Hned při přistání nás na letišti překvapuje krupobití doprovázené mrazivým vichrem a teplotou kolem nuly. Upřímně, takové počasí jsme v půlce května nečekali. Země ohně a ledu nás vítá se vší parádou a my jsme rádi, že uprostřed noci nám v půjčovně na letišti bez zbytečných průtahů dává slečna klíčky od zarezervovaného vozu. Pohon čtyři na čtyři je tady nutností, stejně tak upozornění, abychom při otevírání dveří dbali zvláštní opatrnosti na případné vyvrácení silným vichrem. Na prozkoumání Islandu máme pouhé tři dny, a tak není čas ztrácet čas. Ještě ve dvě hodiny ráno proto ujíždíme liduprázdnou silnicí bez pruhů z letiště v Keflavíku do hlavního města.
Reykjavík, neboli v překladu „Kouřová zátoka“, pojmenovaný po horkých termálních pramenech, nám otevírá svou mrazivou náruč. Namísto očekávaných malebných rybářských domků se kolem rozprostírají průmyslové zóny zasazené do ploché nehostinné krajiny. Reykjavík si nás nakonec získá, ale láska na první pohled nás nakonec čeká jinde. Hlavní město jen potvrzuje názor, že na Island se jezdí za přírodou, nikoliv za městy, gastronomií nebo kulturou.
Penis plejtváka i místo smíru
Další den ráno si v místním pekařství dáváme rychlou snídani – tři slané koláče a dvě kávy nás vyjdou na necelých sedm set korun. Ještě několikrát během našeho pobytu tak pocítíme fakt, že Island je oficiálně nejdražší zemí světa a náklady na život jsou zde o šestnáct procent vyšší než ve Spojených státech.
„Duhová ulice“ je plná uměleckých galerií a obchůdků.
Po snídani se vydáváme podél pobřeží na prohlídku kostela Hallgrímskirjka, jehož 76 metrů vysoká věž je symbolem ostrova. Této stylově velmi neobvyklé stavbě dominují velké Klaisovy varhany a během letních měsíců se zde údajně konají nezapomenutelné koncerty. Z věže je perfektní výhled na metropoli, která je nejsevernější a zároveň nejčistší v Evropě. V „duhové ulici“ posléze konečně nacházíme malebné domky a obchůdky prodávající originální umělecké výrobky. Pokud si z ostrova chcete přivézt suvenýr, zde je to správné místo na jeho nákup. Většina fasád je pokryta barevným vlnitým plechem a veselé barvy na chvíli dávají zapomenout na studený vichr a pravidelná krupobití.
Procházíme kolem nepříliš malebného starého přístavu a míjíme majestátní budovu třpytící se odrazy oceánu. Harpa je budova kongresového a obchodního centra, kde se od roku 2010 nachází islandský pavilon Světové výstavy, v němž se na 360 stupňovém plátně promítá patnácti minutový film o Islandu.
Harpa je budova kongresového a obchodního centra, kde se od roku 2010 nachází islandský pavilon Světové výstavy, v němž se na 360 stupňovém plátně promítá patnácti minutový film o Islandu.
Z přístavu je to jen kousek ke známé Vile Hofi. Zde proběhlo v říjnu 1986 legendární setkání Reagana a Gorbačova, které ukončilo studenou válku. Reykjavík jako místo setkání nebylo náhodné. Leží totiž přesně na polovině vzdálenosti mezi Moskvou a Washingtonem a potřesení obou státníků před vilou Hofdi tedy mělo i symbolický význam.
Další, i když neplánovanou zastávkou, je islandské falologické muzeum, které je jediné svého druhu na světě. Cílem muzea je vystavit penisy všech islandských savců. Už dnes se ale muzeum může chlubit největší sbírkou penisů na světě. Největším exponátem je penis plejtváka obrovského, který měří 170 centimetrů a váží 70 kilogramů. Nejdřív se obáváme se, že jde o turistickou past. Nakonec je ale muzeum, které mimo jiné vystavuje i orgány darované lidmi, zajímavým zpestřením.
Čtyři kilometry od centra se na vrcholku zalesněného pahorku nachází druhý symbol Reykjavíku, který byste ani při krátké návštěvě neměli vynechat. Prosklená kopule muzea Perlan (v islandštině „Perla“) se tyčí nad šesti obrovskými nádržemi na termální vodu. Uvnitř se nachází muzeum, které se věnuje islandské přírodě a především vulkanické činnosti. Teprve zde si uvědomíte, jak moc zasahuje činnost sopek do každodenního života obyvatel.
