Cesta do Huangshanu neboli Žlutých hor je něco jako cesta chytré horákyně. Není ani složitá, ani jednoduchá. Do cílové železniční stanice se dostanete naprosto plynule rychlovlakem, od romantických vyhlídek vás pak dělí už jen malý kousek. Ten vám dá slušně zabrat.
Nemusel by, pokud budete mít dostatek hotovosti - v jüanech! Na nádraží totiž nenajdete bankomat ani směnárnu. A i když v mnoha zemích funguje americký dolar jako tvrdá měna, tady to je kousek papíru, který podle reakce taxikáře dost možná nikdy v životě neviděli.
Padesátku totiž obracel tam a zpátky za hlasitého smíchu, zatímco ji ukazoval třepotáním ve vzduchu ostatním.
Tady se však ukáže čínská nátura, všechno se nakonec nějak vyřeší. Navzdory tomu, že jsme zjevně neměly čím zaplatit a cíl cesty jsme jen zhruba ukázaly na čínské mapě, nás řidič stejně naložil do auta a vezl do hor.
Cesta trvala hodinu a na konci bylo městečko obklopené panoramaty hor. Problém s placením pak za nás vyřešili v hotelu, kdy jízdu potvrdil mobilem recepční a my se dohodly, že druhý den vyřešíme svoji dočasnou nesolventnost v bance a peníze mu vrátíme.
Po kolonádě kolem kanálu
Nicméně zpátky ke krásám podhorského městečka. V určité části máte pocit, že tam vyrostlo před dvěma sty lety a nikdo na něj nesáhl. U kanálu, který tudy prochází, ale přitom stojí tucet nových hotelů a hostelů, které obstojí i hipsterským nárokům. Takové Karlovy Vary bez Rusů a peněz.
Z Huangshanu je všude daleko a kdo sem jede, chce se podívat na skály. Z městečka to znamená dojít na stanici autobusu, což je jen pár set metrů, a pak už k lanovce na vrchol.
Vyškolené naučnými stezkami v Krkonoších a Beskydech, vyzbrojily jsme se pevnou obuví, promasírovaly stehna a nabalily dostatek tekutin.
Pokud bychom neměly ani jedno z toho, nic moc by se nestalo. Nejlíp to vystihuje vysvětlení od kamarádky, která v Číně delší dobu žije.
„Víš, u nich moc nejde o turistiku. Dojedou autem co nejblíž k vyhlídce a všechno, co musí jít po svých, musí být v takovém stavu, aby to ušla Číňanka v balerínkách,“ říkala. Je to trochu nadsázka, ale skutečně jen trochu.
Turistické okruhy ve Žlutých horách mohou dobře zabrat i několik dní, na což jsou místní připravení a u cest se sem tam objeví i hotel. Samozřejmě s vysokohorskou přirážkou. I když špacírujete po trase hodiny, stále jdete po upraveném chodníčku nebo schodech. Hlavně po schodech. Klidně hodinu nebo dvě nahoru, a to samé zpátky z vyhlídky.
Huangshan neboli Žluté hory
Sem tam narazíte na něco jako streetfood s pár teplými jídly. A i tady platí to samé, co jinde na venkově: když dávají jídlo, jezte. „Výdejny jídel“ v těchto oblastech fungují vždy sotva v pauze na oběd. Takže hlad nehlad, pokud s sebou nemáte svačinu, dejte si.
Velehorská turistika po schodišti
Jedna z pozitivních věcí na cestování v Číně je četnost veřejných toalet. Nejen ve městě, ale i podél stezek v horách narazíte co chvíli na domeček s toaletami. Když překonáte prvotní nedůvěru v turecké záchody (které jsou mimochodem i ve vlacích) určitě tuto „záchodovou infrastrukturu“ dřív nebo později oceníte.
Na projití většího okruhu ve Žlutých horách jsme si vyčlenily den a skutečně jely nahoru po snídani a směrem k lanovce se začaly stáčet v podvečer. Po celém dni na schodišti byly poslední tři kilometry nekonečné a měla jsem dojem, že většina do kopce. Když jsme se konečně utrmácené dostaly do hotelu, za výtah bych obětovala ledacos, ale bylo to tu znovu - schodiště.
Důkaz toho, že horské stezky tu musí být opravdu dělané pro turisty v žabkách, potažmo pro ženu v sukni a se slunečníkem.
Ani v Číně se v horách neobejdou bez nosičů, kteří na vlastních zádech dotáhnou vše potřebné.
Vstupenka na lanovku a vyhlídky platí dva dny, takže se nahoru můžete vrátit druhý den znovu. Pokud chcete být důkladní a vidět přeci jen oba velké okruhy, nejspíš byste měli. Nám však počasí nepřálo a hned od rána to vypadalo, že přijde solidní přeháňka, a tak jsme začaly pátrat, co by tak v okolí mohlo být jiného.
Asfaltkou do údolí lásky
Vodítkem se nám stala tabule na recepci, kde se psalo o okruhu s horkými prameny a o Údolí lásky. V ten moment bylo poměrně jasno, kam budou následovat naše příští kroky. Recepční se sice nejprve trochu ošíval, že takhle zahodit druhý den možného chození po horách je něco jako svatokrádež, ale pak přeci jen mávl rukou a zahlásil, že nás tedy čeká zhruba hodinka pěší chůze a budeme tam.
