Je ticho. Jen vítr se prohání mezi opuštěnými domy, zvedá plastový pytlík a rozhoupává houpačky na prázdném hřišti. Beton je popraskaný jako skořápka vajíčka a silnice rozervané trhlinami, které připomínají jizvy. Tady, na jihozápadě Islandu leží Grindavík – město duchů, které ještě před dvěma lety žilo rybářským ruchem a vůní čerstvého tresčího masa.
V listopadu 2023 se však jeho 3 700 obyvatel muselo během jediné noci evakuovat. Země se pod nimi začala hýbat, objevily se první pukliny a brzy poté se z nedaleké sopky vyvalila láva. To, co následovalo, byla největší přírodní katastrofa, jakou Island zažil za poslední půlstoletí.
Sopečná erupce poblíž města Grindavík na poloostrově Reykjanes na Islandu
„Bylo to, jako by se země rozhodla vydechnout,“ vzpomíná pro BBC fotograf Sigurður Ólafur Sigurðsson, jehož snímky teď tvoří venkovní výstavu před někdejším supermarketem. Zachytil všechno – záchranáře v žáru sopečného ohně, muže, který se vrací do své kuchyně, aby naposledy pohlédl na domov, a děti, které si už nikdy nezahrají na svém hřišti.
Z lávové trhliny dlouhé čtyři kilometry se valila žhavá hmota a reportéři tehdy psali o „bráně pekla otevřené pod nohama“. Grindavík byl téměř rok uzavřený. Znovu se otevřel teprve v říjnu 2024, i když většina domů zůstává neobyvatelná.
Prohlídky města duchů
Dnes se sem můžete vydat na organizovanou prohlídku s průvodcem a zažít zvláštní druh cestování, který balancuje na hraně fascinace a respektu. Kristín María Birgisdóttir, rodačka z Grindavíku, teď provází návštěvníky svým bývalým městem, které pohltila láva.
„Lidé říkají, že to není totéž jako vidět záběry v televizi. Když stojíte mezi prázdnými domy, které se propadly o půl metru, a slyšíte ticho, pochopíte, jak obrovská síla přírody to byla,“ vysvětluje.
Island za tři dny. Zažijete gejzíry, vodopády i koupání v horkých pramenech |
Někteří obyvatelé se odmítli odstěhovat, jiní se stále nemohou smířit s tím, že jejich domov už možná nikdy nebude existovat. Navíc veškeré plány na obnovu nejsou vůbec povzbudivé – desítky domů čeká demolice a část území zůstane trvale označena jako riziková zóna.
Grindavík leží na poloostrově Reykjanes, jednom z nejaktivnějších sopečných území světa. Tady se Severoamerická a Euroasijská tektonická deska pomalu vzdalují od sebe, vytvářejí zemětřesení, trhliny a nové sopky.
Návštěvníci Grindavíku dnes kráčejí po zkamenělých proudech, které se lesknou jako černé moře. Na první pohled je krajina klidná, ale ze středu lávového pole stále stoupá kouř.
„Všichni tady na Islandu žijeme na sopce, jsme na to zvyklí,“ říká průvodce Karl Johansson z agentury Reykjavík Excursions. S úsměvem dodává, že erupce zničila většinu města – kromě přístavu, banky a kostela. „Bůh, Odin a bohové peněz se postarali o to, aby přežili,“ vtipkuje.
Jen pár kilometrů odtud se tyčí Fagradalsfjall, hora, která v letech 2021 a 2022 chrlila lávu. Dnes tu návštěvníci kráčejí po zkamenělých proudech, které se lesknou jako černé moře. Na první pohled je krajina klidná, ale ze středu lávového pole stále stoupá kouř – země tu dýchá.
Krása zrozená z chaosu
Jen o kousek dál, v oblasti Seltún se z bahenních jezírek zvedá sirný dým a vzduch je cítit po zkažených vejcích. Krajina je zbarvená do žluté, červené i modrošedé, jako by ji maloval abstraktní umělec. Bahno tu klokotá, bublá a syčí. Je to neustálá připomínka, že Island žije nejen na povrchu, ale hlavně pod ním.
Turismus přitom neochabuje, naopak. Sopečná aktivita láká víc lidí než kdy dřív. Po celém ostrově vznikají nové atrakce: lávová show v Reykjavíku, interaktivní expozice Volcano Express či Sopečná stezka pro dobrodružné cestovatele.
Island, láska na celý život. Z půlročního pobytu na ostrově se stal druhý domov |
Pro místní je ale zájem turistů dvojaký. Grindavík podle nich není jen nová atrakce, ale zejména ztracený domov. „Doufám, že to byla poslední erupce. Ale na Islandu to nikdy nevíte,“ podotýká Birgisdóttir tiše.
Možná právě to je důvod, proč Island tolik přitahuje. Je to země, která se nepřetvařuje – je syrová, nebezpečná a nádherná zároveň. Grindavík dnes stojí na zvláštním rozhraní mezi minulostí a budoucností. Je to místo, které připomíná křehkost všeho lidského, ale zároveň sílu a odolnost těch, kteří tu žili a stále se sem vracejí, aspoň v myšlenkách. Turisté sem chodí s kamerami, místní s tichou úctou – oba světy se tu potkávají na pozadí tichých ulic, popraskaných zdí a ztuhlé lávy.
