Slávu a bohatství města na Zlatém rohu opěvovali již dávní cestovatelé v čele s Markem Polem a věhlas kupodivu neutichá ani v současné době. Istanbul, bezpečná brána do Orientu, rozkládající se na pomezí dvou kontinentů, láká také čím dál víc českých turistů.
Vůně kebabu, lahodného čaje a vodní dýmky
Z letadla vystupujeme na letišti Sabiha Gocken v asijské části města a procházíme moderní klimatizovanou halou, kde svět obchodů a blikajících informačních tabulí ostře kontrastuje s vyvolávači a naháněči dopravních společností, kteří se snaží ulovit co nejvíce zákazníků a zajistit si výdělek.
Istanbul se svými bezmála 14 miliony obyvatel má skvěle organizovanou městskou dopravu. Nastupujeme do jednoho z autobusů, který nás přiblíží na metro. Je poledne a hustota provozu si v ničem nezadá s ucpanou pražskou Jižní spojkou v dopravní špičce. Už za necelou hodinu však vystupujeme na náměstí Taxim a můžeme pokračovat metrem a později tramvají do historického centra Istanbulu.
„Hello, my friend!“ huláká malý klučina, který pobíhá po chodníku nedaleko Modré mešity a nahání turisty do stánku s kebabem, „would you like a kebab?“ Jasně že chceme, ale první, co nás zajímá, je zbavit se těžkého batohu a osprchovat se v nedalekém hostelu, kde máme rezervované ubytování. Pak teprve nás bude zajímat žvanec, čaj a vodní dýmka. Náš hostel je deset minut chůze od Modré mešity v samém centru. Netrvá tedy dlouho a jsme zpět a zaháníme hlad jedním z mnoha skvělých jehněčích kebabů.
Na hlavních turistických trasách vedoucích od Modré mešity a Aya Sofia k Tulipánové mešitě a ke Kapali Çarşı (tzv. Velkému bazaru) nebo na druhou stranu ke Galatskému mostu bývá většinou spousta lidí. Odbočujeme proto do jedné z postranních uliček a rázem se dostáváme do úplně jiného světa. Omšelé domy s oprýskanou omítkou, zastrčené čajovny, obchůdky, racci, muži diskutující u vodní dýmky a vůně nedalekého moře, to vše je možné najít při krátké odbočce z turisty přeplněných ulic. Stačí přisednout ke stolu, objednat si čaj a dýmku a jen tak koukat na svět kolem sebe a vstřebávat onu neopakovatelnou atmosféru kosmopolitního města, kde na každém kroku dýchá mnohasetletá historie.
Tradiční a skoro povinný památkový okruh
Putování po pamětihodnostech a zajímavých místech začínáme vždy mezi dvěma největšími dominantami na Zlatém rohu. Po pravé ruce se k nebi tyčí šest minaretů Sultan Ahmed Cami, tzv. Modré mešity, a vlevo stojí Aya Sofia. Mezi oběma mešitami vznikl parčík s fontánami. Je zrovna konec ramadánu a na trávnících v parku posedávají rodiny s dětmi, piknikují a rozprávějí. Setkává se zde tak pestrobarevná směsice místních a turistů z celého světa.
„Ty minarety k téhle mešitě nějak nepasují,“ ukazuje kamarádka na Aya Sofia. Původně to byl křesťanský svatostánek, který nechal vystavět císař Justinián v roce 532. Po dlouhých téměř 1000 let do dokončení katedrály v Seville v roce 1520 se jednalo o největší sakrální stavbu na světě. Až do roku 1453 zde sídlil patriarcha autokefální pravoslavné církve. Téhož roku Istanbul dobyla vojska vedená Mehmedem Dobyvatelem, který ji přeměnil na mešitu a nechal dostavět minarety. V roce 1934 se v rámci Atatürkových reforem sekularizoval stát a církev a od té doby slouží Aya Sofia jako muzeum.
Už zdálky pak obdivujeme naproti stojící další památku - Modrou mešitu, postavenou v roce 1617 pro sultána Ahmenda I. Výjimečnost stavby představující vrcholné umění osmanských architektů a stavitelů tkví hlavně v počtu minaretů. Podle obecných pravidel respektovaných při stavbě mešit vždy platilo, že má mešita mít jen jeden, výjimečně pak dva minarety. Šest minaretů může mít jen mešita v Mekce. Pověst praví, že Ahmend I. nechal na usmíření protestující náboženské obce postavit v Mekce sedmý minaret.
Pokračujeme po tramvajových kolejích směrem k Tulipánové mešitě a Velkému bazaru. Prodíráme se mezi davy turistů a děvčata studují ceny zlata a stříbra ve zdejších obchodech. „Moc levné to není,“ hodnotí výši cen, „v kurdském Vanu to bylo mnohem lepší.“ „Kluci, zastavte!“ volá kamarád a staví se do fronty na jeden z mnoha dalších kebabů, „Teď jsem si nechal přidat chilli“. Takových zastávek bude během naší návštěvy Istanbulu ještě hodně.
Další zajímavostí, kterou nemůžeme minout, je Kapali Çarşı (tzv. Velký bazar) a na něj v podstatě navazující Egyptský bazar. Blahořečíme prozřetelnosti Mehmeda Dobyvatele, který v letech 1455 – 1461 nechal postavit na konci Hedvábné stezky sklady pro zboží. Tržiště bylo po celém známém světě vyhlášeno jako místo, kde se obchodovalo hlavně s kořením, kůží, keramikou, šperky a koberci. Věhlas přetrval i do dnešních dob. Je pozdě odpoledne a za chvíli se bude zavírat. „Kde je těch 400 tisíc lidí, o kterých jsi mluvil a kteří denně v sezoně navštíví tohle tržiště?“ ptá se kamarádka. Mezi stánky totiž procházíme skoro sami. Během staletí tady vybudovali na 1 200 obchodů schovaných v celkem 58 krytých pasážích rozkládajících se na ploše 45 hektarů. „Příteli, nechceš triko?“ volá na mě prodejce od stánku a mává trikem s potiskem I love Istanbul. I když původní cena klesla po krátkém rozhovoru ze 100 tureckých lir na 25, mám pocit, že bych si takový kýč stejně neoblékl a k nelibosti prodejce odcházím.
