Při pohledu z terasy před bazilikou nad městečkem Santa Maria di Leuca se myšlenkám o nekonečnosti prostoru sotva vyhnete, jižním a západním směrem není vidět nic než modrá hladina. Právě zde se, alespoň podle geografické logiky, setkávají vody Jaderského a Jónského moře a současně je to italské okno do Orientu: lodě, jejichž zahoukání občas poruší všeobjímající ticho, směřují nejspíš z Bari či Brindisi do Turecka nebo aspoň do Řecka.
Za jen trochu dobré viditelnosti vás na severovýchodním obzoru mohou za vodou překvapit obrysy vysokých kopců. To jsou hory v Albánii, jejíž pobřeží je odtud vzdálené jen necelých 80 kilometrů.
Santa Maria di Leuca se nachází na úplném konci italského "podpatku". Na mysu stával od nepaměti maják – ten současný je skoro padesát metrů vysoký – a také kostel. Chrám, který spatříte dnes, pochází z 1. poloviny 18. století a příznačně se nazývá Basilica Santa Maria De Finibus Terrae, tedy Bazilika Panny Marie na konci světa, což snad nejlépe vystihuje pozici místa. Chráněný přístav s promenádou a rybími restauracemi se prostírá asi o kilometr dál.
Tip na dovolenouVyberte si z nabídky zájezdů do Itálie na dovolena.iDNES.cz. |
Leucu byste při návštěvě Salentinského poloostrova neměli minout, ale zajímavostí je v okolí mnohem víc. Jaderské i Jónské pobřeží Salenta dodnes lemují strážní věže, které dávají tušit, že v minulosti si tudy chtěl do nitra Apeninského poloostrova proklestit cestu nejeden nepřítel.
Jedna z nejlépe dochovaných věží stojí v letovisku Torre Vado, kousek od mysu Leuca. Nedaleko odtud, u městečka Marina di Pescoluse, se táhnou báječné písečné pláže, částečně lemované dunami. A pokud by vás oslovily dramatičtější scenérie, tak se vydejte podél východního (Jaderského) pobřeží na sever, kde je pobřeží vyšší, místy dokonce s útesy. Na koupání je ale potřeba počítat spíše s oblázky.
Obranná věž v Torre Vado
Gallipoli drží laťku vysoko
Krásné město, jak zní překlad původního řeckého názvu (Kallipolis), dělá čest svému jménu. Gallipoli je nevýslovně nádherné, ať se na něj podíváte od moře či když se posléze zanoříte do uliček historické části. Tento největší salentský přístav na západním pobřeží poloostrova leží na ostrově spojeném s pevninou mostem.
Dnes je to s výjimkou letní turistické sezony docela klidné, nevzrušivé místo. Až se nechce věřit, že před dobytím Římany ve 3. století před Kristem tohle bylo jedno z nejvýznamnějších sídel Magna Grecia, Velkého Řecka. A koneckonců i v moderní době zažilo Gallipoli aspoň kousek slávy, vždyť z žádného jiného místa Středomoří se v 18. století nevyváželo tolik olivového oleje jako právě odtud.
Největší viditelný byznys dnešního Gallipoli je ten rybářský a vyplatí se zažít ho na vlastní oči. Když vyrazíte do ulic dostatečně včas po ránu, tak hned za mostem, ještě před nástupem do labyrintu uliček starého města spatříte desítky zdejších rybářů, jak debatují nad právě vytaženými úlovky, spravují poničené sítě nebo aspoň natírají pestrobarevné lodě. A všechno, co moře toho časného ráno vydalo, se tu samozřejmě také prodává – ryby, ústřice, chobotnice, mušle i mořští ježci.
Nábřežní promenáda v Gallipoli
V rybářském přístavu v Gallipoli
Zatímco rybářský přístav, nacházející se ve stínu mohutné pevnosti, je přirozeně usmolený, v křivolakých ulicích historického jádra, často širokých jen půldruhého metru, panuje nekompromisní pořádek, na jižní Itálii nezvyklý. Většina budov je vycizelovaná, nikde žádné polorozpadlé zříceniny.
Kostely i běžné městské domy mají vesměs barokní podobu a jsou vystavěné z místního světlého vápence. To platí také pro katedrálu, která se tyčí ve středu zhruba okrouhlého ostrova, ale moc místa kolem jí měšťané nenechali. Na to, abyste se podívali na filigránsky zdobené průčelí, budete muset v uzoučké uličce pořádně zaklánět hlavu. Vejdete-li dovnitř kostela, dojem se prudce změní. Řada obřích pláten, která zdobí postranní oltáře i ten hlavní, vyvolává dojem, že jste právě vstoupili do nějaké obrazárny spíše než do božího stánku.
Milá je v Gallipoli i procházka podél hradeb, obklopujících ostrov kolem dokola. A když je vedro přílišné, není nic snazšího než skočit do vody, na východním pobřeží najdete pěknou pláž.
Pláž u Marina di Pescoluse
Lecce, hlavní město baroka
Hlavním městem Apulie, kam Salento administrativně patří, je sice Bari, ovšem za metropoli baroka platí Lecce, vnitrozemské město na začátku Salentského poloostrova. Barokní umělci tu na konci 17. století dosáhli takové virtuozity, že jejich díla se nedají srovnat s ničím jiným v Itálii.
Stavby v Lecce svítí do dálky charakteristickým nažloutlým vápencem a ohromují marnotratnou zdobností. Tam, kde by jinde průčelí dělily dvě zdobené římsy, jich v Lecce napočítáte deset. Z portálů se na vás šklebí desítky andělíčků, sochy světců v expresivních gestech se nad vámi naklánějí jenjen vypadnout do ulice a obrovská rozeta je tak nesnesitelně dekorativní, až máte pocit, že ty štuky tam někdo před chvílí nastříkal šlehačkou.
Lecce, průčelí chrámu Santa Croce
V Lecce v každém případě doporučujeme nevynechat dvě centrální náměstí (Piazza Duomo a Piazza Sant'Oronzo) obklopená monumentálními budovami, tady spatříte i valnou část odkrytého antického amfiteátru. Určitě zajděte i ke chrámu Santa Croce, tomu nejzdobenějšímu ze zdobených, jen pozor na otvírací dobu, od oběda do pozdního odpoledne je zavřeno.
Jinak ale Lecce patří mezi města, v nichž se lze toulat bez cíle a kde za každým rohem objevíte nějakou zajímavost. Barokně ozdobenou, samozřejmě. A je-li to jen trochu možné, naplánujte si návštěvu tohoto podivuhodného místa tak, abyste je spatřili i za tmy – decentním nasvícením dostává teatrální dekorativnost historických budov Lecce další netušené rozměry.
Může se hoditJak se tam dostat Doprava v oblasti Z Lecce dál na jih se ale musíte spolehnout na železniční, případně autobusové spoje soukromé společnosti Ferrovie del Sud Est (www.fseonline.it). Chcete-li pořádně prozkoumat vnitrozemí Salenta, pak nezbývá než si půjčit auto, nejlépe předem na internetu – spolehlivý je např. britský provider Holiday Autos (www.holidayautos.co.uk). Sezona |