Island, láska na celý život. Z půlročního pobytu na ostrově se stal druhý domov |
V kopuli planetária shlédnete dvacetiminutový dechberoucí film, který vysvětluje princip slavné polární záře. Tu můžete na Islandu spatřit od půlky září do začátku dubna a tedy mimo hlavní turistickou sezonu. Součástí muzea je také ledová jeskyně, po jejíž návštěvě se můžete ohřát ve velkoryse prostorně řešené kavárně v kopuli, kolem níž vede vyhlídková plošina.
Nebeská laguna a nejstarší parlament světa
Na odpoledne máme po hektickém začátku dne naplánovaný odpočinek ve Sky Lagoon. Neoplývá sice tak unikátní barvou jako její sestra Modrá Laguna, vstupné je zde však několikanásobně nižší a výhled přímo na mořskou hladinu nás nakonec přesvědčí, že odchýlení se od hlavní turistické atrakce byl dobrý nápad.
„Příroda to tady na Islandu zařídila perfektně. Dala nám sníh, led a horké prameny o ideální teplotě ke koupání,“ zaslechli jsme slova místního průvodce a po ponoření do horké vody vonící sírou mu musíme dát za pravdu. Vedle nádherného výhledu má Nebeská laguna oproti té Modré ještě jednu velkou výhodu. V ceně základní vstupenky je zahrnutý pěti krokový wellness rituál, který absolvujete při východu z horkého bazénu. Součástí rituálu je pobyt ve finské sauně s výhledem na oceán, ochlazovací mlha, peeling, parní místnost následovaná skleničkou džusu z islandských brusinek.
Pravdou je, že po takovém wellness zážitku se budete cítit jako nový člověk a ani všudypřítomný ledový vítr vám vnitřní teplo nevezme. Alespoň tedy na nějakou dobu.
Později nám zvědavost nedá a jdeme se podívat i na proslavenou Modrou lagunu. Bez nutnosti platit vstupné se v jejím okolí můžete projít kolem modrých jezírek a na vlastní oči tak spatřit teplé tyrkysové vody.
Zde se od sebe na dně oceánu odděluje Euroasijská a Severoamerická kontinentální deska.
Další den opouštíme Reykjavík a míříme na severovýchod do třicet pět kilometrů vzdáleného národního parku Pingvellir. Po cestě potkáváme málo aut, zato každou chvíli míjíme nějaký vodopád. Osamělá stáda ovcí nebo poníků dodávají krajině malebnost, kterou jsme v Reykjavíku postrádali. Pingvellir (v překladu „Shromažďovací pláň“) je pro Islanďany nejdůležitějším místem v zemi, které se stalo už roku 1928 národním parkem a od roku 2004 patří do seznamu světového dědictví UNESCO. Už v roce 903 byl na místní pláni kvůli dobré dostupnosti pro všechny osadníky založen nejstarší parlament světa Alhing. Později se na stejném místě uskutečňovaly všechny historicky významné události země, od vyhlášení svobodného státu až po založení republiky v roce 1944.
Od parkoviště s návštěvnickým centrem je to jen kousek k vodopádu Oxarárfoss, kde se nám poprvé za celou dobu ukazuje slunce a tvoří ve vodní tříšti působivou duhu. Nedaleko se nachází Logberg, tedy „Skála zákonů“ odkud řečník přednášel zákony a kousek odtud je i staré popraviště. Pingvellir je významný také z geologického hlediska. Pokračuje zde Středoatlantský hřbet, kde se od sebe odděluje Euroasijská a Severoamerická kontinentální deska, což je zřetelně vidět v místních kaňonech.
U největšího jezera Islandu Pingvallaavatn se zastavuje na krátký odpočinek. Sledujeme skupinku potápěčů, kteří se s průvodcem chystají potopit do hloubky patnácti metrů k trhlině Silfra. Ponor mezi dvě kontinentální desky musí být pro potápěče i přes teplotu vody jen pár stupňů nad nulou neopakovatelným zážitkem. Připisuji si tuto aktivitu na seznam věcí, které musím podniknout, pokud se ještě někdy na Island vrátíme.
Gejzír Strokkur vystřikuje pravidelně ze země svou vodní fontánu.
Šedesát kilometrů od Pingvelliru leží termální oblast s Velkým gejzírem, jehož čtrnáct metrů velký bazén je obklopen fascinujícími sintrovými nánosy. Pouhých 100 metrů odsud vystřikuje pravidelně ze země svou vodní fontánu gejzír Strokkur. Kromě dvou hlavních gejzírů obdivujeme ještě spoustu malých pramenů, jejichž barevná škála sahá díky minerálnímu složení od tyrkysově modré až po červenou.
Pouhých sedm kilometrů od gejzírů se nachází dechberoucí „zlatý“ vodopád Gullfoss. Ledovcová řeka Hvítá se tady vrhá dolů ve dvou kaskádách do 31 metrů hluboké soutěsky Hvítárgljúfur. Pohled na vodní masy je neopakovatelný a Gullfoss je něco, co byste si i při sebekratší návštěvě ostrova rozhodně neměli nechat ujít.