U Galatského mostu stojí ještě Yeni Cami (Nová mešita). Název je poněkud matoucí, protože stavět se začala už v roce 1597. Vládnoucí sultán Mehmed III. ji nechal postavit na žádost své matky a ženy svého otce Murada III. Samotný Galatský most je jedním z největších lákadel v Istanbulu a bývá v obležení nadšených rybářů a turistů, kteří si tu půjčují za úplatek rybářské náčiní. Nalovené rybky dávají do plastových lahví nebo větších nádob s vodou a často je pak pouští zpátky do moře.
Za mostem přicházíme k rybím trhům a restauracím. Poletuje tu spousta racků hledajících něco k snědku. Za trhem a několika na sebe navazujícími zahradními restauracemi stojí velký černý náklaďák s upravenou korbou. Z reproduktorů se line jeden francouzský šanson za druhým a mezi stoly pobíhá vysoký šlachovitý vlasatý chlapík. Vykládá nám, jak se kdysi rozhodl opustit Paříž a se svým autem dojel až sem a nakonec tu i zůstal. „Tenhle krám už stejně nikam nedojede, tak tu už asi zůstanu napořád. Líbí se mi tady,“ dodává s úsměvem. Čaj dělá stejně dobrý jako Turci.
Voda a James Bond – základ úspěchu
Mešity, parky, mosty a tržiště zdaleka nejsou všechno, co Istanbul nabízí. I zdejší podzemí stojí za návštěvu. Sestupujeme po ztemnělých schodech a před námi se otevírá až neskutečný prostor tzv. Yerebatanské cisterny, zásobárny vody postavené v 6. století. Tentam je hluk a shon rušných ulic plných turistů, a i když tu rozhodně nejsme sami, oceňujeme atmosféru spoře osvětlené ohromné místnosti. V průvodci se píše, že nádrž má na půdorysu rozměry 140 na 70 m a dokázala pojmout až 80 000 m³ vody. Původně před novodobými stavebními úpravami sahala voda až do výšky osmi metrů a byla sem přiváděna z 19 km vzdáleného Bělehradského lesa.
„Tak tady se točila ta Bondovka?“ utahuje si z nás kamarádka, „konečně už vím, proč jsme sem vlastně šli.“ Ovšem srdce nadšence a fanouška filmového hrdiny a agenta MI6 se nedá zviklat. Sean Conery, coby James Bond, v dnes již legendární bondovce From Russia with Love, se tu projížděl na loďce. Matoucí snad může být jen skutečnost, že ve filmu jsou tyto cisterny umístěné pod sovětskou ambasádou.
Sex jako důvod úpadku impéria
Na závěr si necháváme muzejní expozice paláce Topkapi. Věhlas prezentovaný v průvodcích je přímo úměrný délce fronty u pokladen, je to tak na hodinu a půl. Nakonec vytrváme a máme tak jedinečnou možnost nahlédnout pod pokličku života na sultánově dvoře. Palác Topkapi byl postaven nedlouho po dobytí Istanbulu vojsky Mehmeda Dobyvatele a sídlem sultánů byl až do roku 1853, kdy se Abdülmecid I. rozhodl přestěhovat svůj dvůr do nově postaveného paláce Dolmabahçe.
Procházíme historickými budovami i místnostmi harému. Obdivujeme bohatě zdobené předměty denní potřeby, stěny obložené dekorovanými keramickými dlaždicemi, apod. Nejpozorněji ovšem vnímáme průvodcovský výklad o životě žen v sultánově harému. Pánové zpozorní nejvíc v okamžiku, kdy je řeč o vládě Murada III, který zplodil za svůj život 103 dětí, z nichž 54 ho přežilo.
Jedním z pravděpodobných důvodů úpadku Osmanského impéria bylo zavedení institutu tzv. Kafes (vězení, cela), který měl výrazně omezit bratrovraždy spojené s boji o trůn. Ahmed I. proto určil, že po jeho smrti nastoupí na jeho místo podle tradice prvorozený syn a všichni jeho bratři a potenciální konkurenti budou přestěhováni do uzavřených palácových prostor, kde setrvávali až do smrti vládnoucího sultána. Měli samozřejmě své služebné a konkubíny. Ty prý nesměly tyto uzavřené prostory opustit, dokud neotěhotněly, což ale bylo v podstatě nemožné. Zabránění jejich těhotenství byla totiž věnována velká pozornost, počínaje např. chirurgickým odstraněním vaječníků nebo aplikací pesarů konče. Pokud se přesto stal zázrak a některá z žen otěhotněla, byla okamžitě popravena utopením. Úpadek Osmanského impéria je často připisován právě existenci Kafesu. Sultáni se pak často do normálního života vraceli pomatení, blázniví a neschopni racionálního úsudku.
Istanbul, bezpečný Orient
Istanbul je dnes moderním kosmopolitním městem, které si ale ve svém historickém centru uchovává svou svébytnou atmosféru. Destinace je atraktivní po celý rok a od podzimu do jara tu potkáme výrazně méně turistů než v letní sezoně. Láká-li vás bezpečný Orient, neváhejte. Opravdu to stojí za to.
Může se hoditCeny letenek Ubytování Ceny jídel |