zavřít
1 / 20
náhledy
Pětačtyřicet tisíc kubíků betonu, to už je pořádná hromada ke zbudování monumentu. Obří stavba v italském údolí Scalve se jím 1. prosince 1923 stala. I když nezáměrně, měla být totiž přehradou. Místo toho z ní vznikl památník připomínající 356 lidských životů. Zmařených. Vzala si je voda z Diga del Gleno.
Autor: Pierangelo66, Creative Commons
O potřebě její výstavby se začalo hovořit v roce 1907, stavba samotná byla zahájena v létě 1916 a dokončena byla o sedm let později. Dílo to bylo po všech stránkách mimořádné. I kvůli tomu, že vznikalo v nadmořské výšce 1 500 metrů, v horském údolí Scalve.
Autor: ProfessorX, Creative Commons
Počítalo se s tím, že vystavěná hráz víceobloukové přehrady o délce 260 metrů pojme na šest milionů metrů krychlových vody. Ty se měly shromažďovat v nádrži o rozloze 400 000 metrů čtverečních. Objem nádrže, nazývané Gleno, pak sytily říčky Povo, Nembo a řada menších potoků.
Autor: Gregorini Demetrio, Creative Commons
Snímek krátce po dokončení stavebních prací, z druhé poloviny října 1923. Vydatné deště tehdy přispěly k tomu, že se nádrž velmi rychle zaplnila na 80 procent kapacity.
Autor: Unknown author, Creative Commons
Plánovaným cílem výstavby bylo, že Diga del Gleno – Přehrada Gleno poslouží k výrobě čisté energie. Očekávalo se, že skrz elektrárny v Bueggio a Valbona jednou bude produkovat víc než 3,7 megawattu. Jenže 1. prosince, ve čtvrt na osm ráno, všechny ty plány a představy vzaly za své.
Autor: Martina Palazzolo, Creative Commons
Hráz, stavebně dokončená vlastně teprv na konci října a sloužící svému účelu necelých čtyřicet dní, se protrhla. Vesnice Bueggio, stojící necelé dva kilometry pod hrází, prakticky okamžitě zmizela pod vodou. A šest milionů metrů krychlových vody, bahna a trosek pokračovalo údolím dál.
Autor: Gregorini Demetrio, Creative Commons
Za šest minut to burácející tsunami vyplňující horami sevřené údolí dorazilo k Dezzo, po dalších deseti minutách už bylo ve vesnicích Povo, Valbona, Ponte Formello a v okolí Via Mala. Proti mase vody neobstálo nic. Po Gorzone a Corna di Darfo se pak rozlilo do dolní části údolí a jezera Iseo.
Autor: Lion Igaly, Creative Commons
Od protržení hráze až k břehům jezera Iseo to vodě trvalo necelých pětačtyřicet minut. Podle některých odhadů ještě méně. Lidé v údolí, kteří zrovna byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě, prakticky neměli šanci.
Autor: Gabri80, Creative Commons
Počet obětí? Prý 356 lidí. Ten oficiálně potvrzený údaj ale zahrnuje jen těla utonulých vyzvednutá z vody a identifikovaná. Pohřešovaných a nenalezených však bylo údajně mnohem víc. Prošetřování i medializace katastrofy byly ale velmi utlumené.
Autor: Unknown author, Creative Commons
Dílem proto, že Itálie už tehdy fungovala pod kontrolou Partito Nazionale Fascista a Benita Mussoliniho. Snaha mediálně minimalizovat škody na Diga del Gleno byla dána tím, že režim by musel přiznat pochybení státního dohledu nad stavbou hráze. Tedy své vlastní selhání.
Autor: Itinerariodiviaggio, Creative Commons
Dodatečná šetření potvrdila, že statické a konstrukční řešení přehrady bylo chybné. Přehrada byla původně schválena jako gravitační hráz s mírným zakřivením, ale klient ji kvůli úspoře peněz změnil na víceobloukovou přehradu s klenbami. A jako taková už neodpovídala místní situaci.
Autor: ProfessorX, Creative Commons
Hlavní příčinou zřícení a protržení byla statická nedostatečnost nosného zdiva ve střední části hráze. Byla to kombinace nedbalosti, neschopnosti a nedostatečného materiálu. Na stavbě se prý pracovalo ve spěchu, s betonem nízké pevnosti a železnými sítěmi z válečných přebytků.
Autor: ProfessorX, Creative Commons
První viníci byli souzeni už v lednu 1924, ale procesy se táhly až do července 1927. Až tehdy také zaznělo, že stavební úřad kontroloval prováděné práce povrchně a nedostatečně. Tehdy už to ale nepůsobilo jako politická rozbuška, lidé už měli jiné starosti. Na Diga del Gleno se zapomínalo.
Autor: VolonterioM, Creative Commons
Posudky znalců ani verdikty soudů nedokázaly změnit osudy obětí. Nemohly vrátit čas ani zmařené lidské životy, které v údolí Scalve připomínalo jen pár malých památníků na místech zaplavených vesnic.
Autor: Itinerariodiviaggio, Creative Commons
Fašistický režim v logice „sejde z očí – sejde z mysli“ zprvu navrhoval odstranit torza hráze, ale kvůli finanční náročnosti od toho upustil. Koneckonců, průtoku vody betonové konstrukce už nevadily. A příznivě stabilizovaly svahy. Zůstaly tedy stát tam, kde stojí dodnes.
Autor: Itinerariodiviaggio, Creative Commons
Diga del Gleno je dnes vnímána jako pietní a historické místo zvláštního významu. Opravdu masivní monument obětem katastrofy, připomínka i varování budoucím generacím. Symbol velké tragédie, zaviněné šlendriánem.
Autor: G., Creative Commons
Z Bergama jsou to sem necelé dvě hodiny autem. Cestou na Clusone a do údolí Val Seriana, k Ponte Nossa a Vilminore di Scalve. Odtud už můžete do cíle vyrazit pěšky, jsou to jen tři kilometry. Možné je vyrazit i autem, až k Dezzo. Ta procházka vám ale udělá dobře.
Autor: Gregorini Demetrio, Creative Commons
Při pěší chůzi se před vámi budou postupně a plněji rozvíjet krajinné scenérie, až do plného obrazu masivů prolomené hráze. Je to zvláštní místo, tiché a klidné. Malebné přesně tak, jak by se od údolí v Lombardii dalo čekat.
Autor: Gregorini Demetrio, Creative Commons
Nejsou-li vám cizí knihy J. R. R. Tolkiena, připomene ten betonový masiv bájný Argonath. Sochy králů vytesané nad řekou Anduinou, střežící hranice království Gondor. První dojem z torza hráze je vizuálně podobný.
Autor: Roberto Monti, Creative Commons
Ovšem ti, kdo o událostech z prosince 1923 vědí víc, tu vnímají spíš tísnivou minulost. Diga del Gleno je přesto místem, které za návštěvu stojí.
Autor: G., Creative Commons