Země, co se zbláznila
Po návštěvě vodopádu směřuje naše cesta do Víku, nejjižnější obce na Islandu. Za okny se střídá slunce, sníh a déšť. Městečko Vík leží u útesu Reynisfjall. Je obklopeno zelenými loukami a zarámované černými sundery a plážemi, které jako kdyby vystoupily ze scény seriálu Hra o trůny. Ubytováváme se ve stylovém Hotelu Vík, který je stejně jako většina budov postaveno v čistém až strohém skandinávském stylu.
Pláž působí jako scéna ze seriálu Hra o trůny.
Den plný zážitků zakončujeme krátkou procházkou po pobřeží. Ledový vichr a nízké teploty nás nakonec zaženou zpátky do hotelu. Po cestě procházíme kolem pamětního kamene připomínající námořníky, kteří se utopili v první polovině 20. století před jižním pobřežím Islandu. V duchu obdivuji lidi, kteří zde žijí a čelí nehostinnému počasí a dodnes se někteří z nich jako rybáři vydávají do černých nepřátelských vod severního Atlantiku.
Poslední den našeho výletu nás vítá slunce. Ideální počasí pro procházku na vyhlášenou pláž na úpatí ledovce Mýrdalsjokul. Na temném sopečném písku se nacházejí čedičové sloupy a přístupné jeskyně. Pokud budete mít jako my štěstí, podaří se vám na čedičových skalách zahlédnout papuchalky. Island je domovem přibližně 60 procent světové populace těchto roztomilých mořských ptáků a místní jsou na jejich přítomnost náležitě hrdí. Plyšové papuchalky naleznete v každém obchodě, a protože jejich populace pomalu vymírá, Islanďané se intenzivně snaží o jejich záchranu. Při pohledu na černé vlny bijící do sopečných rozvalin mě napadá, že Island je země, která se z nedostatku slunečního světla zbláznila, a své krásné bláznovství dává na odiv každému, kdo je schopný ho vnímat.
U vodopádu Seljalandsfoss se naskýtá příležitost projít se za oponou padající vody.
Po cestě zpět na letiště v Keflavíku se zastavujeme u vodopádu Seljalandsfoss. Zde se nám naskýtá příležitost projít se za oponou padající vody vodopádu. Na tento zážitek se rozhodně vybavte voděodolným oblečením. Stačí totiž chvilka a jste promočeni na kost. Vidět zblízka ničivou sílu vodopádu dopadajícího z výšky 60 metrů však za trochu vody rozhodně stojí.
V jeskyni obryně
Dáváme na radu papírového průvodce a od vodopádu míříme na prohlídku městečka Selffos. V roce 2021 zde bylo dokončeno nové centrum s replikami domků z 18. století. Kromě maličkého náměstíčka je Selfoss domovem jedné z nejstarších mlékáren na Islandu. Na její počest zde místní vybudovali muzeum islandské pochoutky podobné jogurtu, skyr. Kromě zážitku z lehce surrealistického muzea s ochutnávkou skyru máme pocit, že bychom příště návštěvu tohoto městečka na rozdíl od jiných mohli klidně vynechat.
V Keflavíku se po přístavním mole se dostáváme až k marině, kde v Černé jeskyni sídlí hodná obryně z islandské národní ságy Sigga a Obryně.
Sopečnou krajinou s krátery ztuhlé lávy se vracíme do města Keflavík, kde naše putování končí. Zajímavostí je, že v Keflavíku si v roce 1946 vybudovali Američané leteckou základnu a o 41 let později zde vystavěli civilní letiště. Přestože základna byla v roce 2006 zrušena, Američané přinesli do ospalého přístavního městečka mnoho dobrého a umožnili Islanďanům skok do moderní doby. Stejně jako v Reykjavíku jsou i místní budovy pomalované originálními malbami. Po mole se dostáváme až k malému přístavu, kde v Černé jeskyni sídlí hodná obryně z islandské národní ságy Sigga a Obryně. Pak už vracíme auto a míříme do hotelu Aurora na letišti, odkud další den v sedm hodin ráno opouštíme Island.
Na Islandu se otevřela půlkilometrová sopečná trhlina, láva se valí k městu |
Jsou tři dny na objevení Islandu dost? Ano i ne. Na ochutnávku země s fascinující krásou, která je někde neokázalá a chudičká a jinde dechberoucí, jsou tři dny dost. Odjíždíme s pocitem, že jsme nestihli návštěvu ledovce nebo pozorování velryb. Máme tedy alespoň důvod se vrátit. Zároveň jsme získali dobrou představu, co od této nádherné a zároveň drsné severské země očekávat.
Může se hodit
|
