Věnujete se v Česku poměrně neobvyklému sportu. Jak jste se k ledolezení dostala?
Úplnou náhodou. Když mi bylo čtrnáct, tak jsem začala se sportovním lezením. Nejsem z lezecké rodiny, takže jsem k tomu přišla trochu jako slepý k houslím. Nicméně během prvních čtrnácti dní jsem jako první vylezla lezeckou stěnu, kterou tehdy v centru lezení měli. No a trenéry napadlo mě poslat na závody do Slaného na mistrovství republiky. Já tehdy neměla vůbec nic, žádné vybavení. Tak jsem si do Holešovic jela koupit lezecké boty. Byl pátek večer a já v sobotu měla jet na závod. Dodnes si pamatuji, jak se na mě majitel té lezecké stěny a trenér v jednom podíval, že si jdu koupit lezečky den před závodem. Lezecké boty se standardně kupují tři nebo čtyři týdny před závodem, aby si na ně člověk zvykl. Ten trenér poté, co jsme se chvíli bavili, se vsadil, že i když je mi už čtrnáct a o lezení toho moc nevím, tak mě do roka a do dne dostane do reprezentace ve sportovním lezení. Já tenkrát byla v pubertě, takže jakmile jsem se dozvěděla, že existuje ledolezení, kdy máte cepíny v rukou a mačky na nohou, chtěla jsem to zkusit taky. Ale cepíny do rukou mi dali, až když mi bylo osmnáct. A už jsem u toho zůstala.
Při rychlostním lezení na Sibiři jsem si jednou propíchla prst tak špatně, že jsem si ho kus usekla.
