6 Râşnov – útočiště vesničanů
Impozantní, zároveň malebný a víc pevnost než hrad. Vybudovali ho v první polovině 14. století Sasové z vesnice 650 metrů pod ním jako útočiště v době nebezpečí. Stálo zde několik desítek domů, škola, kaple a další budovy potřebné k životu vesnice. Protože jej ze tří stran obklopují strmé útesy přes 150 metrů vysoké, byli obyvatelé nuceni vzdát se jenom jednou, v roce 1612, kdy obléhatelé našli tajnou cestu, jíž se do pevnosti dopravovala voda. Na hradě vykopali studnu přes 147 metrů hlubokou. Fungovala až do roku 1850, kdy se zlomil rumpál.
Jako útočiště byl hrad naposledy použit během revolučního roku 1848 a poté opuštěn. Nedávno jej opravili, je tu muzeum včetně hrobu s kostrou pod skleněnou podlahou, zbraní a hospodářských nástrojů. Některé místnosti spojují dřevěné žebříky a je zde i několik tajných průchodů. Přidanou hodnotou je famózní rozhled.
7 Bánffy – znovuzrození ruiny
Stále je omšelý, ale dostal naloženo tolik, až je div, že přežil. Uherská rodina Bánffy jej získala v roce 1387 a držela až do znárodnění. Když sem v roce 1747 přišel Denis Bánffy po kariéře u dvora Marie Terezie, začal barokní přestavbu, jež dala zámku ty nejkrásnější prostory a prvky. Impozantní nádvoří se stájemi s kamennými žlaby ve tvaru mušlí, jízdárnou a kočárkárnou. Zdobilo ho 37 soch mytologických postav, některé jsou v zámeckém muzeu, část v muzeu v Kluži. Ze sochařské výzdoby přetrval jen reliéf Hélia nad vstupem do stájí.
Němci zde měli za války nemocnici, a když utíkali, zapálili jej. Co neshořelo, rozkradli místní. Po válce tu chovali ovce a kuřata, pěstovali houby, v kapli byla stáčírna piva. Po pádu komunismu si místní brali stavební materiál a koncem 90. let byl téměř úplnou ruinou. Zachránilo ho zřízení centra tradičních technik pro opravy historických budov.
