Anglie je zemí mého srdce a troufnu si říct, že ji mám celkem slušně procestovanou. Touha objevovat mě obvykle žene za novými destinacemi, existuje však pár míst, která mě nikdy neomrzí a kam se vracím znova a znova. Jedním z nich je zřícenina hradu Kenilworth.
Obranné prvky zafungovaly proti králi
Kenilworth mezi ostatními zříceninami vyniká v mnoha ohledech. V prvé řadě má nevšední barvu – všechny jeho budovy jsou jasně červené. Nebyly postaveny z pálených cihel, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž z červeného pískovce, který se těžil v okolí.
Vyniká také svou velikostí. Idylická krajina hrabství Warwickshire, plná políček a remízků, působí ve srovnání s jeho zdmi skoro trpasličím dojmem. Když jsem sem vzala rodiče, kteří za mnou přijeli na návštěvu během studií, jejich první reakce byla: „Nikdy jsme neviděli tak velkou zříceninu!“ Hrad má mnoho zachovaných věží, které vypadají téměř totožně, vznikly ale v různých dobách. Všechny jsou velmi vysoké a neobyčejně mohutné.
Pro našince až překvapivá velikost měla odrážet bohatství a sílu majitele. První kamennou věž si už v první polovině 12. století nechal postavit královský kancléř Geoffrey de Clinton a jeho syn Geoffrey II. Třípatrová pevnost s čtyři metry hrubými zdmi dodnes tvoří srdce hradu. Ten v rukou rodiny Clintonů vydržel pouhé půl století, než připadl Koruně.
Král Jan z něj učinil jeden z nejsilnějších opěrných bodů své moci. Nechal vystavět masivní hradby a – což bylo unikátní – obklopil hrad obrovským umělým jezerem, které mělo odradit každého nepřítele. K hlavní bráně vedl úzký, 152 metrů dlouhý násep. K druhému vstupu, tzv. vodní bráně, se dalo dostat jen na lodičce.
Hrad lze v současnosti obejít suchou nohou. Obléhatelé v roce 1266 se k němu ale dostávali na loďkách.
Jezero a násep se ukázaly být efektivními prvky už velmi záhy, bohužel v neprospěch krále. Jindřich III. hrad neprozřetelně věnoval šlechtici Simonovi z Montfortu, který proti němu o pár let později povstal. Na Kenilworthu uvěznil králova syna Edwarda, následníka trůnu.
Jakmile byl princ Edward po složitém vyjednávání v roce 1266 propuštěn, hrad oblehl. Obléhání trvalo šest měsíců a zapsalo se do dějin jako nejdelší a největší v anglické historii. Okolo jezera se shromáždily tisíce mužů a různé typy obléhacích strojů. Na obránce pršely kameny, šípy, zapálené otepi slámy, zdechliny i splašky. Zoufalý princ vyslal své muže útočit na hrad v loďkách, ale ztráty byly ohromné a výsledek žádný. Jeho největším spojencem se ukázal být čas. Vyhladovělí a nemocemi sužovaní obránci se vzdali 13. prosince 1266.
Zatímco umělé jezero bylo už dávno vypuštěno, zbytky náspu jsou dodnes patrné. Spojují zcela prozaicky Kenilworth s přilehlým parkovištěm. V minulosti násep sloužil nejen jako obranný prvek, v obdobích míru se na něm pořádaly rytířské turnaje.
Ty se zde stále konají, nikoliv tedy před branou, ale na jednom z nádvoří. Jednou jsem se na ně zajela podívat, ale upřímně řečeno, nešlo o nijak velkolepou podívanou. Rytířů bylo málo a ke zklamání mému a také mnoha přítomných dětí neměli koně. Věrni tradici turnajů na náspu jsou však chlapečci, kterým rodiče už v prodejně suvenýrů před vstupem koupí dřevěné meče. A že jich není málo.
Věž Potěšení
V 15. století se Kenilworth měnil z vojenské pevnosti v honosnou rezidenci. Postupně zde rostly nové sály, zahrady a luxusní obytné prostory. Jindřich V. si na jezeře nechal postavit soukromý hrádek Pleasance (Potěšení), kam se sám dopravoval na loďce.
