„Do Íránu? Zbláznil ses? Vždyť tě tam zabijou!“ děsili se rodiče a známí před pár lety. Chystal jsem se na výlet, ze kterého jsem měl sám trochu strach. Od té doby jsem dávnou Persii navštívil několikrát. Prostě jsem se do ní zamiloval. I proto se mi vůbec nelíbí, že se dnes kolem Íránu stahují politické mraky.
Jeden z nejzajímavějších koutů Asie si nezaslouží válku, ale ani přezírání. Perská říše je od vítězství islámské revoluce v roce 1979 považována za obávaný stát náboženských fanatiků, kde jde nevěřícím o život. Pokud se sem vydáte, rychle zjistíte, že opak je pravdou. Írán vás bude šokovat rozporem mezi mýty a realitou.
Do žádné jiné země světa asi napoprvé nepojedete s tak velkým strachem z „nebezpečných“ muslimů, abyste se vrátili s údivem: „Jak mě taková blbost vůbec mohla napadnout?“
Čaj na Šáhově náměstí
„Isfaháne, kde vzít slova, jimiž bych popsal tvou nesmírnou krásu?“ ptá se americký dobrodruh Richard Halliburton. Ve dvoumilionovém městě na březích řeky Zájandé vyrůstají z pouště nebesky modré, zlatavě žluté a melounovitě zelené kopule mešit považovaných za vrchol perské architektury.
Britský historik Robert Byron popisuje Isfahán takto: „Je to vzácná chvíle absolutního míru, kdy se tělo uvolní, mysl neklade žádné otázky a svět triumfuje. Krása Isfahánu přepadne mysl bez varování. Isfahán se vám nesmazatelně vryje do paměti a zasune svůj obraz do oné galerie míst, kterou ve svém nitru soukromě chová každý z nás.“
Obyvatelé Isfahánu často říkají: „Esfahán nesf-é Džahán ast.“ Tedy: „Isfahán je polovina světa.“ Perské přísloví zdůrazňuje nejen krásu města, ale také zásadní význam, který získalo za šáha Abbáse. V roce 1598 sem přesunul hlavní město své říše.
Z někdejší slávy Isfahánu se spousta zachovala dodnes. Třeba rozlehlé Šáhovo náměstí s fantastickými mešitami a paláci, označovanými za nejúžasnější kolekci staveb v celém islámském světě.
Nejkrásnější je náměstí navečer, kdy se stíny prodlouží a na trávu usednou stovky rodin, aby si užily piknik. Rozloží deky, na které vybalí lahůdky navařené doma, samovary a vodní dýmky. „Pojďte si s námi dát čaj!“ překřikují se. Zatáhnou vás do vyprávění a nepustí vás dřív, než se na nebi objeví Měsíc.
Strach v hlavě
V polovině 90. let jsem se opakovaně bavil historkou, která tehdy kolovala v českých médiích. Pojednávala o cizinci, který prý přes varování vstoupil do íránské mešity, aby ho už nikdy nikdo nespatřil. Ta historka byla stejně děsivá jako naivně vymyšlená a blbě nesmyslná.
Jaká je realita? Kolem libovolné íránské mešity v době před modlitbou posedávají skupinky bradatých mužů. Pohled na ně vyvolává podvědomý strach, který si neseme někde vzadu v hlavě.
„Vítejte v naší zemi!“ volají muži, jakmile vás spatří. „Jak se vám líbí v Íránu? Pojďte si prohlédnout naši mešitu!“
Vousáč s nejlepší angličtinou si s vámi potřese rukou a zavede vás dovnitř. Povypráví o historii mešity a ukáže vám místo, odkud budete mít nejlepší záběr na právě začínající modlitbu. „Ty jsi turista, já jsem terorista, hahaha!“ směje se svému vtipu.
Takhle jsem prolezl desítky mešit a vždy to bylo stejné. Problém je, že si Írán často pleteme se sousedním Irákem, kde donedávna fungovala teroristická organizace Islámský stát. Jenže to byli sunnité, zatímco v Íránu žijí převážně šíité.
Nezabíhejme do věroučných rozdílů mezi dvěma větvemi islámu. Shrňme jen, že je to nebe a dudy. Mladou íránskou generaci navíc islámský fundamentalismus zajímá asi stejně jako průměrného Čecha husitská válka proti Zikmundovi.
Věže mlčení
Jazd leží mezi pouštěmi Lút a Kavír, v létě tu teplota stoupá k vražedným
50 °C. Přežít lze jen díky badgírům – dokonalé technologické adaptaci na horké pouštní podmínky, staré tisíce let. Badgíry jsou čtyřhranné nebo šestihranné „komíny“, tyčící se až dvacet metrů nad střechami hliněných domů. Systémem štěrbin zachycují i sebemenší vánek a svádějí ho dolů do domů.
Vzduch se tam nejdřív ochladí nad vodní nádrží umístěnou ve sklepě a pak je rozveden do obytných místností. Jde tedy o předchůdce klimatizace, který se obejde bez elektřiny.
Perfektně zachované staré centrum Jazdu má monotónní žlutohnědou barvu, přesto je to velkolepá atrakce. Celé hodiny tu můžete bloudit v labyrintu úzkých uliček, průchodů, zákoutí a dvorů, vše je uplácané z nepálené hlíny.
Všímejte si detailů: starých vyřezávaných dveří se dvěma různými klepadly, aby se vědělo, jestli přichází muž, nebo žena, částečně zakrytých ulic i temných odboček končících u někoho doma.
Za městem se tyčí poněkud morbidní památky. Příslušníci zoroastriánského náboženství věří v posvátnost živlů, které nesmějí být znečištěny. V úvahu proto nepřipadá pohřeb do země ani kremace. Řešení našli zoroastriánci v podobě takzvaných „věží mlčení“. Probíhaly tu nebeské pohřby, při kterých byla těla nebožtíků jednoduše předhozena dravým ptákům. Zvláštní místo.
Naši „příbuzní“
Příjemný pocit z návštěvy cizí země netvoří památky ani příroda. Jde nejvíc o to, jak se v ní cítíte. V Íránu potkávám hlavně přátelské, zdvořilé a pohostinné lidi. Íránci se nevnucují, neobtěžují, netahají vás za rukáv do krámů se suvenýry.
Dávná hliněná citadela Bam je zastávkou na Hedvábné stezce.
V tom se Írán zásadně liší třeba od Indie, proti níž je i relativně bohatý, upravený a rozvinutý. Pohodlné a čisté autobusy odjíždějí včas, v ulicích nepotkáte bezdomovce ani žebráky. Prostě fajn země na cestování.
Možná hraje roli to, že sem jezdí jen málo západních turistů. Íránci jsou na nás zvědaví stejně jako my na ně. Uzavřenost ortodoxně muslimské země má i další výhody. Je tu levně a Írán si zachoval zvláštní ráz bez globálních vlivů. Nejsou tu McDonald’s, Starbucks ani KFC.
Že jsou v Íránu porušována práva žen, probíhají tu veřejné popravy a režim se snaží získat jaderné zbraně? To je politika, která běžné lidi příliš nezajímá. Ale hlavně pozor na často tradovaný omyl – Peršané nejsou Arabové!
Perský národ je nám velmi příbuzný, a to i mentálně. Aktivní přístup k životu, otevřenost, podobný druh humoru, to všechno vám bude v Íránu důvěrně známé. Člověk má prostě pocit, že je mezi svými.
Cesta do Íránu
|