Čínská hodinka je takový specifický časový údaj a těch udávaných pět kilometrů nejspíš taky bylo vzdušnou čarou, protože my na cestě strávily odhadem hodiny dvě. A to nám ještě zapomněli prozradit, že celou tu dobu budeme šlapat po asfaltce a z kopce.
Jeden z mnoha mostků v Údolí lásky
Nicméně na konci cesty nás čekalo vysněné údolíčko. Říká se mu také Emerald Valley a procházka po tomhle kousku čínské přírody zabere zhruba dvě a půl hodiny. Na rozdíl od předešlého dne jsme se tady potkaly se schody jen sporadicky. Nahradily je staré dobré lesní cestičky vodopády a mostky přes řeku, která je tvoří a údolím teče.
Tady to vyloženě láká k nerušeným romantickým procházkám. A k velkému množství romantických fotek - na kamenech uprostřed vody, na lavičkách poblíž cestiček… Ani lidí tudy nechodí zase tolik.
Romantický kýč par excellence
Bez ohledu na tento sarkasmus si ovšem třeba už začátek údolí vyloženě říká o to, abyste tady uspořádali svatbu. Vstupní cesta je totiž doplněna dřevěnými altánky ověšenými růžovými a bílými stuhami. Sem už chybí jenom postavit svědky, rodinu, kamarády a může se začít. Že to nebyla tak úplně naše fikce, dokládá i návštěva WC. Na jeho vstupních stěnách se totiž skví velkoformátové fotky šťastných a spokojených nevěst. Čínský styl propagace nás nepřestane fascinovat zřejmě nikdy.
Krásy Google TranslatoruVíme, že Google Translator není úplně vždycky nejlepšejší záležitost. Nicméně, když ani hotel není hotel, bus není bus a i ty číslice na prstech se ukazují v Číně jinak než v Evropě, tak to občas prostě risknete. Jak musíte v očích místních působit, pochopíte, až když okusíte vlastní medicínu. |
Údolí lásky umí nabídnout i trochu adrenalinu, na konci okruhu na vás čeká krátká zip line. Vyplatí se to, i když vám její sjetí zabere méně času než čekání ve frontě, protože to je jedno z mála míst, kde se v údolí hromadí lidé.
Když se dostatečně pokocháme krásami přírodní perly, nastává čas vyřešit logistiku dopravy zpět. Dojít to po asfaltu zase zpátky po svých nás upřímně vůbec neláká a tato varianta je odsunuta na pozici „krajní řešení“.
Autobus jezdí ve čtvrtek a v dubnu, ale stopnout jde všechno
Nastal čas na plán B. Taxíka jsme neviděly ani jednoho, vlastně ani přímo v městečku se nikdo nenabízel, že nás sveze. Zato nám přišlo, že jsme viděly hned několik autobusů, které rozhodně nestály na parkovišti a nebyly pro organizované turistické skupiny, ale spíš vypadaly jako klasická meziměstská linka.
Zip line, aneb vzhůru dolů
Čínští turisté, kteří opravdu rádi vidí evropské cestovatelky.
Je čas stopovat! Neberu v potaz argumenty spolucestovatelky, že to přece nikdy v životě nemůže vyjít. První linka kolem nás ještě prosviští, protože jsme se dostatečně včas neotočily, na tu druhou už ovšem neohroženě mávám. Autobus přibržďuje, otevírá dveře, slečna toho času pokladní nás rovnou zkasíruje o zhruba 18 korun, protože pořádek musí být, a jede se.
Závěrem ještě jeden malý tip, jestli z Číny chcete jako suvenýr dovézt čaj, určitě se vyplatí nakoupit ho spíše tady než ve větších městech. V jednom z místních krámků se nám dostalo úplně dokonalého servisu včetně ochutnávky a barvitého popisu toho, co který čaj dokáže. Bez ohledu na to, že my neuměly čínsky a paní pro změnu ani slovo anglicky. A troufáme si tvrdit, že podobné by to bylo v tomhle městečku i v jiné provozovně.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Bez hotovosti do Číny nelez!Ačkoliv místní všechno platí bezkontaktně přes svou verzi Messengera, vám zbývá jediné - staré dobré mince a bankovky. Do země si dovezte dolary nebo eura, obojí ve velkých městech snadno směníte na nádražích nebo stanicích metra. Jak ukazuje naše taxi zkušenost, přímá platba v dolarech tady taky neprojde. V podhorském středisku nás musela zachránit pobočka státní Bank of China, byl to proces na hodinu s celou řadou lejster, prověřováním v několika registrech a jednou odmítnutou pětidolarovkou jen proto, že měla mikroskopickou trhlinu, nad kterou by kdekoliv ve světě mávli rukou. Bank of China je zároveň z naší zkušenosti i jedinou bankou, kde můžete vybrat peníze se svojí kartou z bankomatu. Tedy pokud u něj rovnou není i čtečka ID, které nemáte, a tím pádem peníze nevyberete. Jiné bankomaty nám kartu vracely zpátky jako neznámou. Ano, tu celosvětově známou Visa i Mastercard. |