Anglický král Jindřich V.
Kdysi tu bývalo jezero, dnes louka. Vzdálenější části příkopu však byly nedávno znova zaplaveny.
A podobně jako v Šíleně smutné princezně, občas si s sebou vezl i svou milou, královnu Kateřinu z Valois. Na hrádku prý počali dědice trůnu, budoucího Jindřicha VI. Tady se také král léčil z hrůzného zranění, způsobeného šípem, který se mu v bitvě zabodl do tváře. Byť jako zázrakem přežil, polovina jeho obličeje zůstala zohyzděná. Od té doby se nechával portrétovat zásadně z profilu.
Ještě jedna důležitá událost Jindřichova života se odehrála na Kenilworthu. Právě sem mu měl francouzský král poslat zásilku s tenisovými míčky, aby mu naznačil, že by měl zůstat u hry a nepouštět se do válečných tažení. To Jindřicha namíchlo natolik, že obnovil boje stoleté války. Svou armádu dovedl k drtivému a velmi překvapivému vítězství u Agincourtu v roce 1415.
Hrádek Potěšení již nestojí, rozpoznatelné jsou pouze jeho základy. Jindřich VIII. ho nechal rozebrat a přestavět na novou budovu se stejným názvem na samotném Kenilworthu. Věž Pleasance pak zdemoloval další majitel, Robert Dudley, hrabě z Leicesteru v roce 1568. Měl s hradem plány, které vyžadovaly hodně místa a Potěšení muselo jít stranou.
Námluvy za milion
Robert Dudley byl favorit Alžběty I., přezdívané Panenská královna. Nevíme jistě, zdali opravdu choval k Alžbětě něžné city, každopádně si předsevzal, že ji získá za ženu.
Královnu na hradě hostil hned několikrát. V roce 1575 tu pro ni vystrojil slavnost, jakou Anglie do té doby nezažila. Dlouhých devatenáct dní bylo vyplněno turnaji, hony, divadelními představeními, koncerty, medvědími zápasy a hostinami, při kterých se stoly prohýbaly pod tíhou jídla. Každý večer byl zakončen ohňostrojem, který se odrážel na hladině jezera a působivě osvětloval červené zdi hradu.
Pro svou vyvolenou nechal hrabě také vytvořit úchvatnou soukromou zahradu. Přístup sem měli jen zahradníci, on sám a královna. Jistému dvořanu Robertu Langhamovi se však podařilo prosmýknout dovnitř, když byla královna na lovu. Ten pohled ho uchvátil natolik, že se o něm rozepsal v dopise svému známému. Velmi detailně zachytil uspořádání zahrady, okrasné prvky, altánky i voliéru.
Ovocné stromy, rostliny, byliny, květiny, ty proměnlivé barvy, poletující ptáci, zurčící fontány, plovající ryby, to vše v tak rozkošné rozmanitosti, pořádku a důstojnosti!
Robert Langham, 1575
A jak to celé dopadlo? Ani zahrada, turnaje, medvědi a ohňostroje nedokázaly královnu obměkčit. Dudleyho nabídku k sňatku odmítla a jemu zbyly akorát oči pro pláč. Extravagantní slavnost ho málem finančně zruinovala.
Zahrady podlehly zubu času, zkazky o jejich kráse se však tradovat nepřestaly. Mezi lety 2004 a 2009 byly částečně obnoveny. Základem náročného projektu byl Langhamův dopis a rozsáhlý archeologický výzkum.
Nezisková kulturní organizace English Heritage, která spravuje stovky památek včetně Kenilworthu, je na obnovené zahrady náležitě pyšná. Oficiální název památky od roku 2009 zní Hrad Kenilworth a alžbětinská zahrada.
Královna Alžběta I. na obrazu Johanna Corvuse.
Současné zahrady Kenilworthu jsou věrnou kopií těch alžbětinských.
Zahrady Kenilworthu se od těch moderních v mnohém liší – připomínají spíše bludiště z ohraničených záhonů různých tvarů. Uprostřed stojí mramorová fontána a několik obelisků z malovaného dřeva s mramorovým efektem. Nechybí ani voliéra se zpěvnými ptáky. Nad zahradou se vypínají dvě terasy s altánky. Plot je ozdobený kamennými medvědy, které měl hrabě z Leicesteru ve znaku.
