Do Chioggie je to slabá hodinka autem, nějakých pětačtyřicet kilometrů. Dá se tam z Benátek dojet autobusem (hodina cesty), anebo o půl hodiny déle lodí. A je to krásný uklidňující balzám na duši. Pravda, městečko máte prochozené za půlden. Koncentrací romantiky, turismu a mondénnosti se Benátkám Chioggia nevyrovná. O to je malebnější, klidnější, krásnější.
Poloostrovní stará čtvrť Chioggie tvoří „hráz“ mezi Benátskou lagunou a Jaderským mořem. Internet říká, že je římského původu, ve středověku to bylo druhé nejdůležitější město Benátské republiky.
Benátky mají konkurenci. Toto italské město nabízí vše, jen bez davů turistů |
Největším z kanálů je Canal Vena (vena je italsky „tepna“), přes který vede devět mostů, z nichž největším je Ponte Vigo. Uličky staré čtvrti jsou všechny téměř kolmé k náměstí a připomínají prý rybí kost. Ptáci údajně historické centrum vidí jako rybí ploutev.
Benátky jsou spíš nepochopitelně zanedbané, Chioggia má šarmantní patinu starobylého italského města s jeho obyvateli. Určitě zamíříte na hlavní poloostrov obetkaný kanály jako v Benátkách. Gondoliéry tu nečekejte, těšte se na podloubí, průchody, malebné uličky. Největší kouzlo je však v tom, že to není město pro turisty, ale pro domorodce.
Největším z kanálů je Canal Vena (vena je italsky „tepna“), přes který vede devět mostů, z nichž největším je Ponte Vigo.
Je to autentické město s jeho obyvateli, ve tři odpoledne tu bývá mrtvo, v šest šrumec, ale ne umělý, turistický. Slyšíte tu skoro jen italštinu. Domácí tu korzují, chodí do bezpočtu kaváren a restaurací, nakupují v obchodech za normální ceny. Bez pozlátka, bez příkras. A bez přirážky.
Vnímáte, že tu lidé opravdu žijí, pracují. Je to autentické město, v úzkých uličkách a podloubích jsou restaurace, hospody, bary, kavárny, ale i dílny řemeslníků, na náměstíčku sevřeném mezi malinkými domy i dvoupatrovými činžáky jsme zahlédli i dílnu kameníka. Chioggia je také přístav, naživo tu vidíte rybáře na jejich bárkách, které jsou starší než oni sami.
Spousta domů je ošuntělých, dost oprýskaných, žádný nezáří nepřístojnou novotou. Všechno ladí dohromady a vytváří neopakovatelnou atmosféru. Podívejte se do naší galerie.
Italská špeluňka pro domorodce
Noblesní restaurace, stylové bary, klasické pouliční trattorie a pořád stejné pizzerie známe z Itálie všichni. Ale co italská špeluňka pro domorodce, klasická nálevna, kde jídelní lístek nevedou, ale uvaří vám skvěle za pár eur, a záchod mají turecký?
Vítejte v „Osterii Paradiso“ (hospoda ráj), na břehu kanálu Lombardo (ten nalevo od centrálního korza). Je to jeden z mála otevřených podniků i ve tři odpoledne, kdy mají ostatní restauratéři zamčeno a chystají se na večerní cvrkot.
Čínská barmanka a kuchařka v jedné osobě má ale docela jiný tah na branku a obchodního ducha. Mile nás přivítá: „Chcete i jíst? Co byste rádi, těstoviny, rybu?“ Na něčem se domluvíme, přiobjednáme pití a usadíme se venku. Za chvíli máme na stole obrovský talíř mořských plodů.
„Můžeme platit kartou?“ ujišťujeme se, jestli vyšisovaná samolepka na dveřích platí. „Bohužel, teď to zrovna nefunguje, něco tu měnili. Ale teď se najezte, pak si skočíte na náměstí, jsou tam bankomaty,“ odpovídá mile a jde klábosit se štamgasty. Občas něco zaslechneme, je milá, vtipkuje.
Když se vrátím od bankomatu, chce za oběd a colu pro dva pětatřicet eur. „Můžu si udělat pár fotek?“ prosím. „Určitě. Občas sem zajde nějaký turista, prý se tu točil nějaký film,“ odpovídá nezaujatě. Nad stolem, kde sedí u karet s jedním ze štamgastů, je plakát toho filmu.
Je nejkrásnější? Objevte rudé město Itálie, starobylou i věčně mladou Bolognu |
Oceňované, patnáct let staré melodrama Io sono Li (Já jsem Li) je o čínské emigrantce. Je to symbolické, Číňanka, která Osterii paradiso teď provozuje, to ale vnímá tak napůl. Italštinou s malým přízvukem a občasnou chybou vypráví: čtyřicet let pracuje v pohostinství, ale v Chioggii je teprve pár měsíců. „Snad se to rozjede. Chodí sem místní i cizinci. Myslím, že to tu máme docela hezké, někomu se to líbí, jinému možná méně.“
Proto má otevřeno vlastně pořád a uvaří i těm, kdo se zeptají po jídle v – na Itálii – nepřístojnou hodinu (otvíračka je od šesti ráno do jedenácti v noci). „Jinde by za takové jídlo chtěli tak šedesát, sedmdesát eur. Já hlavně potřebuju, aby to začalo fungovat. Aby na mě nekoukali přes prsty,“ dodává nečekaně otevřeně, a vlastně i trochu smutně.
Chioggia v zajímavostech
|
