu.

Od 160. ulice dál je mnohem lépe. Zase začíná tepat život. Křižovatky, obchody nacpané levnějším zbožím a mumraj lidí. Někde si černoši vytáhli židle na chodník a žijí na ulici. To je Melrose. Dál k jihu se to postupně zase horší.

Ve 138. ulici, pár bloků od řeky, která dělí Jižní Bronx od Harlemu, už po šesté večer zavírají obchody, stmívá se a vzduch začíná houstnout. Na každý druhý vchod do obytného domu jsou zaměřeny průmyslové kamery. Vše, co by mohlo být ohroženo, je ukryto za hradbou ostnatých drátů.

Na ulici ubývá "obyčejných" lidí a přibývá zevlujících rapových uniforem kondomky na hlavách, vytahaná trika a basketbalové boty. To jsou potomci slavných otců hiphopové kultury z Jižního Bronxu - Grandmastera Flashe nebo Febb Five Freddieho. Dodnes žijí v rytmu rapu, dodnes čas od času svádějí tyto klany souboje na život a na smrt.

Přežít v Bronxu. Když jdete večer po ulici, musíte vypadat úplně normálně. Zbytečně se nesmějte, nic nekomentujte, neprovokujte. Nenoste drahé hodinky. Také nesmíte z kapes trousit dolary. A nikde neokounějte. Ideální je jít si po svých.

Některé části města připomínají neslavnou dobu osmdesátých let, kdy ozbrojené gangy terorizovaly starousedlíky

Děti si na ulicích Bronxu hrají stejně jako kdekoliv po celém světě třeba na četníky nebo na zloděje. Ale přece jen zde hra nepůsobí tak nevinně...