Jednotlivé prvky dokonale odpovídají Langhamovu detailnímu popisu. Všechno zde voní a zpívá, barevné květiny jsou potěchou pro oko. Dojem, který si odnese novodobý návštěvník, je dozajista podobný tomu královninu. Jediné, co Langham ve svém dopise nepopsal, byly konkrétní druhy rostlin. Restaurátoři tak záměrně vybrali květiny charakteristické svou pronikavou vůní, protože na tu si lidé v alžbětinské éře obzvlášť potrpěli.
Druhým pozůstatkem návštěv Alžběty I. na Kenilworthu je Leicesterova věž, kterou nechal hrabě postavit. Do vyšších pater umístil luxusně zařízené královniny komnaty. Dá se sem vylézt po moderním schodišti s ochozem, podlahy se však dávno propadly. Jediné, co z apartmánů zbývá, je pár oken a zbytek krbu. Z věže je ovšem krásný výhled do okolí, a tak by ji žádný návštěvník neměl minout.
Vražda manželky na oltáři láskyZlí jazykové tvrdili, že Dudley na oltář svých citů ke královně položil mnohem víc než jen finance. Když jeho manželka Amy zemřela za podivných okolností následkem pádu ze schodů, okamžitě začaly kolovat zvěsti, že ji strčil Dudley, aby si mohl vzít Alžbětu. Amyina smrt dodnes nebyla uspokojivě vysvětlena, většina historiků se ovšem přiklání k tezi o sebevraždě. |
Ze statku cílem výletníků
Anglie je země zřícenin, narazíte na ně takřka všude. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, musíme hledat v polovině 17. století. Občanské válce mezi parlamentem a roajalisty tehdy padla za oběť spousta hradů, které už nikdy nebyly obnoveny. Parlament je nechal pobořit cíleně, aby je poražený nepřítel nemohl opětovně využít. Takový byl také osud Kenilworthu. V následujících letech často střídal majitele, sloužil přitom jako statek. Mezi jeho hradbami se pásly ovce, ve věžích byly sklady píce a obilí.
Jistě by bylo hezké procházet se po jeho věžích tak jako po mnohem lépe dochovaných českých hradech. Obdivovat fresky na klenutých stropech, krby a také nějaký ten původní, byť skromný mobiliář. Zříceniny hradů ovšem také mají něco do sebe. Sálá z nich romantické, tajemné kouzlo, které především v 19. století inspirovalo řadu velkých spisovatelů, malířů a hudebníků. Kenilworth byl pro ně nevyčerpatelnou studnicí podnětů.
Walter Scott: otec skotské kultury proslavil Vysočinu, miloval však nížiny |
Spisovatel sir Walter Scott v roce 1821 vydal román Kenilworth, ve kterém se rozepsal o vztahu královny Alžběty a Roberta Dudleyho. Malíř William Turner, praděd impresionistů, ho na plátně zvěčnil rovnou několikrát, stejně jako krajinář David Cox. Skladatel Arthur Sullivan je zase autorem kantáty Kenilworth, Maškaráda z časů královny Alžběty. Byla o něm napsána celá řada divadelních her a alespoň jedenáct oper.
S přispěním umělců se hrad, stále sloužící jako farma, stal oblíbeným cílem výletníků. Když ho navštívila královna Viktorie, ovce i píce zmizely, a započaly první snahy o jeho zachování. Díky tomu dnes může Kenilworth vítat návštěvníky s otevřenou náručí.
Na hradě a v jeho okolí se stále něco děje. V poslední době se dočkal opětovného zaplavení části příkopu, který byl kdysi velkým jezerem. Při archeologickém průzkumu se při té příležitosti našlo mnoho kamenných koulí z obléhání z roku 1266. Vzhledem k tomu, že letos uplyne 450 let od Dudleyho námluv, bude se zde konat řada upomínkových akcí. Jejich seznam a další užitečné informace najdete zde.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
