Venkovany ale příliš jejich počínání neznepokojuje, nikam se neženou, stojí dál na zápraží svých domů a rozhlížejí se jeden po druhém. Na náměstí, kde je již připravený oranžový stan první pomoci, nikdo z nich nedorazil.
Je středa 31. května 2000 a malebná vesnička vysoko v peruánských Andách nacvičuje poplach při zemětřesení. Před třiceti lety stála podobná, stejnojmenná vesnice o kus dál. Dnes z ní zůstala pouze cedule s nápisem připomínající jedno z nejhorších zemětřesení na této planetě: Yungay - pohřbené město.
"Byla jsem zrovna v Limě. Studovala jsem tam," vypráví asi padesátiletá Rosita Gonzálesová. "Když jsem se dozvěděla o zemětřesení a o tom, že ve městě zahynula moje matka, nervově jsem se zhroutila. Nějakou dobu jsem byla v nemocnici a do svého rodného města jsem dorazila až po osmi měsících. Očití svědci mi vyprávěli, že moje maminka neměla vůbec šanci. Bylo to příliš rychlé," říká žena a v ruce svírá kytici třiceti karafiátů. "Jako by to ani nebylo před třiceti lety. Mám pocit, že to bylo včera."
O něco starší žena celou apokalypsu zažila na vlastní kůži. Zrovna psala dopis své dceři, když se začala třást podlaha a celý dům. Vyběhla ze dveří a slyšela ohromný hukot z hor. Snažila se svou matku dovést na místo, o kterém si myslela, že by mělo být bezpečné. Sama tam doběhla, ale matka tak rychlá nebyla. "Dodnes si to vyčítám. Třeba by se zachránila tam, kde byla," říká smutně žena s bílými vlasy, která z Yungay nikdy neodešla.
Lavina kamení, ledu a bahna zasáhla Yungay přibližně v půl čtvrté odpoledne. Alespoň tak to stojí na bílé, asi třímetrové soše Ježíše Krista, který s napřaženýma rukama stojí tváří tvář nejvyšší hoře Peru - Huascaránu. Právě z jednoho jeho vrcholu se po zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice utrhl část masívu a několikakilometrová lavina pak smetla z povrchu zemského vše, co ji stálo v cestě za pouhé tři minuty.
Z městečka Yungay, ve kterém zahynulo podle odhadů až dvacet tisíc obyvatel, zbyly pouze čtyři vzrostlé palmy a stojící Kristus u jehož nohou se lavina zastavila. Všechno ostatní pohřbilo bahno a obrovské kameny.
Zhruba o pětadvacet kilometrů nad městečkem Yungay, přímo u paty Huascaránu, stojí opuštěný památníček z bílých kamenů. Jednoduchý křížek, kamenná mohyla a plastika s českými vlaječkami připomínají, že 31. května 1970 zahynulo v Andách i čtrnáct krajanů:
Arnošt Černík, Valerián Karoušek, Jaroslav Krecbach, Milan Černý, Jiří Jech, Miloš Matras, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, Vilém Heckel, Svatopluk Ulvr, Jiří Rasl, Ladislav Mejsnar, Zdeněk Novotný a Václav Urban. Poslední člen výpravy Ivan Bortel zahynul již 18. května, když se zřítil nešťastnou náhodou z třiceti metrů při výstupu na Huandoy.
O něco menší lavina, než která smetla Yungay, zasáhla i jejich základní, aklimatizační tábor. Dnes toto místo pomalu zarůstá křovinami a na místě, kde je pohřbeno čtrnáct těl českých horolezců se nerušeně pasou lamy.
O památníček, který čas od času zavalí kamenná lavina, se dnes starají čeští turisté, horolezci a místní lidé. O to, že včera - třicet let po tragédii - byl pomníček čistý a uklizený se zasloužila členka místní vysokohorské policie Maricela Caserrata a děti z místních škol. "Považuji to za normální. Jsem horolezkyně a tímto vzdávám hold kolegům, kterým se nepodařilo vylézt na tu svou horu," říká Maricela.
 Hřeben Chopicalqui (6354 m n.m.) a Huascaránu (6768 m n.m.) |
 Pohled na Huascarán (6768 m n.m.) |
 Laguna 69 se nachází v nadmořské výšce 4750 m. |
 Památník československých horolezců mezi lagunami Llanganuco a Orcococha |
